Jaromír si na montérkovou kombinézu oblékl žlutou vestu. Přituhlo. Jemný bílý poprašek pocukroval město a pronikl až k hypermarketu. Jaromír vyrazil do terénu. Srovnal zkušeně řady nákupních vozíků a vytáhl první z nich zpod přístřešku.
Opatrně řadu vozíků znovu srovnal a dával pozor, aby se vozíky neotřely o žádné z aut. Jeho žlutá vesta zářila a svou září ho chránila. Věřil jí. Co jiného mu zbývalo? Řady propojených vozíků se špatně ovládaly, asfalt potažený jemnou ledovkou klouzal, řidiči se nervózně snažili co nejvýhodněji zaparkovat, nakupujících neúprosně přibývalo. Jaromír, ještě nedávno bez práce, ale stále bez domova, doufal, že se mu časem podaří dostat dovnitř do hypermarketu, že ho nechají převážet a rovnat zboží, že nebude muset projíždět v dešti, vedru, teď i sněhu a ledu po parkovišti mezi auty a lidmi, kteří ho ani nevnímají. Byl nejnižší pracovní pozicí, posledním z posledních.
„Co bych tak ještě…,“ přemýšlela Květa a těkala očima mezi regály. Její hmotné tělo se pohybovalo ztuha, kolena se neohýbala tak, jak by si Květa představovala, i ty nejpohodlnější boty ji tlačily. Vlekla se od regálu k regálu a vkládala do vozíku to nejlepší, co si mohla její peněženka dovolit. Před očima měla stůl, na něm spoustu jídla a kolem stolu svoje děti, jejich partnery a vnoučata. Všichni jsou spokojení a jsou rádi, že jsou spolu, a chutná jim vše, co Květa připravila. Vkládala do nákupního vozíku svoji touhu po spokojené rodině. Stará žena, co sotva dýchá, sotva se vleče.
Kuba chňapnul po nákupním vozíku a ostře vjel mezi nakupující. Neměl čas. Seznam nákupu byl promyšlený, projížděl hypermarketem rychle a účelně, občas přibral něčí nákupní vozík, občas do někoho najel. Bezmyšlenkovitě se omlouval a v duchu soptil nad davem chaoticky tápajících stínů, které narušovaly jeho uspořádaný racionální svět. Na poslední chvíli kupoval dárky a pak frrrr, hory, sníh a bezstarostná bílá existence v luxusu.
Pavel stál u regálu s hračkami a držel v rukou obří vrtulník s protiběžnými rotory a s VGA kamerou. Pavlovi zářily oči a za krkem ho mrazilo, ale hračky se dotýkal opatrně. Kdysi dávno po něčem podobném toužil, to ale ještě v obchodech běžně takové hračky neměli. Teď je mají a on má syna. Pavel byl dost bohatý na to, aby svému synovi koupil drahý dárek. Stromeček, klukovská touha a obří vrtulník.
Pavlův syn bude trávit Vánoce se svou matkou a jejím novým partnerem. Pavel doufal, že se mu podaří se synem během Vánoc setkat. Položil vrtulník do vozíku.
„Ještě ananas,“ řekl Břeťa a jeho otec, který vezl vozík a opíral se o něj, zahnul k regálu s kompoty. Ananas patřil ke svátečnímu stolu. Dělali si se synem Vánoce v tom nejslavnostnějším duchu, jakého byli schopni, moc to nešlo, ale ananas jim vyšel vždy. Miska ananasového kompotu patřila vzpomínce na jeho ženu. Kdysi dávno byl ananasový kompot symbolem největšího blahobytu a nebožce se ho vždy podařilo na Vánoce sehnat. Jako kdyby s tím ananasem zase byla s nimi.
Břeťa a jeho otec po chvíli dopajdali ke starému otřískanému autu, kterému říkali Majk, uložili nákup do kufru a odevzdali vozík pod přístřešek. Oba mysleli na plechovku s ananasem.
Karlík s Denisem s rozzářenýma očima mířili ke stolu v bistru. Drželi v rukou vysoké skleněné poháry s mléčnými koktejly. Červené šmouhy v bílém sloupci slibovaly skvělou sladkou chuť. Usadili se. Jejich rodiče unisono vyhrkli: „Není to studené?“ „Ne!“ vykřikli unisono Karlík s Denisem. Karlík rychle ucukl s pohárem k sobě a vsunul červené brčko do pusy. Aspoň doušek, než mu to kvůli teplotě vezmou. Nic mu ale nevzali. Na stole voněl sáček s karbenátkami, které máma nasmažila ještě doma a ke kterým před chvíli koupila rohlíky, koláče a čaje a taky je poslala pro tyhle skvělé koktejly. Seděli v lyžařském oblečení kolem stolu a těšili se, až opustí svět uzavřených do bytů, kanceláří a škol, dorazí do hor, nadechnou se a týden budou spolu.
Tereza počítala koruny ve své peněžence a váhala. Jak jen to udělat, aby byly její děti spokojené? Trochu odrostly a Tereza si dělala starosti, že si všimnou, jak chudé ty jejich Vánoce jsou. Ještě před rokem byly Vánoce jedna radost, vyjde to ale i letos? Uvidí znovu rozzářené oči svých dětí? Svíčky, ryba, cukroví, stromeček, všechno Tereza má. Snad by to ale ještě něco chtělo… Tereza zkontrolovala ceny zboží v košíku a stále dokola počítala.
Nela bloudila očima po regálu s andílky tam a zpět a nemohla se rozhodnout. Který je ten pravý? Babička ležela v nemocnici a Nela pro ni nutně potřebovala andílka. No, který je ten pravý?
Nela vložila do košíku andílka s hvězdičkou.
Připadalo jí, že andílek ve své náruči drží jiskřičku naděje.
Bludiště konzumu spokojeně blikalo, donekonečna vyhrávalo koledy a lákalo k vánočnímu ladění.
Narodil se Kristus Pán.
Vánoční povídka od spisovatelky Evy Tvrdé.
