V souvislosti s filmovým festivalem v Karlových Varech a hvězdě Julianne Moore se zmiňuje její oskarová role ve filmu Pořád jsem to já. Je to silný film a ve mně samotné zanechal hluboký dojem, přestože jsem o praxi leccos věděla a stále si doplňuji vědomosti o demencích různých typů.
Ten film znovu oslovil spoustu lidí a vyvolal debaty, strachy, oživil mýty. Chtěla bych dnes pomoci lidem, kteří nechápou, co to s maminkou nebo tatínkem je, že se divně mění – anebo naopak hned oznámkovali demencí, možná spolu s praktickým lékařem, různé projevy, včetně zapomínání.
Paměť bude selhávat komukoliv, v každém věku, pokud je pod vlivem stresu nebo nečekané změny. Sama jsem to zažila, když jsem byla v šoku z těžké autonehody v rodině. Někdo věří, že pomáhá potřeba zařizovat, ale pletla jsem tehdy kde co. Jakžtakž pomohou seznamy, kde odškrtáváte – proto například ani zařizování pohřbu není tím pravým ořechovým zaměstnáním šokované mysli.
Pro starší lidi je problémem opravdu jakákoliv změna. Nejčastěji jde o nemoc, úraz, úmrtí. Patří sem i změna místa pobytu, nový domov, nový nábytek. Vykolejí je, a čím jsou starší, tím hůře. Rodina někdy dokonce úpěnlivě volá po volném místě v ústavu – nemají čas hlídat a mají přece zodpovědnost! Podle mé zkušenosti se leccos usadí, jenže rodina se už vyděsila. Pokud je člověk jinak zdravý, do čtvrt roku ho máte i duševně zpátky, pokud tam již byla poškozená paměť, dejte mu půl roku. Truchlení jako proces znamená dva roky silných emocí a třeba i poplakávání. Je to běžné pro jakýkoliv věk, tak se nedivte, když si třeba se svým mrtvým pozůstalý vskrytu povídá. Někdy je v truchlení sám- třeba manželé prožívají ztrátu odlišně a způsob toho druhého je až rozčiluje. Nejedna babička se mi svěřila, že před mužem plakat nesmí, nesnáší to, ale vždyť je to teprve rok… Nebo před vnoučaty, dětmi. Nechávám je vyprávět, jsou to navíc zároveň jakési obětiny duším těch, co odešli. Nejdeme to v lidových moudrostech, jaké se dnes již nepředávají.
Je velmi pravděpodobné, že si v rámci zvýšeného pozorování a všímavosti rodina uvědomí detaily selhávání, jaké dřív nepozorovala a nyní ji všechno dohromady děsí. Co s tím? Vědí, co se říká: Za chvíli se možná ten člověk sám ani nenají, bude se počůrávat, my abychom nechali práce… Již jsem tu psala o krizových plánech rodiny. Po události jakéhokoliv typu tedy počítejte s několika měsíci, než se stav upraví. Podotýkám, že ve zcela novém prostředí s novými, neznámými věcmi, návrat ani nemusí přijít, zvláště pokud dotyčného ponecháte o samotě. Samota všechno zhoršuje a nepočítejte s tím, že by si babička o samotě poslušně kreslila mandaly nebo dědeček rozcvičoval klouby.
Pamatuji si na paní, přestěhovanou do garsonky, s novým nábytkem. Po druhém měsíci nevylézala z postele, neohřála jídlo v mikrovlnce, nemyla se, nepřevlékala, ničeho se nedotkla. Proč? Byla v tu chvíli v neznámém, cizím prostředí a bála se, nechtěla nic rozbít, nechat po sobě stopy. Za svou uznala jen postel a prázdnou poličku nad ní.
Poznala jsem ji v noční košili, seděla a klátila nohama na posteli, ani nudli si neutřela – neměla totiž u sebe normální kapesník, na papírové zapomněla nebo si netroufla je brát, když přece byla v cizím. Prostředí bylo takřka luxusní – tím hůř pro ni. Byla tam sama, na schodech k bytu zpočátku i několikrát upadla, takže přestala chodit ven. Když někdo leží na zemi a nemůže se zvednout, pamatuje si to hlavní – za dveřmi je nebezpečno. Postupně se zacyklila v té opuštěnosti na neznámém místě. V domově pro seniory rozkvetla a dcera byla velmi překvapená, kolik si maminka najednou pamatuje, jak na sebe dbá. Bylo to péčí, ale také společností dalších lidí. Přitom všem paní musela překonat naprosto neznámé prostředí (další nové), rytmus dne, lidi kolem. Překonala a také kvůli ní vím, že se lze naučit leccos, demence-nedemence. Tato paní ji měla diagnostikovanou dost silnou, ale dokud byla doma a „jen“ jí postupně odcházely kamarádky, nikdo si nevšiml. Náhlá změna vše odhalila.
Často tu píšu o příspěvku na péči. Pokud člověk ztrácí paměť a já si to ověřím při šetření, přesto se nestává moc často, aby to posudkový lékař vzal do úvahy. Proč? Chybí mu objektivní nález dalšího lékaře, já přece nejsem diagnostik. Jenže tu vidíme další problém: Jakmile si člověk uvědomuje poruchy paměti, tedy na samém začátku, odmítá „staršlivou jistotu“. Nechce to vědět, pořád je to on!
Jenže právě v časném stadiu jsou velké šance potíže zabrzdit nebo zastavit. Vzpomenete si, že existovaly „Husákovy pilulky“? Díky nim dokázal fungovat, jak to jenom šlo. Pilulky existují dál, slouží k lepšímu prokrvení mozku a užívají je i mladí. I mně byly kdysi pokoutně nabídnuty před těžkým zkouškovým obdobím. Věřím, že povědomí o tom, jak dokážou takové léky pomoci, trvá.
Jejich existence může být zároveň motivací, proč nalomit odmítání člověka, který upadl do podezření z demence. Vedle lidí, co hrdě stojí na svém (a stále horší sebeobsluze), pozoruji v praxi i lidi zaléčené, kteří se nemění dlouhé roky. Žijí si po svém, doma, včetně „volnočasové“ pomoci rodiny, která je doveze na městskou slavnost, sousedské grilování, do kostela, třeba i hospůdky.
Hezké léto všem, kdo se starají a všem, kdo se rozhodnou na Rakušáka i Němce vyzrát!
