Je tomu skoro nachlup devadesát roků, co se po silnici u Zdib motalo nákladní auto. Šněrovalo si to od kraje ke kraji, jako kdyby snad mělo za sebou táhnout pentli a touto činností zdobit kraj. Možná si to tak představoval šofér Jan Hutz, možná pouze nechtěl před sebe pustit osobní auto, které se ho již chvíli drželo. Vždyť na silnici je přece pánem ten větší a silnější! A tak se šofér bavil tím, jak ten panáček za ním nechce své autíčko nijak pochroumat a jak je školen v pomalejší jízdě.
Účel tu trochu světil prostředky, protože ono šněrování nevzniklo pouze jako výsledek pedagogického snažení, ona to byla hlavně nezbytnost anebo průvodní jev stavu pana šoféra. I dítě by totiž podle jeho způsobu jízdy poznalo, že na začátku bylo silné posilnění alkoholem.
Šofér Jan měl při své jízdě nečekaně dobrého pozorovatele. Tím, kdo za ním celou dobu jel, nebyl totiž nikdo jiný, než státní zástupce dr. Krecar. Jako na potvoru navíc tento mladý muž, vypadající jako sportsmen, vypadal docela sympaticky. Usmíval se od ucha k uchu, jako kdyby se tím vším bavil. Jenže pozor! Měl za sebou již velikou praxi žalob a soudů právě šoférů, kteří se na silnicích dopouštějí deliktů v povznesené náladě, tedy podnapilí. To tedy byla smůla a zároveň podraz od osudu! Jak by mohl šofér Jan něco tušit, jestliže ten mladík za volantem na sobě neměl talár a na čele nic napsáno?! A to měl stejně čepici, ani onen nápis na čele by našeho šoféra varovat nemohl! Natož spolujezdec sportsmena, který byl také státním zástupcem.
A tak si šofér vesele brázdil silnici cik-cak až do Kobylis, kde osobní auto na chvilku zastavilo. Oba doktoři práv přibrali do auta strážníka a znovu vyjeli, tentokrát již se snahou nákladní auto předjet a zastavit. Troubili, volali, všechno marné. Jan Hutz jel dál a myslel si svoje. Teprve v jedné zatáčce se musel náklaďák vyhýbat nečekané překážce. Tehdy ho objeli a přinutili zastavit. Strážník ihned vyzval šoféra, aby vystoupil. Chtěl jej „zjistiti“, stejně jako dnes by měl předložit doklady. Šofér však strážníkovi zasadil tak prudkou ránu, až ho porazil. Strážník se nedal, šofér se zase nenechal z auta vytáhnout. Dr. Krecar během té strkanice dojel k nejbližšímu stanovišti stráže bezpečnosti pro posilu a dovezl rovnou tři strážmistry. Teprve spojenými silami čtyř strážníků se povedlo opilého šoféra z auta vytáhnout, spoutat a takto zneškodnit.
Říká se, že tehdy, pokud řidič havaroval a dal si hned panáčka alkoholu, mohla to být polehčující okolnost. V tomto případě a zřejmě ani v mnoha jiných, kde vystupoval právě dr. Krecar, o nějaké výhodě nemohla být ani řeč. Vždyť nebylo možné ani zpochybnit svědectví obou pánů! Náš veselý šofér byl odsouzen za zločin veřejného násilí a přestupek neopatrné jízdy na 3 měsíce těžkého žaláře podmíněně na dva roky.
Zdá se vám to mírné? Soudy v době krize možná braly ohled také na to, že nepodmíněným uvězněním by člověk přišel o práci a jeho rodina o živitele.
*
Druhý případ, tedy dostihnutí pachatele po jízdě autem, se odehrál o měsíc a půl později, 30. prosince, na Bechyňsku. To se tehdy docela známý podvodníček z Třeboně, jakýsi Franta Vrátný, vydal na výlet do Bechyně. Nejdřív trochu po městě vyzvídal o místních poměrech, potom v městském hotelu vykládal, že ví mnohé o poslancích jisté strany, ba dokonce že je sekretářem té strany a že dobře ví, kdo nahradí některé ty poslance, kteří budou politicky „odstřeleni“.
Potom se vypravil za pana Tůmou, nájemce okresního statku. Prý je úředníkem okresní nemocenské pojišťovny v Českých Budějovicích, kde je zaměstnán i bratr tohoto pana Tůmy. Přijel na nutnou revizi v nemocenské pojišťovně v Bechyni. Jenže je tak dlouho na všech revizních cestách, že mu náhodou došly peníze a když je tu bratr jeho dobrého známého, přece jen se prý odhodlal požádat o půjčku.
