Kolem roku 1931 se v Nymburce odehrával takřka hon na pěkného mládence. Děvčata se za ním otáčela, neboť byl i celkem zajištěný, zkrátka ideál. Co víc si v této době přát? Mladého, hezkého, svobodného, který by i rodinu uživil…
Jenže se k němu skrze ty davy místních krásek prodrala statná Slovačka a ostatním zbyly jen oči pro pláč. Naopak tato dívka začala brzy po svém vítězství hodně rozkvétat. Mladý muž pochopil, proč se tomu tak děje, a hodně rychle ze vztahu couval, takzvaně „vypřáhl“. Jenže to nebylo tak jednoduché, za nějaký měsíc dala Slovačka život malému bucláčkovi a dotyčnému mládenci miminko přinesla, aby se konečně začal starat o dítě, jemuž je otcem.
Ten se ovšem hodně podivil. Když se z překvapení jakžtakž probral, vysvětlil Slovačce, že se nejspíš zbláznila, a otcovství popřel. Dítě není a nemůže být jeho a basta fidli!
Slovačka tedy nepochodila. Požádala o radu opatrovníka dítěte a ten jeho jménem našeho pohledného mládence zažaloval o otcovství. Tehdy bylo možné vysoudit i náhrady za příslib manželství, když byla dívka svedená a ani nemusela přijít do jiného stavu. Ovšem po narození dítěte, to byla hodně vážná věc!
Žaloba tedy šla k okresnímu soudu, kde mladý Nymburčan prostřednictvím pražského advokáta popřel, že by byl otcem žalujícího dítěte. Matka však prohlásila velmi rozhodně, že žalovaný otec s ní měl styky někdy takhle na jaře a dokonce že byl prvním mužem v jejím životě, kterého takto (jakožto neposkvrněná) poznala.
Mladý muž připustil, že se se Slovačkou velmi sblížil, ale rozhodně to nebylo takto někdy na jaře, nýbrž až v nejparnějším létě, v srpnu. Dokonce požádal vlastní maminku o svědectví a ta potvrdila, že mladík během jara doma v Nymburce vůbec nebyl.
Zde tedy bylo všem jasné, že se někde stala chyba a věc vázne. Obhájce mladého muže nelenil a požádal o pomoc četníky. Ptal se, co je Slovačka za pannu neposkvrněnou a k překvapení všech se z domovské obce do Prahy brzy doneslo, že tahle panna již před dvěma roky povila doma jedno nemanželské dítě! Hned ten objev vynesl Slovačce trestní oznámení pro zločin křivé výpovědi. Slovačka se potom v Praze u soudu doznala z této viny, ovšem z její strany šlo prý o omyl. Myslela svou výpovědí, že v Čechách neposkvrněná byla, tady předtím žádného muže nepoznala. Soudce se jí přece ptal na poměr zde v Čechách, nikoliv na předchozí život na Slovensku! Tím pádem mluvila pravdu.
Soud její obhajobu neuznal a za křivou výpověď dostala podmínečně čtyři měsíce těžkého žaláře. Poté se pokračovalo v původním sporu o otcovství zpátky u okresního soudu. Kdepak, Slovačka tu stála na svém, že dítě je tohoto mladíka a hotovo. Nešlo to však k sobě ani časově a soud nakonec rozhodl o zamítnutí žaloby.
Jenže tu byly ještě soudní útraty. Kdo je zaplatí? Inu, žalující strana přece! A tak se několika měsíční kojenec stal odsouzeným k této náhradě.
Kdy to ten kluk zaplatil, nevíme, bylo to odloženo na čas, až vyroste. Možná nikdy, přehnala se přece druhá světová válka a po ní stále ještě nebyl zletilý. Jistě se někdy dostal k tomu, že s matkou probíral, jak bývá matka jistá, o té se nepochybuje, zato otec, s tím je to někdy horší.
Po válce u nás platilo, že je lepší, aby dítě mělo otce a mnohokrát bylo otcovství přiznáno, ovšem délka těhotenství musela odpovídat. V osmdesátých letech, v dobách nárůstu rozpadlých rodin, se však objevila jiná, opačná věc: mladé ženy si pořizovaly dítě bez otce. Nestály o muže – snad že z domova neměly dobrý příklad, jak vypadá fungující rodina. Znám dokonce zralou ženu, která žije osaměle, jako jedináček, stará se o matku – ale ani náhodou z ní nevypáčí, kdo je jejím otcem. Možná má někde sourozence? Možná by se k ní otec hlásil? Kdoví.
Další žena s neznámým otcem, paní Z, je starší, rozená po válce. Došlo ke kuriózní situaci, jakou dokáže napsat jen život: odešla do důchodu a brzy se dozvěděla, že na její místo nastoupila její mladší kopie. Na stejnou práci, podobně veselá, šikovná… Když ji uviděla, byla ohromená. Opravdu jako z fotek o patnáct let mladších! Poptala se víc a zjistila, že ta nová pochází z okresu, kde se ona sama narodila. Její matka ještě žila a podařilo se z ní přece jenom vymámit pár zmínek o tom, jak to tehdy bylo.
Oba byli hodně mladí, na svatbu to nebylo. Ale nyní je jisté, že za paní Z nastoupila mladší paní K, její sestra po otci. Zatím to netuší, není prý důvod – paní Z má velkou rodinu, spoustu vnoučat a je spokojená. A všechny její děti jsou podobné jak paní Z a K, tak i neznámému dědečkovi – i jeho fotku paní Z viděla.
Hrátky kolem rodičovství dnešní genetická věda umí hravě rozlousknout, ale co minulost? Pro dítě je vždy důležité znát oba rodiče, znát své příbuzné, i když moderní doba rodiny zmenšuje. Někdy se však může přihodit, že máte rodinu mnohem a mnohem větší, než tušíte nebo byste věřili.
Vyprávěl mi mladý policista, že po tragickém úmrtí osamělého staršího pána ze záznamů vykoukl seznam jeho dětí. Do rodného listu ho jako otce postupně zapsalo 23 žen! Ženatý nebyl, nikde nebylo psáno, zda se s některým dítětem setkával (zřejmě po něm žádná nechtěla ani alimenty), a tak museli policisté zvonit u dveří na 23 místech Čech a Moravy a přinášet zlou zprávu – a ještě jednu možná dobrou: je vás celkem dvacet tři, nejste sami na světě…
