Starověcí Římané vynikali v pěstování a konzervaci. Leckterý zahrádkář by jim mohl závidět. Vysvětlíme, z čeho se skládal jídelníček starověkých Římanů.
Staří Římané se zprvu stravovali velmi skromně. Základem jejich stravy byla kaše ze špaldy – špalda je druh pšenice. Dále se živili cibulí, česnekem, zelím. Kapustou, fazolemi a řepou. Chléb se pekl doma, a kdo měl chuť na sladké, ochutnal med nebo medem slazené koláče. Snídaně byla skromná, pak následoval studený oběd a teprve večer se celá rodina scházela k teplému jídlu.
Římané měli rádi zeleninu a v jejím pěstování se stali skutečnými mistry. Zelinářské zahrady zakládali u potoků a taky je uměle zavlažovali. Proti nežádoucím návštěvníkům byly zahrady chráněny živým plotem z trnitých rostlin. Na zimu si Římané ukládali zeleninu do suchých a chladných sklepů, konzervovali ji v soli nebo sušili.
Oblíbenou zeleninou bylo zelí, kapusta, řepa, fazole, celer, mrkev a petržel. Na stolech římských labužníků nesměly chybět okurky. Jejich velkým milovníkem byl císař Tiberius. V zimě se pro něj okurky pěstovaly v uměle vyhřívaných sklenících. Skutečnými vládci římské kuchyně však byly česnek a cibule. Římané jim připisovali univerzální léčivé účinky a měli za to, že podněcují vtip a bojovnost. Známé římské přísloví tvrdilo že: „Dědové a pradědové naši, ač jim ústa páchla česnekem a cibulí, byli přec bystré a statečné mysli.“ Staří Římané pěstovali taky ovoce, oblíbené byly zejména olivy, fíky, vinné hrozny, jablka, třešně, pomeranče, mandarinky, meruňky a broskve.
Moc a blahobyt Římské říše přispěl k tomu, že se začaly konat hostiny a jídlo se stalo společenskou událostí. Každá tradiční večeře bohatých Římanů se zahajovala vejcem a končila jablky. Jídelní lístek se proto označoval „ab ovo usque ad mala“ – od vejce až po jablko.
Tehdejší labužníci doslova soutěžili o to, kdo přinese na stůl nejlepší lahůdku. Na stolech byly různé druhy vybraného masa a drůbeže, jemné paštiky, chutné ovoce a nechybělo ani lahodné víno. Jídlo se podávalo na stříbrném a zlatém nádobí zdobeném drahokamy. Největší umělecky zpracované stříbrné mísy z této doby vážily 32 kg.
Nejznámějším labužníkem starého Říma byl boháč Licinius Lucullus, jehož lukulské hody zůstaly pojmem i dnes. Dokázal připravit hostinu za 50 tisíc stříbrných denárů. Neméně štědrými hostinami proslul taky Maecenas – dodnes známý pod pojmem mecenáš. Maecenas kolem sebe shromáždil skupinu umělců a finančně je zabezpečil tak, že mohli tvořit bez hmotných starostí. Většina římského obyvatelstva, a zejména pak otroci se stravovali skromně a trochu se nasytili jednou či nejvýše dvakrát denně.
