Oblékání ve stáří. Jak může zkomplikovat běžný život?

S věkem se mění nejen vkus nebo postava, ale také možnosti toho, co si člověk může obléknout. Co si zvládne obléknout, abych byla přesná. Mnoho lidí má potíže s citlivostí prstů, ať od krční páteře, nervů v zápěstí („karpálů“) nebo revmatických či artritických kloubů, dny, mrtvice a jiných radovánek. Další se nemohou shýbat, zradzuje je celá polovina těla, potíže jsou různé.

Říkáte si: Co s tím? Zdravému člověku nedojde, jak těžké je jednou rukou nebo necitlivými prsty zapínat knoflíky, zip na bundě, natahovat ponožky a leccos upravovat.  Velký zip na mikině nebo bundě sice vypadá dost robustně, ale také na něj musíte vidět, nijak šikovně ho uchopit, zasunout, musíte mít dost síly a té šikovnosti na rozjezd jezdce. Já mám například jeden zip, který můžu rozepínat oběma směry, ale zastrčit do jezdců druhý kus zipu tak, aby nebyl nadoraz a přitom skoro zasunutý, to mi dá chvíli práce. Mít potíže, už je tahle bunda pryč.

Všimněte si, že vyřazením ze šatníku skončí u starších lidí mnoho halenek a košil s drobnými knoflíčky. Pánové ovšem mají fintu, kterou již odkoukaly i dámy. Nechají totiž košili zapnutou a uvolní jen dva tři poslední knoflíčky, potom jenom přetahují přes hlavu. Rozhalenka je šik. Dámy si tak pomáhají u košil nočních a u šatových zástěr. Tam jdou mé zkušenosti ještě dál: Jednu paní moc trápilo, jak je nešikovná a její dcera udělala kouzlo. Zašila zapnutou zástěru tak, že nejde rozepnout a s tím jedním knoflíkem nahoře si maminka může těch pár minut hrát.

Lidé po mozkové mrtvici se rehabilitují, cvičí a také se učí poučívat fígle a pomůcky. Existuje totiž zapínač knoflíků, takzvaná prodloužená ruka (používá se běžně, jen si lidé neuvědomí, že by se hodila jejich blízkým), což je chňapátko (čelisti) na tyčce s rukojetí.  Vše seberete ze země bez ohýbání.  Doporučuji koupit jinde, než u Vietnamců, ti mají spíše hračky na rychlou spotřebu (ale přesto poslouží na vyzkoušení).

Zastavím se u těchto podávacích pomůcek: Je zcela běžné, že jsou k sehnání kolem nás, jen si to neuvědomujeme. Kovové teleskopické „hrabičky“ na stůl, které přihrnou vzdálenější drobnosti, teleskopické „ukazovátko“ s magnetem ve špičce na kovové předměty. Šikovné kapsáře, které snadno vyrobíme z kousku látky a přivážeme k pelesti – nebo na pelest čalouněnou našijeme knoflíky, na kapsáři uděláme dírky a připneme. Už naši pra- věděli, že je dobré mít u postele kapsu, i když měli šikovné stolky. Mám ve sbírce takové prostěradlo s kapsou, hodně používané a staré, bylo ještě tkané se zesíleným středem.

Na ponožky existují také vychytávky. Právě rehabilitační pracovníci (fyzioterapeuti) učí lidi, jak si navléci ponožku pomocí francouzské berle.  Někteří muži na to přicházejí sami, už jen proto, že o možnosti slyšeli. Pán, který se musel o sebe starat sám, si zase natahoval kalhoty ve stoje, i když se mu točila hlava a hrozily pády. Ukázal mi, jak si našel místo vedle bytelné skříně. Opřel se v tom rohu a oblékání zvládl, ať se hlava motala sebevíc.

Dámy často rezignují na podprsenky, ale i ve vyšším věku by si je měly dopřávat. Cítí se v nich kompletně ustrojeny, a třebaže jim ramena sténají a prsty neslouží, šance tu je: Podprsenka sportovní, kterou natáhnou přes hlavu. Máme různé druhy, takže i podepřít ňadra dokážou. Výhoda? Kůže se nezapaří, protože všude tam, kde na sobě leží dvě vrstvy kůže, v každém kožním záhybu, k zapaření dochází.

