Právě nyní může veřejnost sledovat špatné zacházení v ostravském domově pro seniory Slunečnice na TV Seznam, lidé sami píšou své zkušenosti právě s tímto zařízením. Vyděšená je ministryně, rozhořčená i ombudsmanka.
Podívala jsem se na stránky zmíněného domova. Zřizovatelem je město, domov má dvě části – domov pro seniory a domov se zvláštním režimem. Tam se doporučuje pobyt lidem s velkým postižením paměti, demencí a práce je tam velmi náročná. V zahradě jsou i cvičebně-rehabilitační prvky, velká pozornost je věnována vybavení vhodným nábytkem, zařízení vypadá velmi dobře.
Jenže lidské faktory tu selhaly a selhávaly již delší dobu. V úvodu první reportáže se neuvádí přesně, které části obrovského komplexu se velice špatné chování personálu týká. Jde prý o první oddělení, později uváděné třetí oddělení, ovšem zda na domově nebo domově se zvláštním režimem, zatím nevím.
V každém případě jde o těžké prohřešky v péči, o tom diskutovat nebudu. V dalším horizontu se ale mně, jako sociální pracovnici s dlouholetou zkušeností v takovémto provozu, ihned objevují otázky: Jak to, že v sociální službě vždy oslovovali vrchní sestru, jmenují pouze ji nebo zmínili i sestru staniční, ale ne vedoucí péče anebo sociální pracovnici? Jaké postavení tam tedy má sociální pracovnice, nakolik může ovlivňovat své podřízené, tedy pracovníky v přímé péči? Není od nich izolovaná místním systémem, který ji zahltil papíry, aby neměla čas na jednání s klienty, na běžný kontakt s nimi? Má přístup na porady s pečujícími nebo tam vládne systém zdravotnický? Aby bylo zařízení „sociální“ musí být součástí vedení SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK. Předpokládalo se, že právě on je garantem sociálně zaměřené péče. Což znamená, že se věnuje potřebám člověka s ohledem na jeho důstojnost, kvalitní prožívání dnů a roků života.
Neptám se nadarmo. Rok 2007 totiž opravdu znamenal papírové přetočení od řádu zdravotnického na řád sociální. Zopakuji, že je hlavní zájem o jednotlivce, jak se cítí, jak se mu daří. Jak mu pomoci v tom, aby měl co nejlepší možnosti sebeobsluhy a sebepéče, aby byl co nejvíce soběstačný a mohl tak vydržet s podporou a pomocí co nejdéle. Patří sem i pomoc v rámci duševního stavu – práce se vzpomínkami, duchovní a společenský život, kultura, dokonce i vzdělávání. Jenže vedle sociálních pracovnic, které do tohoto data vyřizovaly hlavně občanky a sledovaly platby klientů, tady byly vrchní sestry, které o lidech věděly mnohem víc.
Já sama jsem si na domově, kam jsem nastoupila právě s platností nového zákona, postupně rozšiřovala náplň práce a velice dlouho narážela na to, že hlavní slovo měla kolegyně vrchní jako lépe všeho znalá. Po sedmi letech jsme se alespoň radily, co a jak, včetně kvality práce (ze zákona mých) podřízených. Sledujete ten čas? Nikdy jsem nerozhodovala, ani po devíti letech, o svých podřízených, jejich směny apod. měla na starosti vrchní sestra. Tehdy jsem již byla i poslední sociální v kraji, která ještě dělala účetní podklady. Počítačová síť nebyla propojená…
Je těžké odhadnout, jak si to zařídili v daném ostravském domově, ale jako sociální pracovnice jsem dokázala vysvětlovat kolegyním, proč se klient chová tak, jak se chová, v době rekonstrukcí upozorňovat na pravděpodobnou nervozitu a nekomfort lidí, protože pořád slyší sbíječky a kladiva, vadí jim hluk a nepořádek, spousty prachu a různá omezení. Upozorňovala jsem na potřebu věnovat více úsilí jejich zaměstnávání, vymýšlení vhodných náplní dne. Mívaly jsme na tato témata mnoho školení od zřizovatele, zabývaly jsme se tím na poradách, společně hledaly řešení. Podobně, když personál zasáhly chřipky – jak lidi zabavit, aby se jich personální krize dotýkala co nejméně? Věnovala jsem se tehdy i části jejich aktivizace, mimo jiné i proto, že jsem na vlastní kůži mohla poznat některé úskalí práce s lidmi a poté mohla naučit kolegyně vhodnějším přístupům.
Bohužel je v lidské přirozenosti stále dokola vynalézat kolo, protože sociální práce není zcela přesně čitelná a rozložitelná do tabulek a čísel. Manažeři ji podceňují, nevědí si s ní rady. Od jedné bývalé ředitelky jsem slyšela, že položila funkci poté, co jí zřizovatel (město) vytkl, že se lidé podezřele do práce těší a stav seniorů se příliš zlepšuje a mohli by tím pádem přijít o vysoký stupeň příspěvku. Podle manažerů toho města se lidé mají v práci krčit a bát se o svou práci, ne aby je bavila. Ne, nemluvím o středověku, ale o době nedávné, již o 21. století.
Není i tady, v onom přání nechat seniory napospas chátrání a slábnutí, nakonec zakopaný pes? Domov pro seniory se tváří jako sociální služba, má příspěvky na péči, ale zdravotnické chování ve Slunečnici odpovídá nedobré LDN, která podobný zdroj příjmů nemá. Sociální služba, ať zřizovaná městem nebo krajem, má mít i sepsaná pravidla, takzvané standardy, v nichž se klade důraz především na důstojnost klienta, jeho práva a dobré prožívání dne.
Zdravotníci, samozřejmě, jsou potřební i v sociální službě, jenže jich mám být zřetelná menšina proti lidem pečujícím. A péče, to opravdu není jen přebalování a krmení. Jistěže jsou tu i lidé se základním vzděláním, jenže jejich hlavní vlohou je přínos osobnostní. Takzvané srdíčko. Proto mají „obyčejní“ pracovníci ona různá odborná školení, semináře a konference, proto je má metodicky vést sociální pracovník, který se sám dál vzdělává, proto mají mít všichni přístup k odborné literatuře.
Případ Slunečnice je tragický pro mnoho jejích klientů, ale díky odvážným lidem, třebas až teď se svěřujícím, může pohnout stojatými vodami a přinést nápravu. Má vlastní praxe dokázala v mnoha případech, že domov pro seniory může znamenat i novou šanci, změnit hodnotu života. Stačilo několik minut denně věnovat se člověku, usmívat se, pamatovat si jeho starosti, ocenit malý pokrok. I lidé s demencí mne ještě po čtyřech letech oslovují jménem a bývalé podřízené prý zrovna nedávno vzpomínaly, co všechno se dalo za mé éry zařídit.
Doufám, že Slunečnice nezastíní to dobré a správné. Vedle lidí s mizerným přístupem je spousta těch, kteří by rádi rozdávali pohodu a dělali svět lepším.
