Karel se blížil k Gentlemans´ clubu dost otráveně. Do háje, zase dělat ožralkovi šoféra! Bráchu je sice možný litovat, ale ožírat se tady každý měsíc je už trochu moc. Na rozvodu mají vinu stejně oba, tak co. A jestli má ještě pořád problémy kvůli hospodářský krizi, má zachraňovat svůj podnik a ne tady chlastat s děvkama.
Konečně vylezl příkrou ulicí od autobusové zastávky k modré vile. Naštěstí nebydlel daleko. Zadýchaně pozdravil gorilu u dveří. Neznal toho chlápka, dneska tu nepřešlapoval Tonda, ale někdo nový. Sotva se vlezl do černého kvádra, jak nabušený měl svaly.
„Jdu pro bráchu. Petra Jermana. Udrží se vůbec na nohách?“
Volal mu totiž barman, bráchovi se už nejspíš plete jazyk. Ramenatý chlapík ho přejel pohledem, určitě tipoval Karlovy příjmy. Bratr pana podnikatele, co to tady pravidelně roztáčí? Karel prostě vypadá jako normální pracant z továrny. Gorilák viditelně přemýšlel a moc mu to nešlo. Jenže Karel moc času neměl.
„Hele, pusť mě nebo dej vědět Myšákovi, já nemám čas. Jo a klíčky, ty má Petr u sebe?“
„Moment, už to bude.“
Odvrátil se a až teď si Karel všiml, že je vybavený jako špion, má na uchu šipku. Hezká věcička, pro tohohle jí je škoda.
„Hele, šéf modernizoval, co? Doufám, že si Tondu nechal.“
„Kolega uvnitř něco řešil. Už vám ho vedou.“
A doprdele, snad se Petr neserval o nějakou šlapku?! To by se mámě rychle doneslo, to by Karel zase slyšel přednášek! Petra sice máma po ruce nemá, ten se v klidu prospí a taky se radši pár dnů neukáže, jenže máma ze sebe stížnosti vychrlí. Na koho? Na prvního, koho vidí. Na Karla přece, samozřejmě. Na syna, co bydlí s ní. I když dneska večer byla nějak tichá, jenom řekla, ať je při jízdě opatrný a že vždycky byl moc hodný chlapec.
Otevřely se dveře, Petr kupodivu vycházel po svých. Hned halekal na Karla, že už může pro auto a podával mu klíčky. Vyhazovač Tonda pana podnikatele sice podpíral, ale on ho nejspíš Karel předtím objal pravicí kolem krku a druhou mával jako moravský synek.
„No nazdar,“ pozdravil Karel vyhazovače. „Co vyváděl?“
„Dneska je hodnej, Kájo, jako miminko. Nabumbanej, vykoupanej, pára upuštěná, trubičky uvolněný, jestli mi rozumíš.“
Opel už zablikal na pozdrav, Tonda ochotně dovlekl Petra až k vozu. Usadil ho vzadu a opatrně zavřel dveře. Karel chlapům poděkoval a šel šoférovat. Ten nový koukal, jako kdyby čekal spropitné, ale to měl smůlu. Snad mu to Tonda vysvětlí. A jestli ne, mají si to vyřídit s Petrem. Otočil se k němu:
„Chceš domů nebo do kanclu?“
„Domu, parťáku, do svýho bytu. Hyjé!“
Rozvalil se jako velký pán. Karel neměl chuť se dohadovat, pokrčil rameny. Ráno si holt dojdeš do kanclu pěšky, aspoň se projdeš, pomyslel si. Auto si nechám, teď od tebe k mámě nepůjdu. Vůbec neměl chuť bráchovi dělat poskoka ještě ráno. Vždyť musí na směnu! Takže to by se milostivý pan Petr divil, kdyby ho Karel vytáhl třeba v pět z postele u mámy. Možná by dělníci u vrátnice udělali šéfovi slavobránu. Před šestou Petra ještě nikdo v práci neviděl. Představa pobavila, ale Karel by už byl nejradši v posteli a pořádně se vyspal. Jenže Petr měl kecavou.
„Hele, poslal jsem Míru Bartoše na to tvoje kuře. Vindalů, žejo? Někde nad Václavákem?“
Karel se málem chytil za hlavu. To měl jednou dobrou náladu, přivezl domů půlku ostře okořeněného kuřete na ochutnání. Vyprávěl, koho tam viděl a jak některé slavné pálila huba. Máma tak ráda poslouchá historky z velkýho světa! Petr, ta krysa zákeřná, se toho chytil a ukradl mu to. A teď to určitě překrucuje tak, že z toho Karel vyjde jako debil.
