Nedávno zdejší čtenáře (i místní ašské) udivil příběh pana Faterdly. Vražda, kterou překryl čas a skutečně se zdá, že splnila svůj cíl. Tato výrazná osobnost byla v Aši zapomenuta. Doba byla dost rušná, aby lidem vypadla takzvaná nehoda z paměti. Zatím se nenašel nikdo, kdo by si skoro tříleté působení pana Faterdly pamatoval.
Jen jeden pán ze zahraničí vzpomněl, že národní správci byli často pěkné sv… Což víme, vždyť páně Faterdlova rodina se nastěhovala do již značně vykradené vily. Nejen to, mnozí se chovali špatně i k místním odborníkům, kteří nebyli odsunuti – nemohli odejít, aby dál továrny fungovaly, takže se rodiny trhaly. Málokdo dnes ví, že někdy musel i ten mistr nebo mistrová odejít ze svého domu, bez elektrických přístrojů, do místností, vyčleněných správcem továrny. Jiní museli strpět ve svých domech nové „domácí“, sami obývali minimální prostor. Tak tomu bylo i v našem domě a jejich komůrka je sotva na dvě postele. Mám svědectví z jiné rodiny, kde matka z „nových“ tajně po dětech posílala staré paní jídlo, aby hlava rodiny nevěděla. Němci nesměli na veřejnosti mluvit německy, scházet se a z platů se jim strhávala částka na válečné škody. Mnoho rodin odešlo po určitém uvolnění během šedesátých let.
Rodina továrníka Geipela měla postupně těch domů víc, ale tehdejší bydliště rodiny je již identifikováno. Byla to vila pod textilní školou, později průmyslovkou, která má nyní soukromého majitele. K vile patřil park a za ním byla továrna – park je tu dodnes, jsou to Sady míru, továrna funguje trochu jinak, ale žije. Vyhlášenou textilní průmyslovku postihl úpadek průmyslu po r. 1989, brzy byla zrušena, chátrala. Nyní se přestavuje na byty.
Vila pana Faterdly hostila také herce z Národního divadla, kteří před vchodem do parku s ochotníky sehráli mnoho představení. Jen Deylova herecká společnost (Rudolf Deyl st. byl od r. 1942 v důchodu) v podstatě každý rok jedno až do smrti Rudolfa Deyla ml. Národní správci, kteří byli po těch prvních většinou textilními odborníky, dost spolupracovali, vdechli Ašsku společenský život, dokonce postavili fotbalové mužstvo. Na představení bývalo mnoho diváků, seděli v parku, na židlích i na trávě, jak vidno.
Dnes mám díky vzpomínkám nejstarší dcery Ivany další detaily ze života tohoto pána. On se nezjevil jen tak čirou náhodou, ale jak jsem již minule (Nehoda páchne vraždou) naznačila, měl již na Jindřichohradecku značně dobrou pověst odborníka a asi i jako člověka, protože sem pozval tamější fachmany – a oni za ním přišli. Pro ty, pro něž je Ašsko jakousi vzdálenou pustinou, si dovolím uvést, že na Ašském okrese (podle záznamů z pozůstalosti) bylo na 120 podniků s více než 20 zaměstnanci. Plus nepočítaně drobných provozoven. Za mírových dob zde v těch velkých provozech pracovalo třicet tisíc lidí a textilní továrny měly roční obrat kolem třista miliónů korun. Z jiných zdrojů jsem již dávno věděla, že Aš dávala do státní kasy během 1.republiky druhý nejvyšší důchod po Praze. Bylo tedy nutné tyto továrny udržet v chodu. A pan Faterdla byl mezi těmi, kdo se rozhodli tento průmysl znovu oživit a zachránit.
Kde se tedy vzal? Jak jsem již psala, přišel z Jindřichova Hradce. Pracoval jako prokurista v textilní továrně na hedvábí, která patřila panu Erichu Schwarzovi. Majitel měl židovský původ a sledoval politický vývoj za hranicemi. Již někdy v r. 1935-1936 předal jako dar svou továrnu a vilu svému zaměstnanci, prokuristovi L. Faterdlovi, a odcestoval do Kanady. Tam založil další podnik – nebo tam měl již zavedenou pobočku, ale to se jen dohaduji. Prostě po dobrém uvážení odešel zajištěný do bezpečí a včas k tomu.
V r. 1939 Němci panu Faterdlovi továrnu sebrali, ale nechali ho tam pracovat, protože byl již známým odborníkem. Pan Faterdla se během Protektorátu zasloužil o to, aby továrna nebyla přestěhována do Německa a lidem zůstala práce. V červnu 1945 přijel z Kanady pan Erich Schwarz (potom si změnil jméno na Černý) a svého bývalého prokuristu přemlouval, aby s rodinou odjel za ním. Měl tam pro něj připravenou další továrnu a sliboval mu vedle vedení i vilu. Pan Faterdla však prohlásil, že teď, kdy republika potřebuje lidi, nemůže odejít.
Toto pozvání se několikrát opakovalo, vše mohlo legálně proběhnout. Poslední přemlouvání se odehrálo ve Františkových Lázních, kdy byl již pan Faterdla ašskou osobností odbornou i společenskou. Byl pátek, 23. září 1948, tedy půl roku poté, co si dělníci (a kapitalističtí obchodní partneři) prosadili návrat tohoto katolíka a nestraníka zpět do vedení továrny. Ohlásili se přátelé pana Černého. Zatímco s panem Faterdlou v hotelu jednali, někdo jim odcizil zavazadla, připevněná na střeše auta. Pan Faterdla pravděpodobně opět odmítl, to jeho dcera neví, ale vše zlé již asi bylo připraveno, takže se během několika desítek hodin odehrála osudná nehoda na lovu. V pondělí byl pan Faterdla mrtev. Údajně neproběhlo ani ( i tehdy běžné) vyšetřování této nehody. Po r. 1989 se rodina snažila dopátrat záznamů nebo stop nějakého vyšetřování, ale nenašlo se nic.
Paní Ivana, nejstarší z jeho dětí, se díky naší spolupráci a rozhovorům upamatovala na chvíle, kdy stála v kuchyni a oknem pozorovala příjezdovou cestu, po níž se lidé chodili s jejím otcem rozloučit k jeho vystavené rakvi. Přišel k ní další národní správce, pan Jarolím, velký přítel zemřelého. Vzal ji kolem ramen a patnáctileté dívce tiše sdělil: „Jo, kdybys tak, holčičko, věděla…“
Stala se podivná „nehoda“ výstrahou ostatním zdejším lidem ve vedení podniků? Pokud byl ještě na konci září 1948, po odvolávání nežádoucích lidí pan Jarolím výkonným šéfem další zdejší textilky, zřejmě byl z hlediska Strany nezávadným. Bylo mu snad něco naznačeno? Nakolik byl skutečným přítelem a nakolik poté zastrašeným a poslušným straníkem, jestliže se dosud dcera jeho „přítele“ neupamatovala na žádnou přátelskou pomoc v těžkých měsících po otcově smrti, kdy matka pracovala jako pomocná síla v tovární kuchyni bez platu?!
