Sbírám a vystavuji mnoho ukázek ručních prací. Snad proto, že jsem sama leccos zkoušela, ale mistrovství jsem nikdy nedosáhla. Pouze hluboké úcty a obdivu k těm, které tu přede mnou dělaly malé zázraky z plátýnek a nití, s paličkami, háčkem, jehlicemi, vlnou a přízí.
Měla jsem nejdříve matný pocit, sílící během posledních let, že šicí stroje nejpozději kolem přelomu 19. a 20. století začaly vytlačovat běžné ruční zdobení čehokoliv. Své prsty, jak jsem postupně zjišťovala, v tom měl také rozvoj průmyslu, rostoucí zaměstnanost žen, konečně potom hodně způsobila Velká válka, která ženy postavila na místa mužů. Nebyl čas na piplačky, svítit do noci bylo drahé, a kdo by měl ještě sílu?
Potvrdila se má tušení, když jsem mohla více listovat starými časopisy. Například Česká dívka z r. 1907 obsahovala zmínku o úpadku ruční výtvarné práce, ačkoliv se právě objevují důkazy o její jedinečnosti. Byly to industriální učitelky, které pochopily poklad téměř zapomenutý a pohřbívaný s každou ženou, která uměla prastaré místní vzory. Navíc tyto učitelky dokázaly spolupracovat a dávat své vědomosti dál. Takže nejen učily místní dívky upadajícímu umění, ale dokázaly zaujmout i média, modisty a modistky, pokrokově zamýšlející lidi vůbec. Ruční prací bylo brzy možno si vydělávat.
Přesto šla strojová krajka světem. Jen si představte třeba výbavu, v níž byla kapna s otvorem, aby bylo vidět atlasovou látku moderní prošívané přikrývky. Kdo by se s výšivkou kolem otvoru namáhal? Stroj ji zvládne přesně a rychle. Nevěsta si vyšije pouze iniciály a je hotovo. Podobně se na polštář našijí krajky nebo se projede rovněž strojem, seřízeným pro výšivku. Mám ve sbírce polštáře, které jsou stoleté. Nejvíc ale vydržely ty kanafasové, protože čím jemnější látka umně zdobených polštářů nebo kapen, tím rychleji zvětšela. Však víte, že se třeba 35. výročí svatby říká také lněná, plátěná – to již leccos z plátna odcházelo, trhalo a přešívalo se. A že tehdy měly materiály extra výdrž!
Na venkově se udržela výroba krajek již celá desetiletí, až začátkem sedmdesátých let se najednou zjistilo, že řemesla opět vymírají. A tak se nám dochovaly fotografie, na kterých třeba v pohraničí ženy sedí před domy, před sebou herduli a v rukách paličky, aby při sousedském klábosení prsty nezahálely. Stejně tak se šily knoflíky v malých dílnách (manufakturách), o šedesátých a sedmdesátých letech ještě lidé vzpomínají, jak si maminka nitěnými knoflíky přivydělávala a byla to bída, jen pár haléřů za kus. Další stará dáma mi vyprávěla, jak si jejich maměnka tkaním za války také vydělávala – tkala ručníky a prokládala je barevnou vlnou nebo vyšívací přízí. Hlavně vlna sice vypadala hezky, ale byla spíše pro zlost – kdo tkaninu vyvařil, tomu se vzor zdrcnul.
A nebyly to pouze ručníky této maměnky, ale mám i širokou těžkou dekoračku, z níž se střihaly ubrusy nebo přehozy a dalo hodně práce sraženou vlnu (pásy po celé délce, pět centimetrů od sebe) aspoň trochu srovnat.
V poslední době ke mně připluly další věci denní potřeby, mezi nimi i několik blůzek a nočních kabátků. Ony se totiž vždycky nenosila noční košile. Každý neměl na to, aby se na noc převlékal – jenom hupsl do postele ve spodním prádle. Například ve spodničce s ramínky. A jak se vytrčilo rameno zpod peřiny, byla zima. Tak se sáhlo po starší haleně a basta. Ti movitější si tedy pořídili kabátek rovnou, ti chudší vystačili s něčím odloženým. Leccos se šilo doma, však se děvčata učila leccos šít ve škole. V dívčích školách dokonce dělaly dívky domácí úkoly, například střih na dětskou košilku, vzorníček vzorů háčkovaných, pletených, vzorník křížkové výšivky, síťování… tedy řeknu vám, síťovat nebo háčkovat záclonu, to musela být ohromná trpělivost a spousta hodin!
Ne vždy se ovšem povedlo. A tak mi do sbírky přišla halenka z časů po první světové, která chtěla být nóbl. Má velký límec ze strojové krajky, ozdobené rukávy, jenže ouha, rukávy byly střižené užší, než díry pro ně! A tak se v podpaží látka složila, jenom žehlit se to pořádně nedá. Nu což, bylo to jistě skryté a švadlenka se chybou nechlubila… A já se hned cítím líp, že kdosi přede mnou také nebyl moc šikovný.
Podobně ke mně promlouvají další poklady. Některé už předtím provázejí příběhy, sdělené mi při jejich předání, u jiných na mne vyskočí nějaká souvislost, třebaže jsou z „němého“ zdroje, blešáku.
V článku můžete vidět několik obrázků: bělení přírůstků (se dvěma halenkami a kouskem síťovaného přehozu), vzorník, stoletý polštář, jaký se šil a napodoboval velice často. Zde byla přidána ještě jemná ruční bílá výšivka kolem vsadky. Tyto polštáře bývaly spíš pro ozdobu, parádní.
Když přijede návštěva, některé polštáře z pevného plátna povleču a vyspí se na nich do růžova, prý jako u babičky.
I to je smysl těchto krásných památek. Mohou sloužit dál, potěší oko i duši. I když nejsou z moderního, lehce udržovatelného potisku.
