Při svých výletech do minulosti jsem nepotkala pouze sklo značky Durit, o kterém tu již byla řeč. Zaujaly mne také různé sklenice „hospodské“ a jistě nejen ve mně budí a budit budou mnoho vzpomínek.
V domku, který jsme koupili, jich několik zůstalo a další jsme potkávali během dalších let. Vlastním tedy i několik poctivých půllitrů a třídeckových silnostěnných sklenic. Včetně té, která patřila k vrcholu mé odvážné cesty přes celé město na náměstí, kde jsem pyšně položila paní hostinské na pult korunu a pyšně pravila: „Tu moji, prosím.“
Měli tam totiž tu nejchutnější točenou kofolu a zdejší štamgasti mne vlídně mezi sebou snesli, než jsem „tu svou“ spokojeně vytáhla. Byl to svátek – samozřejmě by mi naši nedovolili chodit tak daleko, nechápali by, jak moc ten okamžik miluji. A také jsem nedostávala žádné kapesné, ta koruna byla uškudlená z desetníků. Byla jsem v tu chvíli odvážná a samostatná rebelka, vychutnávající svobodu a to nejlepší pití na světě.
Ke vzpomínkám na bufet „Koruna“ na kadaňském náměstí jsem se vracela během let mnohokrát, nyní již mnoho let s úsměvem pozoruji, jak se při návratech synků ocitá zmíněná sklenice třetinka často na stole. Je tak akorát, příjemná do ruky. Pokud se ovšem otevře pivo, na řadu přijdou půllitry jiné. Také jsou známé a představte si, mají jméno!
Kvůli sběratelství mi kdosi daroval několik čísel časopisu z devadesátých let „Umění a řemesla“, abych měla další pramen vědomostí. Jistě vás nepřekvapí, že i to nejobyčejnější lisované sklo, které jsem nazvala „hospodským“, se tu objevilo. V článku Františka Janáka, což je náš světoznámý Pan sklář, mimo jiné akademický sochař a pedagog, jsem objevila nejen jeho povzdech nad „pakulturou“ tehdejšího i současného způsobu pití piva, ale také další informace.
Zdá se, že jsem pravou Češkou, protože i když je pití z tenkých sklenic a číší zajímavé, elegantní a konečně i příjemné jako z každého tenkého skla, přece jen mám radši pořádný těžký žejdlík s uchem. Helemese – ono je to správně! Tedy pokud byste nechtěli mít u piva v žejdlíku ohříváček, což se kdysi nabízelo, jak známe ze starých filmů. Přesně tak, pivo v pořádném půllitru vydrží déle ve správné teplotě, protože ho neohříváte rukou. To svědčí červenému vínu, nikoliv pivu.
Přitakávám panu Janákovi i v tom, že lidem tenkostěnné sklenice nejspíš připadají více světové a jak jsem uvedla, elegantní. Ostatně, zahanbeně vůči tomuto pánovi přiznávám, že když chci, aby se mi ulilo od mužských pár doušků, jsem schopná vzít ze skřínky napoleonku, která odpovídá tomu, co mi stačí – a příjemně se z ní pije. Pivo se v ní ohřát se opravdu nestačí a je jen o něco menší, než některé sklenice v restauracích.
Vzpomeňme tedy na klasické, dnes již asi zcela bezejmenné české půllitry, které se neměnily mnoho let. Dokážou přivát ozvěny dávných let, od posezení kdesi na výletě, výjimečných obědů v restauraci až třeba po společenství různě plného skla na stolech štamgastů, když jsem chodila s bandaskou nebo džbánem pro pivo. Pokud někde potkáte novější „žejdlíky“, které vypadají, jako kdyby se do nich obtiskly kuličky nebo mřížka, vězte, že jejich původcem je designér Jiří Brabec a pocházejí z Crystalexu z Rosic u Brna. Na snímku vidíte dvě generace „třetinek“ – klasickou (na tu moji kofolu) a páně Brabcovu.
Pozor, jde o ty rovné, čistě válcovité. Pokud byste do ruky dostali boubelatý půllitr s kruhovými vlysy, jde o napodobeninu bavorského typu skla. Z toho se pan Janák podle reakce v článku skoro osypal. V Crystalexu dělají i některé tenčí, vysoké sklenice s těžším dnem. Ony kritizované typy vidíte na druhém snímku.
Jak sám znalec a odborník přiznává, důležité jsou požadavky hostů. I v obyčejnější hospodě si chtěli připadat jako v lepším podniku. A protože se v dražších podnicích již před revolucí objevovala čepovaná dvanáctka v pohárech, majitelé hospod se poptávce přizpůsobili. Přesto má u nás několik tradičních silnostěnných sklenic své místo a sáhne po nich ráda i nejmladší generace, pohrdajíc přitom skleničkou s Vochomůrkou nebo Makovou panenkou. I když obyčejná voda, je to zkrátka jen v žejdlíku pořádné pití!
