Pokaždé má „dobrodružství“ s minulostí začnou nevinně, v tomto případě svatbou. Mám nevěstu z Jižních Čech, přátelíme se s její rodinou. A když jsme si tak hezky my dvě Hany povídaly o Ašsku a o tom, co o něm přednáším, vzpomněla si na kamarádku, které tu v Aši zemřel tatínek. Nemohla si hned vzpomenout na jméno, napsala mi potom v mailu, že tady po válce obnovoval průmysl a založil textilní školu. Jestli prý se tu o něm něco neví, když tady tolik znamenal. Zveřejnila jsem na FB dotaz. Jen tak, na tohle naťuknutí, mi však nikdo z Ašáků nic neřekl, ale to, co mi potom dcera pana Ludvíka Faterdly vyprávěla, jistě mnohé probere.
Předně tu je spolužačka, možná již zemřelá, paní Ivanky. Jmenovala se Růžena Posekaná a s Ivankou, nejstarším dítětem pana Faterdly, si ještě léta psala. Asi již tak dva roky nežije, to jsme pořád nějak při rozhovoru přeskakovaly, ale měla tu rodinu. I když, jak mává rukou paní Ivanka, na děti se nemůžete spolehnout, protože ona sama moc dobře ví, jak se jí kdysi nechtělo poslouchat maminčiny vzpomínky. Přesto je možné, že se někdo z rodiny rozpomene, co maminka vyprávěla. Děvčatům bylo patnáct roků, když se stala událost, o níž budu vyprávět.
Vraťme se tedy do roku 1945. Pohraničí již vysídlené, továrny nefungují, do Aše přichází textilní odborník z Jindřichova Hradce. Rozhlédl se a zjistil, že potřebuje lidi. Mnoho jich sem přišlo za ním, včetně otce paní Růženy Posekané, ten tu dělal v továrně šoféra. Sama jsem se setkala s několika lidmi, kteří přišli s rodinami právě od Jindřichova Hradce. Moc jsem se divila, co se jim to stalo – a teď vím. Přicházeli i lidé celkem zajištění, přestěhovali se kvůli pozvání, ne tedy kvůli lepšímu domu a zabavenému majetku. Dokonce i jedna rodina s dívkou, která otěhotněla a manžela neměla, ti prodali i malý statek a přišli sem…
Pan Faterdla si sem přivezl i ženu se čtyřmi dětmi, dostal do správy továrnu pana Geipela a převzal jeho (již značně vykradenou) vilu. Už tam bydlel někdo před ním, ale dost zařízení zbylo. A teď pozor, vážení! Pan Faterdla nesouhlasil s tím, co tu viděl za okrádání, takže dovolil ještě v tom roce 1945, aby si rodina Geipelova, bývalého ašského mecenáše, odvezla po nocích na koňském povoze přes ještě otevřené hranice, co vůz utáhl. Mimo velkých obrazů, to se prostě nedalo. Pan Faterdla měl vybavení domácnosti dost, jeho manželka Anna přijela i se seznamem věcí (například míšenský porcelán měla ve výbavě). Byla to dáma s vystudovanou operní školou, tedy ze středního prvorepublikového stavu. Odjinud vím, že pan Faterdla v tomhle nebyl sám. Z jiného domu lidé tajně poslali za rodinou hračky a další věci dětí – ne přímo nový správce, ale zaměstnanci sídla, aby nový pán nevěděl.
Odskočím do nedaleké současnosti: Sestřenice paní Anny Faterdlové, provdaná do Vídně, na výletní lodi po Dunaji zaslechla živě hovořit skupinku o Československu. Vmísila se, vyprávěla o příbuzném z Aše – a jeden z těch lidí byl pan Geipel (některý mladší), který hned všem vyprávěl o tom skvělém člověku, jak se hned po válce v tom hrozném čase zachoval. Prý všechny potěšila ta vděčnost a světlá památka otce, která jde i cizinou. Jeho dcera, paní Ivana však podotkla, že slušný přístup k Němcům byl tehdy panu Faterdlovi našinci vytýkán.
Pan Faterdla v Aši založil textilní školu, továrna pod jeho vedením nadále exportovala do Zürichu, žil bohatým společenským životem, hrál ochotnické divadlo, byl myslivcem a měl tu na Ašsku dokonce revír. Dalším jeho rysem bylo členství u sociálních demokratů a to, že se hlásil ke katolické víře, i když prý chodil do kostela jen v neděli. Jeho dcera vzpomíná, že žil tak bohatě, jako kdyby věděl, že musí spěchat. Po „Vítězném únoru“ 1948 ho z továrny vyhodili, ale dělníci za něj stávkovali – a kapitalistická cizina také řekla svoje. Švýcaři pohrozili, že pokud se na místo nevrátí, zruší všechny obchody. Pan Faterdla se tedy vrátil, po šesti týdnech opět továrnu vedl.
