Se staršími lidmi mluvím téměř denně. Každý má jinou schopnost pohotově odpovídat, běžně konverzovat. Často lidé mluví rozvážně, pomalu, hledají vhodná slova. Nebo naopak po půlhodině ožijí a spustí proud výmluvnosti.
Někdy se stírají rozdíly mezi tím, kdo se stará a tím, kdo potřebuje pomoc. Na vině bývá věk a hlavně osamělost. Pokud spolu žijí dcera nebo syn v důchodovém nebo téměř důchodovém věku s matkou (nebo starší sourozenci, manželé, druh s družkou), vídám ono postižení u obou. Protože spolu tráví hodně času celá léta a protože kvůli pomoci ten čilejší téměř nevychází, omezují hovor na nejobvyklejší fráze, na pouhých několik vět nebo dokonce slov denně. Úsloví, že si spolu lidé rozumí beze slov, v tomto případě neplatí.
Jde totiž o vymizení konverzace, což je velký rozdíl. V prvním případě si lidé navzájem dopovědí věty, napadá je v daném okamžiku to samé. Třeba se na sebe podívají a vědí. V případě ticha jim napovídají denní rituály, ale ne stejná vlna porozumění. Nesu ti snídani, chceš kafe, umyjeme se…
Pokud je nutné o něčem mluvit, něco vyřizovat mimo tuto dvojici, hledají vhodná slova, vzpomínají na lepší výrazy. Pokud cítí zájem, vytryskne potřeba mluvit jako gejzír. Kdysi jsem se kvůli týraným ženám učila, že po minimální konverzaci, po době, kdy o sobě nechtějí mluvit a s nikým se bavit, přijde okamžik, kdy lidé doslova chrlí cokoliv, jedno přes druhé. Je to důsledek dlouhého mlčení a také ohromení z možnosti svěřit se v bezpečném prostředí. I proto se lidé tak dobře vypovídají ve vlaku nebo autobusu, i proto byla (a dosud bývá) tolik léčivá zpověď.
Nedávno mne oslovila zpráva, že se kdosi odhodlal zkoumat, jak na tom je celková pohoda s fyzickým (relativním) zdravím a možnost mluvit a být slyšen. Jednoznačně vyhráli ti, kdo běžně hovoří se svým okolím. Dostanou se mezi lidi, mají od nich další podněty k přemýšlení, dozví se novinky a mohou o nich diskutovat. Vyhrávají tím nad věkem celkovou pohodou a kondicí, která se dokonce zlepšuje.
Zpráva mi nahrála do noty. Vždycky jsem například držela palce pejskům, kteří seniora vytáhnou od bolestínství ven z bytu a zařadí do komunity pejskařů. Lidé omládnou a jejich stav se udržuje. Pejska nezajímá, jestli by páníček nejradši nevylezl z postele. Prostě musí. Venku je potom snadné postěžovat si podobně postiženému na psí počasí, navzájem se pozvat na kafe, sdělit zkušenosti s krmivem…
Mnohokrát jsem si v praxi ověřila, jak důležité je mluvit spolu, jak moc i velmi nemocní lidé potřebují s někým mluvit. O čemkoliv, mimo úkony péče. Nejen fráze při krmení (chutná, není to horké, šup, hezky polykej), ale třeba ještě o tom, jak se při vaření něco skoro pokazilo, že v krámě měli dobrou zeleninu a potkal/a jsem i toho nebo tamtu. Pokud je z té snahy brebentění, jaké druhého moc nezajímá nebo ho nepustíme ke slovu, není to úplně to pravé ořechové, ale pořád lepší, než pouhé fráze a ticho.
Samozřejmě je dobré mluvit a hlavně hovořit o tom, co zajímá toho druhého, tvořit společné zážitky, sdílet třeba koukání na film, na dokument, samozřejmě prohlížet fotky a třeba i předčítat. Povědět si o tom, co se líbí a nelíbí, co zaujalo. Sdílené prožívání je vždy základem, na němž stojí život s tím druhým, nikoliv existence vedle sebe – na tom ostatně pohoří mnozí lidé po odletu mládeže z hnízda.
Další záležitostí, která pomůže, jsou příchody dalších tváří. Ať do bytu, z něhož člověk nemůže sám vyjít, nebo na zahradu, k lavičce u domu. V poslední době jsem si všimla, jak pookřejí i ti, kdo zajedou s rodinou k hypermarketu a u auta se jim zastaví někdo známý i tehdy, když tito lidé sami vyjít z auta nemohou. Kdo ze známých může, těch pár minutek u auta postojí (a sám z toho má dobrý pocit, protože vypravit se na návštěvu nestíhá).
Pokud tedy shrnu svá pozorování, lidé si často říkají, že jejich senior skoro nemluví. Pokud by byl mezi dalšími lidmi, například vrstevníky, věřte, že se brzy rozpovídá. Proto mne mrzí, že je tak málo denních stacionářů nebo domovinek, kde by lidé trávili společně čas. Něco dělali, povídali si, měli proměnlivý program dne. Domovinkou hlavně pánů jsou odjakživa hospůdky, kam lze doprovodit nebo dovézt pár lidí, když se jejich pečující domluví.
K napsání této úvahy mne přivedla návštěva u velice šikovné a povídavé bystré devadesátnice, která se kolem osmdesátky, nějaký čas po ovdovění, zabrala i do nových technik vytváření. Například vrtaných kraslic. Pentličkami je už nezdobí, ani vlnkami, tahle piplačka jí prý nesedí. Ale tu vrtačku, co viděla u vnučky v práci, tu má pořád nasazenou na stolku v obýváku. A holky za ní chodí skoro denně. Holkami má na mysli kamarádky z kroužku, protože ona ty schody z bytu jen tak nesejde a holky jsou o něco mladší, tudíž chodí na kafe a povídání ony.
Bylo to velice příjemné setkání a mně se hned spojilo s několika jinými devadesátníky a o fous mladšími čipernými lidmi, kterým rodina pomáhá setkávat se s přáteli a vrstevníky. Třeba té paní, která sedává na zahradě rodinné hospůdky a lidé sedají kolem ní, vzájemně si vyprávějí a jejich děti běhají kolem.
Přeji vám hezké svátky a hodně lidské pospolitosti.
