Přinášíme úryvek z knihy Básník, kterou napsal australský spisovatel polského původu Alex Skovron. Z anglického originálu The Poet dílo do češtiny přeložili profesor Josef Tomáš a Dr. Hana Tomková.
Manfred byl čestný člověk.
Žil v jednopokojovém bytě, stěsnaném nad prodejnou
novin na předměstí, hned za bohatší čtvrtí nedaleko
pláže. Žil sám, nájem platil jednou měsíčně – a vždy
včas – a pětkrát týdně dojížděl do obchodní čtvrti, kde
pracoval, nepříliš nadšeně, jako účetní u jedné solidní,
ale celkem bezvýznamné pojišťovací firmy.
Po léta byl Manfredův život zakotven v rutině. Pravidelnost
mu vždy působila radost, pocit, že věci jsou
na svém místě; to zčásti vysvětluje, proč si přes svůj mimořádný
talent dokázal za třicet šest let života na této
planetě vybudovat jen tak skromné postavení. Obliba
pořádku a rutiny vyvolala v Manfredovi konzervativní
sklony: prostě neměl rád změnu. Byl sám se sebou spokojený
a v jeho nenápadné existenci mu bylo celkem dobře.
Manfred nebyl žádný pozoruhodný jedinec. Nebyl
ani vysoký ani malý, ani silný ani hubený, ani nápadně
tmavý nebo světlý, byl ve svém vzhledu opravdu zcela
nenápadný – kromě očí: dvou modrých drahokamů,
zasazených v bledé, spíše fádní tváři. Zblízka propůjčovaly
jeho rysům zvláštní výraz, který spolu s ostrou
bradou, římským nosem a nezvyklou poctivostí odlišoval
Manfreda od jeho nepříliš zajímavých spolupracovníků,
se kterými se skoro vůbec nepřátelil.
Popravdě řečeno Manfred byl tak trochu samotář.
Nikdo si nedokázal vzpomenout, že by ho kdy navštívil
v jeho bytě, nikdo nevěděl skoro nic o jeho osobním
životě: a on dával tomuto stavu přednost před tím, že
by jeho vzácné soukromí – včetně jeho zvláštní záliby
– mohlo být sebeméně omezováno.
Touto zvláštní zálibou, Manfredovým mimořádným
talentem, byla poezie. Byl jejím zaníceným čtenářem
od časných let svého dospívání, do svých dvaceti let se
metodicky seznámil s poezií velkých tvůrců všech období.
Své vlastní verše začal psát ještě ve škole. V poslední
době si zvykl zaznamenávat své myšlenky každý
večer po návratu z práce a později je řádek za řádkem
přetvářet do veršů, z nichž některé byly tak zdařilé, že
jimi byl i on sám občas překvapen. Šest tlustých šanonů
bylo nyní zaplněno tisíci jeho ručně psaných výtvorů
– přesně spočteno jich bylo tři tisíce dvanáct.
Náměty, které si vybíral, zahrnovaly snad všechno:
přírodu, mýty, hudbu a umění, historii, lidskou
povahu, touhu, víru, osud, smrt … celou oblast zájmů,
které se zabývaly vším v lidské existenci, ale s jednou
zásadní výjimkou. A tou byla láska. Manfred nebyl
nikdy „zamilován“. Nedopřál si víc než několik málo
vztahů, většinou krátkých, nemotorných a povrchních;
rozhodně se nikdy nesetkal se ženou, se kterou
by se chtěl oženit. Protože byl příliš čestný, než aby
psal o něčem, co se neodehrávalo přímo v jeho životě,
vyhýbal se tomuto námětu, anebo se o něm zmiňoval
pouze nepřímo, v impresionistických básních o snech,
o mlhavých náladách, nesplněných ideálech. V hloubi
duše byl Manfred nenapravitelný idealista…
Celou knihu Básník, kterou napsal Alex Skovron a do češtiny přeložili profesor Josef Tomáš a Dr. Hana Tomková si můžete přečíst na stránce poeziezexilu.com.