„Neříkej, že si mu vykládal o tom, jak ten můj známej na kuře nestačil. Dyk ani nevěděl, kdo to je!“
„Seví, že ne. Si toho chlapa stejně nepamatuju. Sice se jmenuje jako jeden dobrej chlast, ale těch značek je móře. Tak sem řek, že si to byl ty. Jakože si to nezvlád. Já to jako sežral, čéče, dyž už sem tě jednou vzal do civilizace.“
Takže zase budu za vola, jako vždycky, jak jsem předpokládal, pomyslel si Karel trpce. Brácha dokáže využít všechno, citlivě asi jako buldozer. Mámino princátko, hajzlík z podzemního zámku. V tuhle chvíli tomu stoprocentně věřil, skutečný brácha by se choval jinak. Určitě.
Málem přehlédl zablesknutí světel u příkopu, ale měl dost času. Přibrzdil a srna přeskákala vozovku. Koukal, jestli tu někde nebude další, ale mohl pokračovat.
„Co je, zahlíd si Bertu?“
Ještě tohle Karlovi scházelo! Nekonečné připomínání té staré záležitosti. Pohádkové stvoření Berta, přízrak ze sudetských časů. Jako by na tom bylo něco špatného? Karla to sice úplně nepustilo, ale před čtyřmi roky fakt chvíli úplně kašlal na učení k matuře a pokoušel se s partou nadšenců vypátrat všechna místa ze starých pověstí. Není lehké vracet krajině její minulost, ale stálo to tehdy za to.
Zjistili neuvěřitelné věci, ale zrovna s Bertou si dost naběhli. To se může stát každému, ne? Dozvěděli se spoustu dalšího, tak jeden omyl nic neznamená. Což Petr naprosto nepochopí, kdyby se na kostičky rozkrájel.
Smutná dívka Berta, rozdávající děti… Babička tu pověst Karlovi vyprávěla několikrát. Strašila ho, aby nelezl s klukama po lesích nad tratí. Tam, co je ten prudký sráz, otevře se prý občas hluboká studna. Není to studna, ale komín zakletého zámku, co tady kdysi stál a propadl se pod zem. Proto je mezi těmi kopci najednou taková průrva. Býval to kdysi jediný vrch s velikým zámkem a pyšnou kněžnou, která byla hrozně zlá. Pořád chtěla zlato a drahokamy, až ji tíha jejích hříchů a toho bohatství stáhla pod zem. Jenže ani tam se nenapravila.
Čas od času prý stahuje komínem dolů neposlušné děti. Má tak nové a nové služebnictvo a někdy je nad mokřadlem u trati slyšet nářek. To kněžna svoje malé sluhy týrá a bije.
Jo, Berta, chudák, tu prý do komína shodila macecha. A protože byla nevinná, musela jí kněžna občas v něčem ustoupit. Berta jednou za rok vychází z podzemí s nemluvnětem v náruči. Když jí někdo slíbí, že se ho ujme, do jeho rodiny se duše tohoto dítěte vrátí. Prý až všechny děti rozdá, může sama podat někomu ruku a zůstat na zemi také.
Byla to jenom pověst, málokdo o ní ví, ale Hynek z muzea skutečně našel v novinách z poloviny devatenáctého století zmínku, že se beze stopy ztratilo už druhé dítě během roku. Kněžna kašlala na nějakou pravidelnost nebo styl jedno dítě ven a druhé sem. Kradla děti, jak se jí zachtělo. Právě v těch místech. Lidé prý věřili, že zmizelé děti stáhla prokletá kněžna. Bohužel tu slavnou průrvu pro trať ve skutečnosti způsobil dynamit při rovnání terénu, tam se lidi zatraceně sekli.
Zrovna Petr na badatele zaútočil v hospodě a Karel nakonec přišel k jeho výsměchu jako slepý k houslím. Ani při té debatě nebyl. Pro Karla to přece byla dlouho jenom strašidelná pověst, s kluky chodil pátrat po komínu spíš pro srandu, aby netrhal partu. Dokud sám v autobuse nezaslechl dvě staré Němky šeptem povídat, že se pořád rodí děti se vzpomínkami z dávných dob. Jsou to hodné děti, velice bystré a vždycky jakoby starší, než by měly být. Nemají tu klid, nemají moc přátel, brzy odcházejí do světa a tam je jim líp.
Za paní Hammerschmiedovou potom Karel zašel, ale nechtěla o tom mluvit, křižovala se a zapírala. Že by se jí taky smáli jako té jeho partě. Hodně mu to uvízlo v paměti. Přesto mu najednou při odchodu stará paní řekla, že by měl jít do světa a najít si v něm svoje místo. Tady se totiž tak šikovným a hodným lidem jako on příliš nedaří.