Pan Tůma byl ochoten bratrova kolegu a známého založit, vyšli spolu na dvůr – a tu si pan Tůma povšiml, že „revizor“ zapomněl u něj ve světnici aktovku. Vrátil se pro ni a přece jenom mu to nedalo, chtěl si ověřit, že mu ten pán nelže, že má v aktovce doklady o tom, co dělá. Jenže tam nebylo nic, jen několik bezvýznamných papírů. Jeho slabé podezření a mírné pochyby rázem velice zesílily. Vrátil se ke svému hostu a žádal po něm legitimaci. Jenže „revizor“ se začal vymlouvat a rychle se chtěl rozloučit. Násilím ho pan Tůma nedržel, ale ihned vše oznámil četnictvu.
Štábní strážmistr Hanzlík ihned začal podvodníka pronásledovat. Věděl, že brzy odjede z nádraží vlak, spěchal tedy nejdříve tam. Prohledal nádraží i vlak, připravený k odjezdu, ale bez úspěchu. Zrekvíroval tedy před nádražím přítomné nákladní auto a pustil se za „revizorem“ směrem k Sudoměřicům- Černicům.
Za Kamenným Dvorem se autu do cesty postavil muž, který dával znamení, aby mu auto zastavilo. Řidič auta ihned uposlechl a pan „revizor“ chtěl hned nastoupit, aby mu cesta od Bechyně ubíhala rychleji. Byl velice překvapen, když se z auta vyhoupl strážmistr a zdvořile, leč nesmlouvavě pana „revizora“ a „sekretáře“ Vrátného vyzval, ať se s ním vrátí zpět do města, že by tam moc rádi ještě jednou slyšeli, kdo zde bude sesazen a kdo dosazen, případně jak dopadají revize nemocenské pojišťovny.
*
Do třetice lecčeho ze světa šoférů a soudů si povíme o podivném konci výletu. Představte si dva mladé lidi, jak spolu vyjdou do přírody, konkrétně v srpnu 1932 na zlínské paseky. Šli pěšky, ačkoliv se mohli na „výletiště“ svézt autobusem. Příliš nespěchali, bylo jim v přírodě dobře. Ještě před cílem za sebou zaslechli troubení auta. Ihned si stoupli až na krajnici, aby měl autobus dost místa. Jaké však bylo jejich zděšení, když šofér najednou stočil volant přímo na ně! Oba milenci ihned uskočili do příkopu. Mladík stačil zahlédnout, jak se mu řidič šklebí do tváře.
Při onom skoku nedopadli milenci dvakrát dobře. Mladík J. Snopek narazil na kůl a roztrhl si celý oblek a slečna Pařízková měla také poškozené šaty. Tehdy lidé příliš plné skříně oblečení nemívali, takže škoda byla u obou velmi citelná, nehledě na leknutí a štěstí, že byli jen trochu potlučení a poškrábaní.
Oba se brzy vyškrábali z příkopu a spěchali k zastávce, aby zjistili, co se děje a proč. To posměšné šklebení mladému muži nešlo z hlavy, řidiče neznal a dívka také ne. Když Snopek k autobusu dorazil a ukazoval, že si chce s řidičem promluvit, vyzval jej šofér, ať nastoupí dovnitř. Mladý muž tak učinil, ale šofér Pap autobus nastartoval a rozjel se. Nařídil přitom svému společníku, ať mladíka nepouští ven, že si to s ním vyřídí. Začal mávat pěstí, ale mladík na nic nečekal, ve strachu, co mu ten člověk udělá, odstrčil Papova společníka od dveří a vyskočil za jízdy ven.
Oznámil případ četnictvu, které podalo trestní oznámení na šoféra Papa i jeho společníka Pejšu. Nikdo nechápal, o co těm dvěma šlo, ani když se ti dva velmi divili, že mladí milenci nerozumí legraci. Předtím je skutečně vůbec neznali, vzniklou škodu popírali. Senátu krajského soudu se tento surový žert obou výtečníků také vůbec nelíbil a tak šofér Pap za odměnu dostal šest neděl žaláře a společník Pejša jeden měsíc.
Ptáte se, co lidé kolem? V případu další svědci nevystupovali. Autobus zřejmě nikoho nevezl nebo si lidé uskakující dvojice nevšimli a odešli ze zastávky dřív, než tam došlo k další události. Pokud si tedy dnes stěžujeme na bezohledné řidiče, tento případ ukazuje, že nesmyslně se chovali profesionální řidiči již v počátcích automobilové éry.
