Žila – byla svobodná dívka, která neměla v lásce moc štěstí. Což o lásku samotnou, tu znala. Již podvakráte totiž uvěřila ve vážnou známost, podlehla svodům srdce a těla, jenže potom zůstala s dítětem a jeho otec se nestaral. Měla tedy děti dvě a starání až nad hlavu. Zařekla se, že potřetí to takhle dopadnout nesmí, že dítě mít nebude. Jenže přišel třetí – a do třetice, jak se říká… Ne, nebyl tím pravým. Třetí dítě dalo Hermíně vědět, že by chtělo přijít.
Chudé svobodné dívky v takových případech velice riskovaly a dodnes riskovat dokážou, hlavně leckde po světě. Tehdy na počátku třicátých let sice na soukromé klinice bylo možné těhotenství uměle ukončit, ale za takové peníze? Hermína H. neměla ani tolik peněz, aby jí pomohl lékař, který by zákrok provedl odborně – třebaže to zákon zakazoval. Hledat musela tedy mezi andělíčkářkami. Byly lacinější, jenže jejich práce byla nebezpečnější.
Je smutným faktem, že se živnost andělíčkářek stala velice žádanou rovněž zejména v 50. a 60. letech minulého století, kdy na povolení nemocničního potratu dohlížela komise. Přísně posuzovala ženiny poměry a mnohé žádosti zamítala.
Hermína H. se tedy rozhlédla a zjistila, že vdaná posluhovačka Žofie Gabrielová z jejich Dolní Lipové se v takových věcech vyzná. Však už za to byla čtyřikrát trestaná. Dohodly se na ceně 100 korun, ale mladá matka tolik peněz najednou neměla. Jako zálohu dala třicet korun a zbytek slíbila po zákroku. Paní Žofie souhlasila, Hermínu přece znala.
Jenže po zákroku nebylo leccos v pořádku. Hermína onemocněla, musela do nemocnice. Tam lékaři zjistili otravu krve. Tehdy nebylo příliš možností, jak pomoci, antibiotika čekala na objevení. Fleming teprve udiveně sledoval, že nějaká plíseň brání mikrobům v jeho miskách, aby se množily a teprve 16 let od Hermíniných potíží anglické vědce napadlo využít té vlastnosti pro medicínu.
Tušíte správně, Hermíně nebylo pomoci. Těsně před smrtí však dokázala sebrat sílu a sestřičce přece jenom prozradila jméno té, která jí zákrok provedla. Žofie Gabrielová se u soudu v Opavě velice bránila, protože prý Hermíně chtěla pouze pomoci. Prý tolik žadonila a byla tolik zoufalá… Jenže už byla čtyřikrát obeznámena s tím, jak velký je to zločin. Dostala rok těžkého žaláře a ztratila volební právo.
Ubohá Hermína jí již těch sedmdesát zbývajících korun nedoplatila, život jí odsouzení andělíčkářky nevrátilo – a o jejích dvou dětech se už spisy nezmiňují.
Právě neodvratná úmrtí těhotných žen po zákroku, ať již vykrvácením nebo celkovou otravou organismu, která se často nedala odvrátit ani v době antibiotikové, vedla u nás k široké diskuzi o povolení ukončení těhotenství do osmého týdne (miniinterrupce) nebo do dvanáctého týdne (kyretáž) bez posezení před komisí. Víceméně padesát roků poté, co Hermína Hakenbergerová naposledy zavřela oči.
Zdroj: Soudní síň (Týdeník soudních případů vydávaný od roku 1923.)