Tomuhle Karel nikdy pořádně nerozuměl. Jsou za tím tyhle pověry, co odtud vyhánějí nějak odlišné, chytré lidi? Nechápal to, dokud si po tomhle rozhovoru sám nepřiznal, že je opravdu trochu mimoň. Nejradši by skutečně někam odešel, kdyby ho tu tehdy nedržel táta. Kdo by se o něj v tom čase staral? Máma ho opečovala, Karel nosil na záchod, do koupelny, vozil po doktorech. Chudák, trpěl jako pes, ale aspoň nakonec umřel ve spánku.
Jo, Petřík nic nemusel, ten podnikal. Jako duše z podzemního zámku tedy nic moc, fakt asi ten zmizelý princ. Rozmazlenej šlechtickej fakan. Po zásluze se propadnul ke kněžně, ale o potrestaném princi nic nevypátral ani Hynek. Kněžna a princ se totiž historicky nevyskytovali v okolí ani náhodou. Leda snad ještě za prapůvodních Slovanů a o těch víme houby s octem.
Babička věřila, že je Petr princem od Berty, protože byl doslova vymodlené dítě, navíc „takovej chcípáček slaboučkej, nemocnej“ a najednou se z velké horečky uzdravil. Zázrakem, to je jisté. Sice jedna sousedka zrovna mámu naučila celkovej zábal, ale to nehraje roli. Táta totiž tehdy Bertu potkal. Zrovna, když s Petrem bylo hodně zle, ztrácel vědomí a chvílemi mu ani srdíčko nebilo. Babička ho s mámou pořád masírovaly a chladily, vázaly na zápěstí citrón a brambory, od sousedů mu marně volaly záchranku. Až mu prý daly ten zábal.
Táta byl v na cestě, nic nevěděl. Prostě řídil náklaďák, byla už noc, u silnice holka s rancem v náruči, myslel, že je to nějaká migrantka. Zrovna se otevřely hranice a každou chvíli tady policajti chytali běžence. Jenže holka chovala ten ranec jako mimino, tak zastavil. Holka nějak nevěděla, co jí chce, tma byla jak v pytli, ale když vyskočil a otevřel jí dveře, že ji vysadí, pochopil. Otočila k němu bílou tvář s krásnýma velkýma očima a zeptala se, jestli přijme sirotka za svého. Možná ani nepohnula rty, ale hned prý věděl, že se mu to nezdá. Sirotka přijal, samozřejmě, vždyť jenom na Petra čekali dlouho, než se narodil. Vzal ho do náruče a najednou byl sám. Než tedy dojel domů, Petrovi zmizely horečky. Naráz. A to už máma s babičkou myslely, že jim snad umře. Doktor z pohotovosti přijel až potom a měl ještě řeči. Vysmíval se plátkům citrónu a brambor, i tomu zábalu. Hm. Tady někde táta zastavil Bertě, u hospody…
*
„Héééj, šofér, prrr!“
Sakra, Karel by málem zapomněl na dárečka vzadu. Petrův pánovitý rozkaz Karla probral takovým švihem, až sebou škubnul. Už byli skoro u rybníka. Nejspíš si ožralka musí odskočit, došlo mu. Tady by to šlo, radši zajede kousek dál k trati…
„Chcát musim, sakra, neslyšíš?!“
Karel šlápl na brzdu. Možná tím riskoval, že mu Petr něco hodí za krk. Ale neodpustil si to, nešlo odolat. Měl na Petra vztek. Všechno za něj vyžírá…
„Tak sebou pohni! Ještě se chci vyspat. Já totiž ráno hákuju, jasný?!“
„No jen se nepotento… Vyprázdnit nádržku musim, příroda volá, chápeš, né?“
Petr škytal, jako kdyby se smál nebo fakt skoro blil. Hrabal se z auta, že by ho Karel nejradši kopnul, aby se už, pablb jeden ožralá, vyprázdnil, jak potřebuje.
Karel také vystoupil a protáhl se. Až na bráchu byla kolem krásná, voňavá noc, nad rybníkem se vznášel opar a Karel měl dojem, jako když se v něm tu a tam míhají tančící stíny. Babička ráda vyprávěla o vílách a rusalkách, že se v mlze a oparu dají zahlédnout. Karel se soustředil – a skutečně, jako vždycky. Náznak pohybu, tamhle druhý…
Nebyl by to Petr, aby aspoň tenhle kus hezkého zase nezkazil. Zašel až do smrkového porostu a asi se tam zamotal, nadával jako špaček. Karel se ušklíbnul a nechal ho tak. Nemá lézt tak daleko, blboun. Kdoví, do čeho tam šlápnul. Jsou blízko stanice, proboha! Lidi nemají, kam jinam od vlaku chodit, když někdo honem potřebuje.
„Doprdele, kráva jedna!“
Karla opilcovy problémy nezajímaly. Otevřel bratrovi dveře auta a s chutí nastartoval, aby se ho co nejdřív zbavil. Jestli do něčeho brácha šlápnul, ať to dlouho nesmrdí. Odnese si to do svého obýváku, proti tomu Karel nic neměl.