Stále častěji se setkávám s velkámii otoky kotníků, nártů, celé dolní části nohy. Velmi často je nutná bandáž, natahování zdravotních punčoch. Jen obtížně tohle dokáže starší člověk s málo ohebnou páteří sám. Spíše věřte tomu, že potřebuje pomoc další osoby, která mu nohy ováže nebo stáhne předtím, než ráno vstane. Lidé nechtějí obtěžovat a cítí se kvůli nutnému ošetření špatně – ověřit tuto potřebu může rodina u lékaře.

Obtížné je shánění obuvi pro různě nateklé a deformované nohy – o tom jsem psala v jiném článku. Dnes jsou k sehnání na internetu již i kostkované „přezkáče“, kde měkký materiál noze ustoupí a prohřeje ji.  Doporučuji i nízké kostkované pánské bačkory (vedou je i Vietnamci) na chůzi mimo dům. Minimálně na přechodný čas, než se sežene vyhovující „normální“ obuv. Mají pevnější podrážky.  Noze povolí i kožené mokasínovité nízké boty.  Někdy je nutné kupovat velká čísla – potom ovšem hrozí zakopávání o špičku a také pády.

Pokud si někdo stěžuje na nedostatek pohybu nohou – co takhle masážní dřevěné válečky? Dáteje na zem nebo do lůžka a člověk po těch širokých válečcích může šmrdlat chodidly. Mají tvar oblouku nebo jsou rovné jako počítadlo. Za těch padesát korun… Výborné jsou šlapky jako od kola, o dost dražší, mohou cvičit i ruce. Dají se postavit na stůl, na zem, do nohou lůžka. Za pár stovek a jak prospějou!

Pokud je vám podezřelé, že někdo vydrží nosit stejné věci několik dní, může zakrývat nemohoucnost – neumí si poradit se svlékáním a převlékáním nebo zapomíná, že by to udělat měl, lehne si oblečený i do postele (nebo spíše na ni, na přehoz nebo na gauč v obýváku).  Je to signál, že potřebuje péči, i když popře, že by se třeba nerozepnul. Nebo že zapomněl, že se převléknout má.

Pocit důstojnosti pomůže udržet, pokud při oblékání jen jakoby asistujeme. Využít například koupání (po něm je každý unavený a na zavlhlou pokožku se hůř natahuje prádlo i pyžamo nebo noční košile, ten argument nikdo nevyvrátí).  Ponechat prostor pro spolupráci – prostrkávání rukou do rukávů, nohou do nohavic, nechat natáhnout tílko (má dost velké otvory i pro nemocná ramena), také spodní kalhotky a trenky stačí natáhnout do půli stehen, zbytek si doupraví člověk sám (vždyť zároveň osvědčí, že se obslouží na WC), i když třeba potřebuje pomoc s postojem. Opře se o nábytek a je to.

Zanedbané oblečení a úprava bývá důležitou stopou. Dotyčný má jiné starosti, případně mnoho jiných starostí, než aby se zabýval tím, jak vypadá. Nemusí ho ani napadnout, že zapomíná na mytí, že dokonce třeba i zapáchá. Oblečení vám také napoví, že člověk rezignoval, že je na pokraji sil, hlavně duševních.  Někdy je legrační, jak má člověk svetřík nebo triko naruby – není to známka zhoršeného zraku? Naopak divoké barvy, nesoulad stylů (a velmi výrazné líčení u dam) mohou znamenat velkou chuť do života a tryskající radost, včetně manické fáze takzvané bipolární poruchy.  Což je stav, který můžeme dotyčnému přát, ale je vhodné pomoci jej udržet bez likvidačních nákupních rozletů.

Na závěr jen připomenu, že přešívání starších, kvalitních materiálů a ponechávání starých kousků není vždy znakem skrblictví, sentimentu či hromadění, nýbrž může být potřebné tam, kde se kůže stává citlivou na přemíru umělotin. Kolem nás je máloco přírodní, i když visačka tvrdí „100% bavlna“.  Fleecové a vůbec umělohmotné věci zahřejou a zároveň jsou málo prodyšné, jako kdyby dusily. Příjemný omak klame. Zpotíte se, oblečení však nesaje. Starší lidé si pamatují, že tomu bývalo jinak. Mne osobně dusí i moderní povlečení, vracím se k obyčejným, bavlněným, byť pastelovým a bez obrázků. Nejsem sama, kdo si váží věcí letitých, které vypadají lépe, než to současné po pěti vypráních.  I v tom může být někdy jádro sporu a nepochopení kolem dnešního tématu.

Reklama