Určitě to také znáte. Skoro vás svrbí ruce, jak moc dobře víte, že by vaše město nebo obec potřebovaly službu pro někoho, kdo sám na život nestačí. A je docela jedno, jestli vám vadí osud člověka, který sklouzl do bezdomovectví, udřená osamělá máma, starý člověk s horšící se chůzí, rodiče s nemocným nebo postiženým dítětem.
Já to znám z praxe, kolikrát mne až pusa pálila! Na popovídáníčkách s krajskými představiteli jsem už před deseti roky otravovala – máme tu vysokou nezaměstnanost, což znamená růst domácího násilí, rodiny s postiženými dětmi, duševně nemocné, sebevraždy – ale žádnou podporu a službu pro ně. Kdyby aspoň linka důvěry byla!
Divili se dotyční, přednášeli o pravidlech plánování, ba i tu linku vyšťourali. Ona totiž jedna v rejstříku podporovaných telefonních linek existovala v krajském městě – dotace pobíral psychiatr a nikdo o ní nevěděl, byla jenom v těch záznamech o toku peněz a malinkým písmenkem na ceduli jeho ordinace. Nejspíš, aby nikdo neotravoval.
Nicméně na podporu lidí s duševním onemocněním přece jen sehnali organizaci z jiného kraje, která se uvedla objímacím dnem. Vypadalo to divně a půlka zdejších sociálek se tomu hořce usmívala, ale součástí horlivého objímání studentkami v ulicích bylo nakonec i jejich dotazování na potřebnost služby. Což nebylo nijak zřetelně prezentováno ani v médiích. Služba po roce a něco přece jenom na okrese zakotvila a pracuje dobře. Provází klienty všedním životem, pomáhá jim s hospodařením, vyřizováním na úřadech a také s prací.
Jinak nic, leda služby v okresním městě, tam to různě žije. Za covidu si zdejší maminky udělaly Nádech, převzatý od vedlejšího okresu, kde si děti mohou po škole hrát, maminky dostanou oblečení, jídlo, nábytek – a lidi jim sem nosí i nepoužité, nové věci. Neboť i chudý člověk potřebuje cosi nového, aby si nepřipadal zcela závislý na tom, co jiný odloží. Dobrovolníci pomohou se stěhováním, dělají se dobročinné bazárky, několik maminek se tu už střídá, zaměstnané na částečný úvazek. Nápad vzala pod křídla Charita.
Přesně tak: lidi se dají dohromady, začnou cosi dělat společně a když jim to chvíli jde, leckdo i z úřadů rád pomůže. Zajistí prostory, nějakou tu úřednickou „štábní kulturu“.
A tak tomu je právě teď u nás. Z jednotlivých rodičů postižených a nemocných dětí se během asi čtyř let stala přátelská skupina vzájemně si pomáhajících lidí, kterým jsem slíbila, že když půjde do tuhého a budou se chtít „doopravdy“ organizovat a vytvořit službu, ráda jim po své sociální stránce pomohu. Letos mne již oslovili. Už jsou zapsanou organizací jako Klubík štěstí Aš a hodlají dosáhnout na provoz stacionáře. Jak pro své děti, tak pro seniory. Pořádají zatím výlety a herní odpoledne pro své děti, scházejí se v zapůjčených prostorách jiného dětského klubu.
Vyhlédli si budovu bývalého dětského domova, které se kraj chce zbavit, ze svých řad mohou obsadit i vzdělaný personál včetně účetního, oslovili město i kraj, požádali o pomoc ředitele podobného zařízení kousek vedle. Byla jsem na tom setkání a po těch letech mne příjemně překvapilo, jak velikou podporu tomuhle občanskému nápadu a snaze všichni dají.
Nepochybuji, že Klubík něco vydrží, když se pomalu dával dohromady tak dlouho. Lidé se navzájem poznali, místo počátečního zápalu už vědí, co od svých členů a příznivců mohou čekat. Co čas během let zpevnil, to už něco vydrží. Od vzájemného pohlídání děcek, vyzvednutí ze školy, společných návštěv městských akcí, nákupů a podobně se dostali až sem.
Ono to nebude ani mávnutím proutku. První je nutnost sídla, mít pro službu budovu. Ta vyhlédnutá potřebuje rekonstrukci. Od chvíle, co ji rodina továrníkova opustila, prošla menší modernizací koncem osmdesátých let a v kolem změny tisíciletí zateplením. Takže rozvody, střecha, podlahy… V úterý se tam jdeme podívat a odhadnout potřebnou částku i čas. Jenom zhruba.
Nyní se rozjíždí dotazníkové šetření pro zájemce – nelze totiž jenom někam přijít a říct, že si myslím, že by to něco tady chtělo. Potřebujete podklady. Bylo rovněž nutné nápad obhájit, aby nebyl pouze nadšenecký. Takže jsem já mluvila o některých otázkách provozu, kterým dobře rozumím, budoucí hlavní manažer o tom, co si mezitím našprtal o zákonech a postupech.
Zatím bude Klubík hledat další prostory, kde by mohl do té doby (i s opravami cca rok 2025) fungovat i pro vozíčkáře. Pravidelné schůzky pomáhají rodičům i dětem – všichni se ze školy neznají. Možná mezitím budeme pomáhat městu i v dalších oblastech, protože sociální maléry pálí čím dál víc.
Radní pro sociální věci nám totiž vyprávěl, jak viděl chudou matku u „hladového okna“, kterak dětem kupuje aspoň hranolky. Sice jí právě vydal tašku potravin, ale ona v životě nevařila hrách ani fazole a vůbec nevěděla, co s tím… To je ten chybějící mezigenerační přenos a také snobárna, co tu nastoupila v devadesátých letech. Místo hospodaření žít jako lepší lidi, pohodlně – a děti nic neokoukaly. Sama si moc dobře pamatuji, jak moje děti smutnily, že si každý den nezajdou do krámu pro bagetu… Sice jsem jim je časem dělala doma, ale to nebylo ono šťastné utrácení s ostatními, co měli klíč na krku a s rodiči za celý týden nepromluvili mimo pozdravů skoro nic. Na internát jsem dokonce smažila víc porcí okořeněných vařených brambor s kořením, protože jeden synkův spolužák je prostě miloval. Učil se kuchařem, řemeslo bylo v rodině snad třetí generaci, ale tohle doma neměli… Nebo spíš čas?
Přátelé, pokud se vás sejde víc, aby vznikla pomoc ostatním, nebojte se toho. Doba je na takové nápady nejenom zralá, ale rovněž příznivá. A já sem někdy přijdu vyprávět, kam se Klubík pohnul.