„Tak sem to měl vymyšlený,“ hořekoval opilec. „Moh´ si mít zážitek na celej život, jak se řiká!“
„Uklidni se, za chvíli budeš doma.“
„Mohla mi ho aspoň vykouřit, nána.“
„Hele, drž klapačku! Mě tvoje děvky nezajímají!“
„Tahle by se ti líbila, šénste Bertyčka…“
Petr se škytavě zasmál. Tahle Petrova kouzla s němčinou Karel naprosto nesnášel. Poslal bráchu do prdele jen v duchu, zatímco mu docházelo, že na něj ten debil ušil boudu, která se právě teď nepovedla. Takže tu měla být nějaká jakoby Berta? Vždyť na ni karel nenbí umanutý, není do pověstí až tolik zažraný, už uplynuly roky. Ale vykládej to debilovi, co tě má za hodnýho pitomce. Hm, možná právem… Pokrčil rameny, nemělo cenu mu nadávat.
„Ty nejsi zvědavej?“
Petr se dožadoval pozornosti, ale Karel se rozhodl být hluchý a němý. Ostatně musel dávat pozor na cestu, v příkopu zase zasvitla světla srnčí. Zastavil. Dvě, za nimi váhavě třetí, čtvrtá. Těch je! Jako kdyby si tu někdo pěstoval stádo místo krav.
„Hézký srnečky, sundej ňákou na večeři…“
Petr dýchal Karlovi za krk. Byla to síla. Karel doufal, že toho moc nenainhaluje. Kdyby měl jako řidič v tu chvíli dýchnout policajtům, určitě by lehce nevyváznul. Petr šťouchl svého šoféra do ramene.
„A ty se nezeptáš?“
Nezeptal.
„Sem ti pozval Bertu,“ odhalil Petr pyšně. „Je to kočka!“
Karel se už musel držet, aby se nesmál. Takže měl pravdu. Petr mluvil jako malý kluk, který se dožaduje pozornosti. Srny byly pryč, žádná se zákeřně neloudala, mohli jet dál. Už jen pár metrů…
„A nebyla tam, jen taková kráva! Tak blbě nahastrošená, to Berta není, že ne? Ty si expert, ty to musíš vědět… Že se mám jako chovat uctivě. K ní, to teda přehnala. Já teda bych se uklonil, ale jen kdyby tam ležely slušný prachy. To bych klidně risknul i hozený šavle.“
Zapadl dozadu a chvíli se té představě smál. Karel na jeho fórky opravdu neměl náladu. Bylo mu přece jasné, že Petr jednu štětku najal a ona asi poslala jinou. Kudy to ale mohla stihnout?! Nikde další auto neparkuje.
Navíc Karel nechápal, jak se mu asi měla ukázat a jak ho přesvědčit, že je Berta. A co by z toho velký organizátor Petr asi měl, když by to domluvené představení ani nevnímal. Ožral se fest. Kdyby cokoliv srandovního viděl, tak stejně zapomene. V tomhle stavu si pokaždé zadělá na parádní okno.
Naštěstí to nevyšlo, on by si ten parchant něco přimyslel a o další ostudu Karel vážně nestál. Konečně! Konečně dojeli k bytu a mohl bráchu vyložit. Odemkl vchod, rozsvítil, vytáhnul ho z auta a postrčil k domu. Těch pár kroků na vzduchu Petra vzpamatovalo natolik, že si dojde nejmíň do obýváku. Kdyby ne, jeho problém. Konečně to Karel otočil k sobě.
*
Na hrázi rybníka zpomalil. Nikde nikdo, jenom ten opar nad vodou. Bláznivá Marijka tam prý tančívá, zase mladá, krásná cikánská grófka. Jenže nejvíc v zimě, v době, co se utopila. Takže dneska půjde přece jen o babiččiny rusalky? Nikdy neviděl víc, než mávnutí, jako by se mihla bílá ruka, dlouhé vlasy. Byla to blbost, samozřejmě, ale skvělá blbost. Hmatatelná poezie, kterou dokáže vidět jenom on. Což si už párkrát ověřil.
Nejvíc mu asi zavařila babička svými pohádkami a pověstmi. Někdy se mu pletly do snů jakoby záblesky z historie, asi kolem doby Rudolfa II. Nedávalo mu to smysl, nebyl v tom děj. Uklonila se služka, pán s paní stáli u okna, oba ve tmavých šatech s okružím, krásná rukojeť meče, házení kroužků na tyčku, rozesmáté holčičky v dlouhých šatech.
Asi proto, že se v něm odmalička hodně pral film Císařův pekař s tím, jak některé scény miloval a jiné mu vadily jako úplná blbost. Stačila v nich maličkost, detail, a Karel už koukal jinam, dokud se děj neposunul.
