Jako malá jsem si mohla číst knížky po mamince. Byly plné příběhů o dětech, hlavně o holčičkách, co se staly staršími sestřičkami a měly občas dohlédnout na bratříčka, hrát si s ním – a trochu nevěděly, co si s tím mrnětem počít. Samy byly nejdřív předškolního věku a když vyrůstaly, nebylo to s maléry o moc lepší.
Jen si to vezměte: Jde se na návštěvu k babičce a člověk-holčina má pohlídat brášku, co sotva chodí. Má první kalhotky a nesmí se umazat. Je to jako uhlídat pytel blech! Zvláště, když i malá starší sestřička moc dobře pamatuje, jak je těžké uhlídat vlastní krásné šatičky. Nejlepší je brášku posadit a dělat kolem různé šaškárny, aby se ani nehnul. Může potom ovšem člověk za to, že malého posadil zrovínka na flek od asfaltu?!
Co mne kdysi v souznění a soucitu s takovými starostmi a nedorozuměními zarazilo, bylo vyprávění o problematickém dárku. Holčička Danuška dostala nehezkou panenku od nějakého strýčka. I ostatní děvčátka viděla, že není nijak pěkná a holčička ze druhé třídy ji rovnou pomluvila, že by si ji do kočárku dávat neměla. Danuška nevěděla, jak se toho nadělení zbavit, až uspořádala pohřeb. To už byl bráška větší a mohl dělat koníka, co táhne vozík. Z panenky v hrobečku se potom dala zachránit jenom hlavička a ta nějakou dobu vyčítavě koukala na Danušku ze skříně.
Ta hlavička, to byla ta divná,zarážející podrobnost, kterou jsem si sama nemohla dost dobře představit. Také jsem měla panenku, která už byla hodně, hodně „jetá“ a nijak obdivovaná mezi holkami. Ale že bych ji pohřbila a zachránila se z ní jen hlava? To bylo zvláštní.Samozřejmě jsem se časem dozvěděla, že se dříve hodně kupovaly hlavičky pevné a k nim maminky došívaly tělíčka. Každé dítě mělo hračky podle toho, kolik na ně mohli rodiče dát – což jsem chápala moc dobře. Pro mne bylo nejjednodušší panenku nakreslit a dělat k ní šatičky na vybarvování, to byla úplně jiná kategorie. Bývaly to krátké záblesky slávy, protože ostatní holky radši škemraly, než by si oblečení na jakoukoliv vystřihovací panenku udělaly samy.
Trvalo však pár desítek roků, než jsemsi sama mohla ohmatat, jak stará panenka s hadrovým tělíčkem mohla vypadat. Samozřejmě jsem již mezitím viděla třeba i nová miminka s kouskem hadrových ručiček, nožiček nebo jen tělíčkem, ale čas pravých starých panenčích hlaviček nastal až s výlety na blešák.
Nepotřebuji naparáděné krásky za tisíce, vezmu si za rozumnou cenu i „trosky“. Mám tak malinkou porcelánovou panenku bez nožičky, která se přesně vejde na sametový otoman. Dneska si na něm hoví v šatičkách z hedvábného šátku a dobře se jí leží. Stejně, jako ten kousek zašlého nábytku patří do poloviny 19. století.
Za panenky sloužilo kde co, třeba i soška, zabalená do hadříku, trochu ořezané polínko nebo naopak schválně vysoustruhovaný kus dřeva s hlavičkou a tělíčkem, jenom pomalovaný. Starší čtenáři si možná vzpomenou na Zápotockého Barunku s polínkem.
Když jsem na blešáku letos na jaře viděla panenku – kluka s tělíčkem špinavým, neuměle pospravovaným a přitom s hýbacími ručičkami a nožičkami podobně, jako pohřbívaná panenka na obrázku, přijala jsem ho okamžitě do rodiny. Pan Josef už je i oblečený, nedávno na povídání v knihovně byl středem zájmu dětí.
Je to takové malé zadostiučinění pro tuhle opomíjenou, namoklou hračku (i na tom blešáku zazněly opovržlivé poznámky, i ten prodejce ji vystrčil mimo chráněný stůl) a zároveň trošínku uzavřený kruh,který začal příběhy Anny Podpěrové (Dům na slunci, Zasněžený dům) a završuje sem ohutným knírem Pana Josefa, který mi hodně připomíná fešáckého formana Toníka,který okouzlil mou prababičku tak, že s ním utekla a dala mu devět dětí.
Všechno se vším souvisí, co říkáte?
