Říká se, že nejlepší pomocná ruka vyrůstá ze tvého vlastního ramene. Obrazně to může platit také v jiných oblastech. Pokud něco potřebuji, musím se trochu pídit po možnostech já sám, nesedět s rukama v klíně, hořekovat a čekat. Proč o tom píšu?
Letošní podzim byl hodně náročný, prošla jsem mnoha rodinami a kupodivu se stále setkávala s ohromnou výčitkou a obviňující otázkou: PROČ NÁM TO NIKDO NEŘEKL?! Týkala se právě příspěvku na péči. Je letos již skloňovaný všemi možnými způsoby natolik, že jsem předtím byla celkem spokojená, jak se informace dobře mezi lidmi šíří.
Jen když si vezmete zprávy na internetu o tom, jak by se mělo navyšovat, jak jedná sněmovna, jak jsou zajištěni senioři, nebylo toho málo v běžných zprávách, televizi – a o internetu nemluvě. Pokud mi čtyřicátnice s chytrým telefonem skoro brečí na rameni, jak je těžké skloubit péči a práci a rodinu i kvůli financím, nemám hned slov.
Stalo se mi začátkem devadesátých let, že se v rodině odehrála čelní srážka s blbcem. S úřady jsem moc zkušeností neměla, mladá rodina v novém městě – ale prostě jsem zašla na městský úřad a zeptala se na možnosti. Byla jsem již půl roku začínající hnusný kapitalista, tak nebyly skoro žádné, jen pomoc dětem, kterou jsme potom museli vrátit. Což ale nic nemění na smyslu existence lidí na radnicích.
Ono zmíněné oddělení na městském úřadě je tu totiž právě od toho, aby se jeden optal v divné situaci, jak dál. Za optání nikdo nic nedá, možná se poučí rovnou na chodbě u letáků. V našem KV kraji sice až právě teď, ale přece jenom, vydali publikaci „Zvládnete to sami.“ Jihočeši již v prosinci 2015 vydali publikaci „Chci zůstat doma“ a neziskovky se předhánějí, jak poutavě informovat kde koho. Což udělalo i přímo MPSV o rok později příručkou pro osoby se zdrav. postižením, které se taky rozebraly tuny. Ovšem hlavně na úřadech, takže je holt nutné, aby tam někoho z rodiny nožičky donesly nebo auto dovezlo.
Informace jsou a poptání se nikam nezapisuje, po dotazu nenastanou kontroly nebo popotahovačky. Dotaz nezakládá na víc, než na poskytnutí informací. My ouřadové jedeme až podle papírů, není, čeho se bát. Tak proč musím čelit dotazům a nářkům, že někdo deset roků pečuje o bezmocného, poslední tři roky ležícího člověka a nikde stát nepomohl?
Já si v té chvíli připadám jak ten Hospodin z vtipu, co k němu zhrzeně volá kněz na střeše kostela při povodni: „Bože, proč jsi mi nepomohl?!“ Na rozdíl od Hospodina taktně mlčím. On řekl: „Poslal jsem ti sousedy, hasiče, vrtulník, proč jsi nešel do bezpečí včas?!“ Nemohu tak rázně odpovědět, že je vídám chodit do obchodu vedle radnice, že v místních novinách pečovatelská služba nabízí pomoc i radu, že poradenství nabízí ve stejné drbně celý odbor, včetně vyjmenovaných oblastí.
Většinou mi nezbude, než všechny naopak utěšovat, že když je člověk zavalený starostmi, tak na jednoduché zeptání se nepomyslí nebo si řekne, že tohle se jeho netýká. Jsou i lidé nalomení nedůvěrou, protože kdysi s něčím za někým šli a nemají dobrou zkušenost. Tudíž hodili navždycky do jednoho pytle veškerá možná úřední jednání.
Navíc moc dobře vím, že jsou v naší oblasti velmi silně vyčleněné skupiny, co spolu mluví a nemluví, takže ani dobrá zkušenost nebo rada se mezi nimi nepřenese. Sice často svitne v lidech naděje na větší možnosti, ale tu jednu největší zhasnu okamžitě: „Ne, nedostanete příspěvek za ty roky péče předtím, pouze za dobu, kdy je podaná žádost.“
Lidé nám poslední dva roky hodně slábnou. Na řadu přichází také hodně těch, co se starali a dochovali své blízké. Proto všem přeji dost odvahy, aby se v horší životní situaci obrátili na sociální odbor města (nebo člověka na obecním úřadě), který je nasměruje tam, kde se pomoci dočkají. Kdo se správně orientuje a ví, že se spousta dávek řeší na úřadu práce, může zajít rovnou sem, na oddělení nepojistných sociálních dávek a poptat se na zmíněný příspěvek. Tady jsme vstřícné a vysvětlíme, co se dá. Svým klientům držíme palce.
Takže vás, lidi starostlivé a pečující, prosím, abyste se neuzavírali do bublin vlastních potíží a uhoněnosti, ale včas se poptávali a zjišťovali, co se dá dělat, jaká pomoc ve vašem okolí je možná. Abyste věděli, jak snadněji pokračovat i v těžších dobách.
Hezké dny!