Petrův pokus o vtípek mu ještě nedal pokoj. Potřeboval ho vyhodit z hlavy, jinak neusne. Něco hezkého potřeboval zažít, co by všechno kolem toho pablba přehlušilo. Zaparkoval nad kolejemi, ale nevystoupil. Jenom seděl a těšil se tím pohledem. Stáhl okýnka, vzduch voněl. Byl vlahý, skoro hladil. Karel samozřejmě pořád věděl, že by měl spěchat domů, vyspat se, ráno musí na směnu. Když tu bude dlouho, už se sotva vyplatí zalézt do postele. Ale pojede, za chvilku, aby mamka byla klidná. Sice zbožňuje Petříčka, ale Karlovi nechává na chodbě svítit a na ráno mu chystá svačinu a snídani. Možná je tohle o dost důležitější druh lásky, napadlo ho najednou a hned mu bylo líp.
„Jeď domů, potřebuje tě.“
Stála mezi ním a vodní hladinou. Jako by se nohama nedotýkala země, což byla celkem blbost. Vypadala schlíple, žádná velká kráska. Asi ta šlapka, co ji Petr najal. Ani se moc nesnažili dát jí dobové šaty. Cože brácha říkal? Nahastrošená? To asi jo, halena šedivá, jako zadlouho ušmudlaná, dlouhá tmavá sukně, na hlavě kus pomuchlaného hadru. Jaké by vlastně Berta měla mít šaty? Vždyť byla z vesnice. Hm, takže se asi moc nespletli. Natáhl se, otevřel dveře spolujezdce.
„Pojď, zavezu tě domů.“
Hned se kousl do rtu. Gentlemans´club je jen lepší bordel, žádné „doma“.
„Promiň. Zavezu tě, kam potřebuješ.“
„Pospěš za matkou, je zlá noc.“
„Tak už polez do auta, nezdržuj! Odtud se do rána nedostaneš. Podej mi ruku a pojď!“
Poslechla, nemotorně nasedla, vypadala, jako kdyby se styděla. Možná jí byla zima, vlastně určitě, vždyť byla bosá, obličej měla bledý a rty skoro modré. Oči klopila k zemi.
„Hele, ty Berto jedna, připoutej se. No, ten popruh vedle ramena mi podej,“ vrtěl Karel hlavou. Musel to udělat sám. Holce je nejspíš trapně, do čeho ji zatáhli. Připoutal ji, nastartoval a pustil teplý vzduch na nohy. Přišlo mu jí líto.
„Nic si z toho nedělej, že princátkovi legrace nevyšla,“ zkusil jí zvednout náladu.
„Princátkovi?“
Zvedla překvapeně hlavu. Měla veliké, krásné tmavé oči.
„Jo, to si u nás tak hrajeme,“ předstíral, že je mu lehko u srdce. Ale vlastně v tu chvíli docela bylo. „Přimotala ses do takové rodinné historie, měl jsem si sednout na zadek, že jsi Berta z pověsti. Macecha ji hodila do studny, vlastně do komína prokletýho zámku. V podzemí. Znáš ten příběh?“
„Ano, znám. Pocházela z vesnice, pracovitá, zbožná a nevinná. Patřil jí však zlatý prstýnek po mamince. Panstvo tak maminku za věrnou službu odměnilo, ke svatbě darovalo. Pro něj tedy Berta zemřela, oloupená. Ani zlá kouzla však nemohla trestat nevinnou. Leč pro svět již byla mrtvá. Stala se dvorní dámou Paní a vyprosila milost ubohým dětem, které kopaly v podzemí zlato a drahokamy.“
„Znáš to dobře,“ souhlasil Karel. „Právě můj brácha byl na umření zrovna v tu noc, kdy prý táta potkal dívku, která vypadala jako Berta. Souhlasil, že se postará o dítě, které držela. Potom všechno zmizelo a prej v tu samou chvíli brácha ožil. Takový děti si občas pamatujou věci z minulýho života. Petřík brzy potom uviděl v televizi nějakou šavli a začal křičet, že je jeho. Naši se divili, babička se plácla do čela a hned vytáhla pověst o Bertě. S tím, co zažil táta, to považovali za potvrzený a dneska je z toho rodinný tajemství.“
„Pomýlené tajemství. Cožpak se duše dítěte nevtěluje pouze do nenarozených? Jen silné čáry by přenesly duši do umírajícího. Pokud se v rodině narodilo další dítě, ono je tím přijatým. Jistě ne princ, jen syn urozeného pána, rytíře.“
Skoro to šeptala, ale Karel byl rád, že si s ním povídá. Má zajímavou teorii, ale docela realistickou. Tady přece žádný velký šlechtic nežil, nejvýš hrabata Zedwitzů povýšená někdy ke konci osmnáctého století.
