I obyčejná keramika po babičce může mít v moderní kuchyni místo

Moje maminka si toho z domova do nového života moc nevzala. Domácnost dědy a tety dál musela fungovat a na nějakou výbavu se u mladší dcery ještě nekoukalo.  Přesto třeba tyhle dvě nádoby vydržely i moje umývání a uklízení, jednoduše proto, že jsem věděla, jaká je to vzácnost.

Do nažloutké mísy se sypala strouhanka na obalování řízků, vždycky se jich dělalo víc, než na jediný oběd. Když byl místo masa květák, obalil se tu květák. Z mísy žádná strouhanka nevyskakovala kolem, ani když jsem v ní budoucí kus oběda obalovala a oplácávala já. Někdy mi k tomu maminka zazpívala oblíbenou babiččinu písničku od Hašlera „Hradčany krásné.“ Dozpívávala ji pošeptmu, protože konec byl zakázaný, neboť „v sídle slavných českých králů dlí tatíček Masaryk.“

Pokud se tedy nevařilo a nepeklo, byla tahle hluboká mísa pečlivě uložená. Nesloužila ani na ovoce nebo ořechy, k tomu jsme měli mísy skleněné, parádnější a dnes již také drahocenné, neboť pocházejí z padesátých, šedesátých let.

To bílý „Ucháč“, jak jsem říkala druhé kameninové nádobě, se vytahoval mnohem častěji. My jsme totiž rádi palačinkovali a sem se vejde těsto z celého litru mléka. Zdalipak si ještě pamatujete na rozdíl mezi kvedlačkami? Maminka mi moc rad do vaření nedala, ale jednou z mála bylo vysvětlení, že kvedlačka s rovným koncem se používá v nádobách širokých a ta s oblým v nádobách úzkých. A taktéž záleží, co se kvedlá. Do Ucháče patřila na palačinky kulatá a na kysané mléko rovná, protože je to nádoba v podstatě obojetná. To v zadělávací míse bylo kvedlání jasné – zásadně kvedlačka rovná. Pokud ovšem muselo být něco našlehané, vyhrála metla.

Kolikrát jsem hekala nad šleháním sněhu! I na to se vždy nejlépe hodil Ucháč, protože až někdy na začátku šedesátých let do naší kuchyně hrdě vkráčel první mixér značky ETA. Jinak jsem v mnohém zastupovala mixér já, neboť jsem se snažila mamince pomáhat.  Od šlehačky jsem byla brzy osvobozená, protože ušlehat ji ručně opravdu nebyla legrace. Navíc byla k dostání zřídka, a když maminku začal zlobit žlučník, vynechali jsme ji doma na dost dlouho. Šlehačka na celé roky patřila jen k mlsání v cukrárně.

I nám Ucháč slouží hlavně na palačinky, na kyselé mléko jen zřídka – to dnešní lahvové začerstva zpracujeme raději na koktejly. Byla by ho škoda nechat kysnout, ledaže by se opět strhlo velké letní bouřkovo s ohromnou slevou, kdy jsme několikrát nakoupili více lahví a ze zbytku zkysaného měli i skvělý tvaroh. Deset litrů zpracovat bylo spíš minimum. Když byly děti doma a mléko bylo zlevněné spíš pro jistotu než zjištěné kysání, to každý vytáhl aspoň třičtvrtě litru koktejlu a já nestačila mixovat. Na tom nejlepším možném stroji, na ETĚ od maminky.  Potom pudink, palačinky, ty dělám i z navinulého mléka s trochou sody, takže jsou spíše lívancovité. A v parném létě mi i to obyčejné kyselé, dobře rozkvedlané, rodina s chutí vypila. To krabicové mléko je tak ošetřené, že hnije, nekyše.  To máme jen tak, do zásoby.

V Ucháči se dodnes výborně ušlehá sníh, ovšem teď již pomocí ručního šlehače, a je jako za starých časů. Zatímco zkouším, jak už drží, zakrouží kolem mne máminy vzpomínky na dávné mlsání. Babička sníh z bílků osladila a býval namísto šlehačky na borůvkách. Za války bylo ve městě všeho málo.

Dva obyčejné, nezdobené kousky nádobí ze třicátých – čtyřicátých let to jsou. Dokážou uchovat svůj obsah ve stálé teplotě, ale marná sláva, mne stále hřejou, jen se na ně podívám. Spojují mne i s babičkou, kterou jsem neměla šanci poznat, s maminkou, která babičce vyčítala, že ji nic moc z vaření neučila. Jenže mne z té kuchyně mamka také pořád vyháněla k učení, až jsem se musela k lecčemu v kuchyni sama promordovat hokusy pokusy. A to mamka vždycky vzdychala, že po babičce nic nezdědila!

 

Reklama