Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí, říká se. Karty nás provázejí velice dlouho, ale protože jsou zmínky velmi kusé a karta se z dávných dob žádná nedochovala, fakta byla nahrazena mýty. Karty se prý hrály už za války o Tróju, ve starověké Indii a Persii, v Číně před nějakými jedenácti sty lety. Soupeřily s kostkami, šachy a hrou Dáma.
Potěšení a napětí ze hry lze zvýšit tím, že se hraje o peníze a hodnotné věci. Karbaník přestane uvažovat rozumně, vsadí do hry cokoliv. Maminka mi vyprávěla, co znala ze zákulisí. Ona sama o nic nehrála, ale její starší sestra ráda dělala krásnou společnici a také v maminčině podniku se o konkrétních karbanických příhodách vědělo.
Určitě jste netušili, že se za socialismu do hry někdy vložil i dům a manželka nebo přítelkyně. Manželství se v tichosti rozvedlo – ona by stejně asi nechtěla zůstat s troubou, co si jí nevážil – a protihráč o ni evidentně stál. Zda spolu noví partneři žili šťastně až do smrti, to už se nevědělo, ale několik let určitě. Možná to dokonce mohlo na karbaníka být domluvené – kdo ví. Jeden takový pár mi maminka ukázala, po pěti letech vypadal spokojeně.
Dnes zabrousíme do roku 1932, ke zcela běžné hospodské hře po dobrém obchodování. Bývaly tehdy trhy, kde se prodávalo leccos a potom se dobrý obchod zapil. Samozřejmě se tu nabízela i zábava. Karty byly mužskou záležitostí, známou a hodně profláklou mezi lidmi, přesto velmi neodolatelnou. Zvláště, pokud opatrnost otupilo nějaké pivko a cosi ostrého k němu.
Pan statkář Pospíšil byl celkem rozumný muž, měl radost z dobrého obchodu a spousty peněz, které utržil. Po dobrém obědě si dal pivo, a když zahlédl hráče, šel se podívat. Nebyl to mariáš ani jiná známá hra, pánové tu hráli novou, báječnou hru. Říkali jí „ruská“.
Poněkud to připomínalo „skořápky“, jaké se hrávaly pro ukrácení dlouhé chvíle ve vlaku. Byla rychlá a zajímavá. Rozdaly se pouze tři karty a hádalo se, která z nich je zelené eso. Pan Pospíšil stál za nějakým panem Danielem a držel mu palce. Skutečně mu přinesl štěstí. Ba co více, sám pan Daniel to uznal a dal mu po výhře 1200 korun celé dvě stovky provize!
To panu Pospíšilovi rozzářilo oči a hned se přidal do hry. Vždyť tu byl ještě nějaký statkář Hadrbolec, kterého snad znal od vidění (alespoň o tom při hře padla nějaká zmínka), zkrátka docela bezpečná společnost. Proč by tedy nemohl vyhrávat jako ten pan Daniel? Za chvilku už dal do banku 600 korun a věděl, že příště už uhodne… Jenže už neměl drobné, jen tisícovku, dal ji tedy do banku a pan Daniel hned přihodil 1200. Karty zamíchal, ale tehdy pan Hadrbolec, vida tu sumu na stole, spoluhráče zarazil: „Počkat, aby nebyly hádky, bank vezmu k sobě.“
To bylo jistě rozumné, vždyť to byla už velká suma, která by na stole veřejně ani neměla být. Pan Daniel souhlasil, nic nenamítal ani pan Pospíšil. Hráli. Ó, to už vyžadovalo pořádnou pozornost, získat takový bank!
Co to? Pan Hadrbolec najednou vstal a dal se na útěk. Pan Pospíšil vyskočil – ale pan Daniel ještě s jedním neznámým pánem od stolu mu v tom velice energicky zabránili. Teď se hraje a dost! To by každý dovedl, rozehrát partii a běžet pryč! Však se pan statkář vrátí!
Nevrátil se. Pan Pospíšil se tak přesvědčil, že je pozdě bycha i „statkáře“ Hadrbolce chytati. A to mu ani nedošlo, jak nemoudré je sedět s Danielem u jámy lvové. Nebo rovnou mezi lvy?
On totiž pan Daniel, obchodník s koňmi a tím tedy celkem známá „solidní“ tvář z trhů, nestál před soudem poprvé. Za podobné kousky měl už u soudů důlky vysezené během 35 předchozích jednáních a trestech. Nyní se projednávala spoluvina na zločinu zpronevěry. Ba ani statkář Hadrbolec nebyl u soudu poprvé. Celá hra s panem Pospíšilem byla předem domluvená komedie s tím, že někdo do jámy lvové po trzích jednoznačně spadne – a pan Pospíšil se chytl. I třetí společník ve hře byl s nimi domluvený, proto pomohl zabránit v pronásledování Hadrbolce. Toho jediného před soud nepřivedli.
A tak bylo divadlo v hospodě pánům hercům dobře odměněné. Nejvíc dostal právě pan Daniel, celé dva měsíce žaláře. A pro pana Pospíšila bylo odměnou nevítané poučení pro zbytek života.
Hra patří k člověku od nepaměti, zaujme, pobaví, vyvolá napětí, někdy dokonce přináší nějaký zisk. Kdo by snadné možnosti odolal? A tak stále znovu a znovu lidé propadají třeba jednoduchým skořápkám a marná je osvěta, ba i videa s tím, jak podvodník během míchání skořápek odstraní kuličku, o kterou jde. Koukáte, pod jakou skořápkou nebo kelímkem kulička (často molitanová) asi je, ale ona v tu chvíli pod žádnou není – a pokud se odhalují všechny tři „skořápky“, někam ji podvodník zase šikovně strčí. Nechá vás vyhrát, než se chytnete a prohrajete všechno.
A v davu zvědavců kolem je určitě někdo, kdo vás povzbudí k další hře, případně to jednou dvakrát sám neúspěšně zkusí, zatímco vy máte přehled a uhádnete. Vždy jsou na vás smluvení a dokážou dobře odhadnout, jak dobrá jste „kavka“, jak snadno podlehnete.
Pokud jde o peníze nebo cenné předměty, nemá cenu se do hry pouštět. Často ani v kruhu přátel ne, protože peníze přátelské vztahy umějí pořádně pocuchat. Navíc je závislost na hře podobná, jako jiné závislosti, doslova zničující, potřebuje léčbu.
Naopak tam, kde se nastřádaly třeba již neplatné desetníky, hraje se o sirky, bonbóny, tam skutečně bývá přítomno potěšení ze hry a lze dospět až k mistrovství. Ať žije prší, žolíky a kanasta!