Rozumná holka. Možná ji zná, připadala mu docela povědomá, možná taky chodila na gympl, někam o hodně níž. Mrknul na ni, jak odevzdaně sedí a opravil se. Vypadala spíš na základní školu. Nebo na úplně nejnižší ročníky? Mohl ji potkávat jako primánku, sekundánku, čertví. Teď mu připadala tak na šestnáct. Kterej hajzl ji do té věci zatáhl? Aby měl Karel malér s nezletilou?! Možná proto je tak zaražená – ale nohy si už natáhla do tepla. Stihla se prohřát, než dojeli do města. Radši ať zmizí a nic jako nebylo. Neviděli se, nepotkali.
„Kde chceš vysadit?“
Úplně se vyděsila. Najednou jako když vidí nějakou hrůzu před sebou. Silnice byla prázdná.
„Jeď k matce, honem! Je zlá noc, hodně zlá noc!“
Nechápal proč, ale najednou si vzpomněl, že se máma včera hodně pohádala s Petrem. Pan podnikatel vystřelil z domu právě ve chvíli, kdy se Karel vracel od Hynka. Máma se úplně klepala, ale neřekla nic víc, než že se Petr vybarvil jako pěknej hajzl. A večer ty řeči o hodným klukovi? Mohlo by jí teď být blbě, zlobilo ji srdce už od Petrova rozvodu. Dupnul na to.
*
Nemohl se dostat dovnitř, úplně zpanikařil, oběhl barák, ale nikde ani škvíra, pochopitelně tma jako v ranci. Vlastně ani lampa na chodbě nesvítí?! Nedobouchal se, je fakt zle. Konečně mu došlo, že se sklo v nouzi rozbíjí, a máma je přece v přízemí, ale jak byl uzemněný tím, jak se nemá dělat zbytečná škoda, vykopnul jen okénko do sklepa. Byl tam přece ráno pro brambory a nechal zástrčku jen tak…
Mamka ležela v šatech na ustlané posteli, jen ta upravenost jí moc nevyšla, hlavu měla na stranu, jak zvracela. Jasně, prášky a sklenice na zapití. Pro tohle ho tedy chválila, že byl vždycky moc hodný chlapec?!
Necítil puls, žádné chrčení, byla však teplá. Honem ji otočil a stáhnul dolů, aby z ní vypadlo, co se dá. Volal záchranku, říkali mu, co má dělat, vyčistil ústa, masíroval, naskočil znatelný tep, honem odemkl a otevřel, znovu utíkal k mámě.
„Nech ji odejít, Filipe, je zlá noc,“ zaslechl v tom zoufalství nad sebou.
„Co ty můžeš…“
Vzhlédl a přes slzy viděl tu holku, teď v celé její parádě, jako vystřiženou z historického filmu. Čertví, z jakého období. Byla jiná, než v autě. Jen trochu, ale děsivěji. Nechápal, proč měla čerstvou ránu na čele, krev jí stékala po skráních, šrámy na rukách také krvácely, mimo tu krev byla celá bílá jako duch. Na pažích boule, dost nepřirozené, jako kdyby ještě ke všemu potřebovala zošklivět. Snad dokonce promodrávala, zamžikal, jestli se mu to nezdá.
Než se stačil zeptat, znovu se ozvala operátorka, mamka zase neměla hmatný puls a Karel dál oživoval. Vzhlédl, když zaslechl sirému erzety.
Berta už nebyla sama. Vedle ní se ze tmy vynořovala postava druhá. Tvarovala se do ženy v zelených, zlatem lemovaných šatech, dost parádních, asi jako mívají paní od skupin historického šermu pro dobu – asi gotickou? Ne, mladší. Neměl čas to prohlížet.
Blesknutí a věděl. Jako kdyby ho praštily po hlavě nebo rozsvítily reflektory. Znal je, obě. Dál masíroval mámino srdce a zároveň byl tím devítiletým chlapcem, který Léta Páně 1608 předstoupil před vládkyni prokletého zámku a potom vedle dětí dlouho kutal v podzemí. Nebyl si vědom jiné své viny, než že se jeho kůň splašil a v lese ho shodil. Paní totiž uvěznila každého ve svém dosahu. Jen Berta byla jiná, ta nezlobila, nezemřela při neštěstí, té se stala strašlivá křivda. Ta byla silnější, než Panina moc.
Zase ho ovanulo dusivé horko, žízeň a věčný hlad, padal únavou, oháněl se vším, co mu dali do ruky. On jako desítky dalších, neustále slyšel nářky a volání maminky nebo tatínka, Boha, prosby o slitování. Jen drahokamy jim pomáhaly, zlato a víra, že snad jednou budou vysvobození.
