Někdy je velice těžké podpořit staré lidi, aby ve svém životě cosi změnili. Aby rozbili pomyslný krunýř, do něhož se stáhli. Často nevycházejí ven, protože se doslova děsí těch několika pater schodů bez výtahu. Pokud je venku zima, déšť, namrznuto, sami nevyjdou ani náhodou. Již opakovaně pobízím klienty a jejich rodiny, aby žádali po svých obcích a městech lavičky v okolí domů. Nyní vysvětluji i to, jak obyčejná zmínka na facebooku změní jejich malý svět. Vystoupila jsem na stránkách města s požadavkem, aby byl udržovaný chodník, po kterém denně chodí lidé všech věkových kategorií pro obědy. Druhý den byl protažený a částečně osekaný od ledu. Upozornila jsem na bezvadnou údržbu několika schodišť u parků a podobně, lidé přidali další chválu – a celou zimu se tyto zkratky ve městě udržovaly čisté. Dokonce jsem zaslechla i chválu kolemjdoucích přímo pracovníkům, které dřív lidé míjeli bez povšimnutí. Bylo hodně sněhu, hodně namrzlých chodníků, ale pár slov dokázalo hodně změnit. Dokonce i ty lavičky již někde přibyly.
Horší mohou být poměry v domě nebo sousedství. Známe všichni ženy, které by z fleku nahradily zpravodajské centrály, protože svůj život obohacují vším, co vidí z okna nebo proberou s ochotnými spřízněnci. V éře minulé měly vliv na okolí větší, než kdykoliv předtím, protože svou vševědoucnost mohly uplatnit i domovním důvěrnictvím. Podle svého vševědoucího názoru měnily osudy lidí kolem sebe. Setkávám se s jejich vlivem dál, v komunitách, které se vytvářejí v domovech pro seniory nebo domech s pečovatelskou službou.
Poznala jsem například životní peripetie dvou „kočičích bab“. Jedna byla vtažená do hlásání velikých pravd, misijně postávala hodiny u stojanu s náboženskou literaturou, ale když ji to už v té osmdesátce zmáhalo, nějak jí to přátelé z komunity přestali oplácet, nestála jim za pozornost. Zaměřila se na boží stvoření, která lidi vyhodili na ulici a nechali být jen tak. U vybydeného domu je krmila za hlasitého pokřikování dvou tří sudiček z oken. Pomáhala jí další „paní kočičková“, která od slábnoucí a stále popletenější paní odebírala ty nemocnější kočky, na které paní nestačila. Nechala je kastrovat, umisťovala je daleko odtud do rodin. Ta druhá dáma byla mladší, měla dvě další krmicí místa. Vyprávěla mi, že si „jejich“ kočičky troufly i na potkany, co se ve vybydleném domě začali hemžit. Po odchodu staré a již hodně nemocné paní přestala chodit na místa, kde se jí i sprostě nadávalo, že je další bláznivá. Kočičky prořídly, koťata nepřibývala a dům se rekonstruoval, nový majitel se o zbylé stará.
Po několika letech mne osud postupně zavál právě k oněm sudičkám. Zmínily se, jak koukají z okna a měly dřív velkou legraci z „bláznivých kočičích bab“. Řekla jsem, co jsem o osudech koček věděla. Pokaždé jsem slyšela: „Tak ony to i platily? Že se jim chtělo… A potkani tu byli?! Proč mi to nikdo neřekl?!“ Inu, nejspíš proto, že se s tím spolkem nikdo nechtěl – a dodnes nechce – dávat do řeči.
Děsivější pro mne bylo setkání s klientkou, již trochu dementní, bývalou vedoucí dílny. Nikdy ve straně nebyla, spíše měla ztížené postavení kvůli manželovi, který nezapadal do žádoucích parametrů minulého režimu. Sotva v domově pro seniory pookřála, lépe se seznámila se sousedkami, dostavila se do kanceláře, s povzdechem usedla a řekla: „Tak jdu podat hlášení o tom, jak se chovají.“ V podstatě nevěděla, co by vlastně sdělila. Rozhovor jsem využila na zjištění její spokojenosti se službou. Za několik dní byla v kanceláři znovu, nyní již šla „podat to pravidelné hlášení“. Trvalo chvíli, než si zapamatovala, že dnes již není důležité vše hlásit, že stačí, když se všichni budeme chovat zdvořile a slušně. Myslet si smíme, co chceme. Než tomuhle uvěřila, trvalo několik měsíců.
Na straně druhé jsou ti, kdo se ostrých jazyků straní, protože byli v životě mnohokrát posekáni nějakým důležitým „hlášením vejš“, domýšlením toho, co se děje a podobně. V pečovatelském domě znám lidi zraněné jedovatou poznámkou i pouhou domněnkou, že by ji mohli slyšet. Znají se tu celá desetiletí a pečlivě se vyhýbají chodbám a klubovně, kde jazykové sekernice přebývají.
Těžké pořízení se svými starými rodiči, sourozenci a jinými příbuznými mají všichni ti, kdo je nedovedou bez dlouhého vyjednávání převést kolem dveří člověka, který jim ztrpčil život. Oni taktéž osamocení pánové všeho věku dokážou být velmi nepříjemní. Místo šlehnutí výsměchem často volí sprosté nadávky a vyhrožují fyzickým útokem. Bez příčiny, v opilosti, rauši, v představách, že by o nich mohli někde něco říct. Staří lidé se bojí všech následků pádu, vědí, jak křehcí jsou. Často ani lidé velmi stateční, kteří se dokážou po ránu přes všechnu bolest rozhýbat a rozcvičit, byt neopustí kvůli takovému okolí.
Proč přesně? Protože soused pod starou paní vždycky ví, že jde po schodech, otevře dveře, sprostě nadává a ptá se, kdy chcípne. Jiný nesnáší, že pán nad ním klape berlemi po bytě, je to hnusný zvuk, měl by jít do ústavu. Paní je i v v devadesáti zvyklá se upravit, být pěkně oblečená, sladěná. Trošínku se nalíčí a vypadá mladší. Celý život nevycházela jen tak, připadala by si jako nahá. Přesto se už o sobě doslechla, že vypadá jako kurva. Další, velice stará paní oplakala, že poté, co pár týdnů doprovázela a podepírala kamarádku, aby spolu došly do krámu, se na jejím pohřbu doslechla, že to byl teda pohled, jak se dvě teploušky objímaly. Přeživší kamarádka chodí léta v kalhotách a po chemoterapii odmítla paruku.
V malých příbězích se naplňují filozofické úvahy o tom, jak silné slovo může být. Dokáže přehlušit všechno dobré kolem a šmahem vybuduje nepřekonatelné hradby. Jak lidi, vědomé si svých omezení a slabosti, zlé slovo doslova ochromí a zadupe. Způsobí stejně těžký úraz, jakým je třeba zlomenina. Vyžaduje hodně pozornosti, péče a podpory. Nezlehčujme trápení seniorského světa.
