Staráte se o nemohoucího partnera? Nepřepínejte se a nechte si pomoci od rodiny

Jak míjí den po dni, málokdy si uvědomujeme rizika, spojená se vším, co děláme. Kdo myslí v neměnné každodennosti na krizové situace a plány? Většinou přikývneme, že tak nějak víme, co by se mělo udělat, kam zavolat. Jenže náhoda si vybere právě ten moment, jaký ošetřený nemáme.

Kamarád mi vyprávěl, jak jel služebně do města, kde má tetu. Jenom na otočku, teta ho pozvala na večeři i s kolegou. Přijeli, zazvonili – a nic. Domluvená hodina nefungovala. V bytě však někdo byl – velmi starý strýc, hodně zmatený. Protože kamarád znal časový rozvrh dne téhle rodiny, věděl, že se strýc již probudil z pravidelné dřímoty. A také věděl, že teta toho využívá na rychlý běh okolím a nákup. Jenže by měla být zpátky doma nejpozději kolem půl šesté, tedy již před půlhodinou.

Kamarád věděl, že od bytu má klíč ještě sousedka v ulici, ale ta zrovna nebyla k sehnání. Takže policie, hasiči, volat sestřenici do vedlejšího města. Strýček štrachal po bytě, ťukal na dveře, ale víc neuměl. Nemluvil, možná se bál. Naštěstí se objevila sousedka, odemkla. Mimo strýčka byl byt prázdný, teta nikde neležela, jak se kamarád bál. Policisté rychle obvolali nemocnice v okolí – a teta skutečně v jedné byla. Upadla na ulici a rozbila si hlavu. Za půl hodiny přijela její dcera, vyzvedla si ji, postarala se o strýčka. Telefonát kamaráda ji zastihl ještě před víceméně pravidelným jejím voláním, zda je vše v pořádku. O půlnoci už bylo vše klidné, zařízené – ale rodina má před sebou domlouvání, jak zajistit režim dne obou manželů tak, aby maminka na péči nebyla převážně sama, aby jí pomáhala pečovatelka, častěji sem jezdily děti a vnoučata.  

Náhoda je v tomto ohledu velký prevít a spoléhání na to, že se starší lidé obstarají sami, neplatí. Rodina se v takovéto situaci ocitla jako ta žába v pomalu se vařící vodě. Ani si nevšimli, jak se rizika zvyšují a situace přiostřuje. Ano, měli svůj krizový plán, občas zavolat, zda je vše v pořádku, další spolehlivý člověk má klíče. Jenže když je dvojici manželů přes osmdesát, bylo by to na hraně i u obou relativně zdravých lidí. 

Děda sice zapomíná, ale babička je skvělá, čiperná, je jim spolu dobře, tak asi vypadalo povědomí ostatních o situaci. Nepochybuji, že dcera často dovezla velký nákup, udělala velký úklid – tak to znám z mnoha rodin. Byla i k dispozici pro cesty a dopravu k lékaři.  Jenže pozor, tady je také vidět ohromná úloha a nároky na pečujícího. Babička byla na péči pro každý den sama. Na náročnou péči, zvláště, když její „polovičce“ mizí paměť a osobnost. Psychicky vyčerpávající den po dni. Velmi často jsou tito pečující manželé a manželky bez dostatečného povědomí o tom, co se s tím druhým vlastně děje. Zbytečně si leccos vztahují na sebe jako schválnosti a trápí se.

Co by pomohlo naší staré paní? Potřebovala by, aby nelítala po městě jak na koštěti, když dědeček zdřímne a ona na tu jedinou chvilinku může od něj. Babička totiž není hlídací pes, má také své vlastní starosti, svůj život. Je tu ovšem také jistá hrdost, možná stále více již předsudek, že MUSÍ posloužit, že je to samozřejmé. Také si jako hospodyně jen tak někoho do bytu nepustí.

Pokud tedy v očích svých a rodiny MUSÍ pečovat, ať je tedy také známo, že MUSÍ mít chvíle jen pro sebe, zotavit se, vypadnout mezi lidi. Nejen na nějakou tu půlhodinu, nejen velice výjimečně, když se dcerou stihnou projít nějaký obchoďák, když už dcera obětuje čas na cestu k lékaři. 

Je tu velká zodpovědnost další rodiny, aby si maminku nebo tatínka neutahali a nezničili náročnou péčí (a znám lidi v sedmdesáti a osmdesáti, co doslova tahají toho druhého na zádech za pocitu rodiny, že se vše báječně zvládá a oni vlastně moc pomoci nepotřebují). Jenže já po několika letech, někdy i velice brzy po odchodu toho, o koho bylo pečováno, chodím za těmi „zdatnými“ pečovateli, nyní osamělými, zesláblými, dokonce velmi nemocnými, protože to dřív prostě museli vydržet a rozchodit.

Znám – znala jsem dvojici, kde paní byla velmi nemocná a také si trochu v nemocích libovala. Snad, že bývala velice přísná na děti a jimi milovaný byl především její muž. Vyžadovala tedy ohledy na své potíže. Děti si všimly, že tatínek slábne (také již žily porůznu daleko), rychle zařídily mamince další pomoc a péči – a hle, z tatínka spadlo veliké, obrovské břemeno. Brzy ulehl, oba manželé přešli do pobytové služby. Milovaný tatínek, který se již nyní mohl věnovat sám sobě a nemoci, kterou tušil (ale k lékaři nějak nechtěl jít dlouho pro rozsudek, tehdy snad ještě zvrátitelný), brzy odešel.

Tato rodina je mi vždy mementem, pokud vidím pečující seniory, ale také mladší lidi, kterým jaksi péče zbyla, protože nikdo jiný nemá čas, není k dispozici. Nikdo, kdo se rozhodne doma pečovat o dalšího člověka, by na to neměl zůstat sám. Ne bez další domluvy co dělat, když pečující musí řešit vlastní život a odpočinek, nedejbože vlastní zachování zdraví. Třeba nutnou operaci.

Doba s sebou nese potřeby a výzvy, jaké jsme před nějakými dvaceti roky neznali. Jsou to výzvy, mířící na schopnosti obětovat něco z vlastního pohodlí za cenu, že tady s námi dlouho a v relativně dobrém stavu zůstanou ti důležití a často milovaní lidé našeho života. Potřebujeme je a ostatní zase potřebují nás.

Reklama