Zase byl tím chlapcem, kterého Paní najednou rozmarně poručila Bertě vzít ze šachet do svého opatrování. Když už jsou prý spříznění krví, že se ve svém údělu věčnosti zabaví jeho výchovou. On, urozený, nebude přece kopat s kmány. Nejdůležitější povinnost ho milá Berta naučila rychle: denně vzývat mládí, krásu a vznešenost své urozené paní.
Měl je tu teď obě. Milou Bertu, kterou by s chutí vzal za ruku a jakkoliv vysvobodil k životu na slunci. Za ní rozmarnou zlou ženskou, na které byly krásné jen ty její šaty. Jak ráda naslouchala nářkům a křiku dětí! Nebyly to pouhé duše, měly tělesné potřeby a bolesti, s prokletím věčného údělu skorožití. A ona se smála… Proč je tady?! Nejradši by ji vystrčil z pokoje a skopnul ze schodů. Jakýchkoliv.
„Je zlá noc, Filipe…“
Philipp? Ano! Najednou měl jasno v každém detailu. Vzpomněl si na Bertiny cesty, na to, jak se on před Paní odmítl vrátit na svět, dokud bude v podzemí jeden jediný jeho poddaný. Byl přece nejstarším synem rytíře ze starého rodu! Jak se mu posmívala, jak mu slibovala, že se vrátí také a život tady nahoře mu osladí. Vzpomněl si dokonce, že Paní jediná ze všech se může převtělit do umírajícího a tím ukončit svůj trest věčného prokletí. Přestalo ji bavit hromaděné bohatství? Zkrátila si věčnost na osm nebo devět staletí?!
Pohlédl na ni, jak lačně sleduje maminčinu tvář, jak se celá třese nedočkavostí. Marně, chtěl by jí říct. Maminka už zase měla slabounký puls, navíc už po chodbě běželi záchranáři. Převzali ji, ustoupil stranou, zacouval až ke zdi. Berta byla vedle něj, chytil její ruku. Studenou, skoro mrazila. Zašeptal, dojatý vším, co se na něj navalilo:
„Jak tě mám dovést doopravdy, k živým?“
Zavrtěla hlavou.
„Ty žij, Filipe. Žij podle svého. Odjeď odtud, kde ona bude vládnout. Dá-li Bůh, narodím se, avšak nutit se ti za ženu nemohu.“
Moc tomu nerozuměl, nebyl čas přemýšlet. Ke své hrůze uviděl, jak je Paní míjí, přichází blíž a blíž k záchranářům, průsvitní. Ne! Berta mu zmáčkla ruku, vzpamatoval se. Copak by je mohl zastavit?! Smí to? Ne. Nabili, dali šok. Už blbnu, chtělo se mu křičet a zoufale si přitom přál, aby jeho maminka otevřela oči. Zároveň se stejně zoufale bál, že z ní bude Paní. Dlouhá, nekonečná a příšerná bezmoc svědka, který nemůže udělat nic pro ani proti – a Paní zmizela.
„Je stabilizovaná, bereme ji s sebou. I ty léky,“ oslovil Karla doktor. Berty si nikdo nevšímal, stála v rohu a po tvářích jí stékaly slzy. Maminku-Paní už naložili na lehátko, vsunuli do sanity a odjeli. Perfektně sehraní, žádné zbytečné řeči, z Karla mezitím dostali všechno, co potřebovali. Jen ještě přijedou policisté, protože to fakt vypadá na sebevraždu a ta se musí vyšetřit. Už tu měli být.
*
Náhlý klid a ticho cuchaly nervy hůř, než předchozí šílenosti. Karel začal bezmyšlenkovitě uklízet. Kdyby někdo další viděl ten nepořádek, to by mu přece maminka neodpustila. JE to maminka. Zatím… Štiplavý zápach zvratků mu sílu nedodal, několikrát musel odběhnout. Věděl, že tam Berta dál stojí a také věděl, že mu s ničím nemůže pomoci. Ale byla tu a to samo znamenalo hodně. Konečně ji mohl vzít za ruku a dovést do kuchyně. Posadil ji ke stolu.
„Můžeš něco jíst a pít? Udělám čaj, zahřeje tě… Jestli můžeš. Pověz mi, co bude dál.“
Berta pokrčila rameny. Neměli moc času, vlastně bylo divné, že tu ještě nebyla policie. A že ještě ona nebyla nějak vysvobozená, ačkoliv ji přitom držel a viděl tak jasně. Rozhodl se věnovat Bertě také proto, aby nemusel šílet bolestí nad mamkou.
„Kdy se ti to stalo? Kdy jsi propadla pod zem? Víš, kvůli kulturnímu šoku a tak, vždyť jsi už jako živá. Pomůžu ti v naší době. Můžu ti omýt ty rány a ošetřit? Řekni, můžeš se najíst?“
Podívala se na něj, bolestně usmála.