Potom přišlo nešťastné září. Jakýsi pan doktor Kejklíček z Liberce, který tam na ředitelství (tehdy už ašské textilky patřily pod Liberec), snad bývalý kněz, sem přijel, neboť prý zatoužil střelit srnce. Přijel i s manželkou, bydleli u Faterdlů. Na hon šli dne 26. 9. 1948 s panem Faterdlou a jedním hajným. Do revíru jeli autem, rapidem. Srnce střelili, hajný ho vzal za přední, pan Faterdle za zadní a přenášeli ho. Rodinu jen zaráželo, proč šli k autu nerovným terénem, když tam byla dobrá cesta? Poslední totiž měl kráčet onen doktor Kejklíček, ten prý upadl a vyšla rána, přesně do týla pana ředitele. Prý to bylo tak rychlé, že snad ani nestačil slyšet výstřel, pravil lékař při ohledání.
Tělo nařídila paní Faterdlová spálit v krematoriu v Karlových varech. Přijeli tam z generálního ředitelství, ba dokonce i katolický farář měl proslov, i když církev tehdy s kremací nesouhlasila. Prý farář nechtěl, ale přijel. Urna je uložena v J. Hradci. Pohřeb to byl krásný, se spoustou proslovů.
A co bylo dál? Vdova upřímně litovala doktora Kejklíčka, že s tou hroznou vinou musí žít. Ten se ozval, až na Vánoce. Poslal nejmenší dvouleté holčičce balíček s klubíčkem angorské vlny na čepičku. Vdova balíček vrátila. Bylo tam už hodně trpkostí – představte si, že díky pečlivým záznamům, seznamům a podobně, jak jsem již zmínila, paní Anna po smrti manžela, když měla prodat lovecké pušky, zjistila, že bezprostředně po nehodě někdo vyměnil tříhlavňovou drahou pušku manžela za nějakou obyčejnou. A dokonce někdo ukradl nové gumy na jejich autě! Po čase musela uhájit i svou výbavu – díky jejím seznamům ji neobrali o všechno, když se stěhovala pryč.
Neměla, z čeho žít, nevěděla, jak a kde pracovat. Myla v závodní jídelně nádobí, ale plat dostala až někdy po devíti měsících, prý nevěděli, jak ji ohodnotit. Nikoho „nahoře“ živoření rodiny nezajímalo. V roce 1950 se vrátila rodina do Hradce. Co měli dělat? Smířili se s tím, že jim živitele vzala nehoda. Rodina paní Faterdlové je vzala do svého domu.
Jenže v roce 1958 nastalo díky Chruščovovi uvolnění a k rodině pronikla zpráva, že policie někoho z vedení podniku vyslýchá kvůli oné nehodě. Uvolnění však trvalo krátce, rodina oficiálně žádnou zprávu nedostala, jenže to už stačilo k další bolesti a otázkám. Jak prý tohle mohli lidi dělat lidem mezi sebou?!
Jak to tedy bylo? Je skutečně nevinné a náhodné, že nestraník a výrazná osobnost nemohla být odstraněna „klasicky“ po komunisticku prostým posláním do háje nebo vězení a přitom se nedožila ani ročního výročí Února? Podivné je i chování onoho Kejklíčka, který ze sebe jakékoliv předpokládané výčitky svědomí nebo snahu odčinit, případně pomoci, sklepal jako pes vodu. Ostatně, co si budeme povídat, je přece naprosto jasné, že zkušený nimrod pan Faterdla se jistě ujistil, že puška po lovu byla prázdná – myslivci ji navíc nosí i zabezpečenou „zlomením“. Jak se to odflákne, dobře to nekončí. Náš rodinný myslivec by o tom mohl něco vyprávět!
Možná najdeme další svědectví o oné době. Z německého příhraničí zaznělo od vysídlených, že se tu dělo hodně špatných věcí a lidský život tu neměl cenu. Skutečně vím, že tu běhalo několik násilníků a nepotrestaných vrahů, jejichž činy se již odhalily.
Poštovní panenka mi brzy přiveze dokumenty, abych mohla zdejším lidem pořádně představit pana Faterdla. Měl být z vůle někoho „nahoře“ zapomenut, ale my dnes chceme znát leccos z časů, o kterých se tady léta mlčelo a nanejvýš šeptalo.
