Lázeňství ve starověkém Římě bylo běžnou součástí všedního života všech měšťanských tříd. Lázně sloužily nejen k relaxaci a odpočinku, ale také k zábavě a společenským setkáním. Víte, jak lázeňství v Římě vzniklo?
Staří Římané se zpočátku spokojili s koupelí ve vodách řeky Tibery. Bohatší římští občané si později zřizovali malé koupelny doma. Jak napsal spisovatel a filozof Seneka: „Myli se denně paže a nohy, pokud si je při práci ušpinili, ale koupali se jen každého osmého dne.“
V 1. století př. n. l. se začínají v Římě stavět první veřejné lázně a po jejich vzoru pak taky veřejné lázně v dalších městech v římských provinciích. Římané začali velmi pečovat o tělesnou hygienu. Již v roce 33 př. n. l. jen v samotném městě Římě bylo 170 veřejných lázní. Ke všem lázním patřila oblékárna, bazén se studenou vodou, vlažná a teplá lázeň. V některých lázních byla taky sportovní hřiště a výčep vína pro osvěžení. Vstupné bylo nepatrné 1 až 2 assy, přibližně dnešních 18 Kč.
Postupem doby se lázně staly místem zábavy a společenských setkání. Římané běžně trávili v lázních denně několik hodin, zejména když koupele byly sice oddělené, ale hříště a společenské místnosti užívali muži i ženy společně. Veřejné lázně, to byla demokratická místa v římských městech. Do lázní chodil císař, patricijové, ekvité, plebejové i otroci. V lázních, bez šatů, nebyl patrný rozdíl mezi chudým a bohatým, mezi bezprávným otrokem a pyšným občanem města.
Jednou si římský císař Hadrianus v lázních všiml, že si vysloužilý voják tře své záda o sloup. Když se jej zeptal, proč to dělá, voják mu řekl, že nemá peníze na otroka, aby mu v lázních záda vydrhl. Císař tedy daroval vojákovi 1 000 stříbrných denárů, aby si mohl otroka koupit. Druhý den císař uviděl u každého sloupu v lázních vysloužilé vojáky, jak si o sloupy třou záda. Nějakou dobu je pozoroval a pak pravil: „Je už vás tu dost, abyste si záda drhli navzájem.“ A nedal nikomu nic.
V římských městech byly taky četné veřejné záchodky s tekoucí vodou, které byly zpočátku zdarma. Římský císař Vespasianus, schopný vojevůdce a energický státník, se v 1. století n. l. proslavil taky svojí lakomostí. Na veřejných záchodcích zavedl poplatek. Když mu to jeho ušlechtilý syn Titus vyčítal, nabral z pokladnice hrst zlatých mincí, přistrčil mu je k nosu a pronesl památný výrok: „Pecunia non olet,“ – peníze nesmrdí. Je tomu sice již skoro dva tisíce let, ale přece se někteří lidé řídí těmito slovy dodnes.