„Mě není pomoci, neboť já sama jiné pomoci neznám, než co jsem ti již pravila. Odvezl jsi mne, podal mi ruku, více mi není známo. Cítím, že stojím mezi dvěma světy, avšak Paní cosi způsobila. Neznám její kouzla. Nadejde-li můj čas a já zmizím, zajisté se narodím. To zvrátit nemohla, ona nás pouze rozdělila. Ty jsi dospěl, já buď zemřu na své rány nebo budu čekat na zrození. Snad se setkáme, snad mne poznáš. Nyní však přemýšlej, co tvou matku zabilo.“
Uvědomil si, že nepohnula rty, že mluví přímo k němu, do jeho mysli. Klekl si u její židle, vzal její ruku a přiložil ke tváři.
„Berto, Bertičko, já si najednou vzpomínám na celé dlouhé chvíle s tebou. Možná to byly hodiny, možná celé dny. Měl jsem tě tak rád! Pamatuješ, jak jsem ti říkal? Bertičko Sluníčko?“
Usmála se, druhou rukou ho pohladila po vlasech, Známý pohyb, známá radost.
„Jak bych nepamatovala, pro mne je pouhou chvilkou ona noc, kdy jsem tě nabídla otci. Dobrá noc to byla, Bůh se nad tvou matkou slitoval a první dítě jí ponechal. Netrap se pro uplynulý čas. Zde sice běžela staletí, dole však sotva dny. Býval jsi dobrý chlapec, skutečný urozený kavalír – a stal ses dobrým mužem, Filipe. Vzpomněl sis, kým jsi byl a nyní buď o to lepším Karlem.“
To se ti snadno řekne, pomyslel si hořce Karel. I kdyby z mamky už byla jenom ta mrcha Paní, může odejít? Kam? Vysokou nedodělal, i když by mu ty semestry ještě měli uznat… Na to teď není čas, potřeboval slyšet ještě hodně odpovědí!
„Proč vlastně? Proč ses objevila až po pětadvaceti letech, když jsem byl poslední?! Každý rok jsi vynášela děti, každý rok přece!“
Vískala mu vlasy, jak to pamatoval. Další vlna marnosti a bezmoci. Mohli se potkat, mohli vyrůst někde vedle sebe… Nebo by mohla ožít teď, bylo jí kolem patnácti šestnácti, dospěla by a rozdíl by nebyl nijak zvláštní.
„Nepustila mne. Právě proto ne, Filipe. Teprve, když pro sebe samotnou vycítila příležitost. Nejdřív zkusila tvého bratra, potom letěla sem.“
Takže ona se ukázala Petrovi, vyhastrošená… Berta vzdychla.
„Víš, co máš vědět, nejdříve pomoz sobě.“
Tak jo, k ničemu to nevede. Kdyby – chyby, říkávala babička a Petr se přitom vždycky vztekal. Karel vstal, podíval se do čajníku, jestli nezbylo teplé pití. Byl plný. Skoro se dojetím rozbrečel. Maminka s přípravami své smrti nezapomněla na něj, aby měl ráno čaj bez přípravy. Nalil Bertě, ať si s tím poradí, ukázal na cukřenku a citron, ať si zvyká, v koupelně se vysmrkal a nabral půlku lékárničky.
Omýval Bertě krev, jenže ta tvrdošíjně tekla dál a dál. Vyděsil se, když pochopil, že pod šrámy a opuchlinami jsou všude zlomené kosti. Včetně lebky. Úlomky se mu hýbaly pod prsty. Jasně, tělo, rozbité po pádu… Panebože, vždyť by úplné obživnutí nepřežila! Nepochopil to, když o tom mluvila. Nebo nechtěl pochopit? Teď musel. Svinskej osud, podraz, nic jinýho! Mrcha Paní, určitě přesně tohle plánovala, aby se jim mohla vysmát.
„Bože, Bertinko, copak se mi vracíš takhle?! Bolí to?“
Oddechl si, když zavrtěla hlavou, že ne. S čajem také neuspěl, Berta neuzvedla ani lžičku, natož hrníček. Sama ne, jen když ho přidržel – a stejně neupila. Divné zákony duchů! Smutně na něj koukala a neodvažovala se nic naznačit ani říct. Vypadala hrozně špatně, ke všemu začínala průsvitnět.
Jak ji zadržet? Jak jí neublížit? Byl znovu bezmocný. Nevěděl, co říct, bál se ji obejmout, bolel ho její stav. Postával, přešlapoval, mlčel. Všiml si, jak se dlouze zadívala na linku. Předtím si vůbec nevšiml lístku, opřeného o kořenky. Dopis na rozloučenou?! Opatrně ho zvedl k očím. Je to tak! Absolutně neexistuje, aby ho četl sám. Tohle by už dneska vážně nedal.
„Prosím, ještě chvíli tu se mnou buď,“ poprosil. Dívala se na něj tak, že honem četl, aby s tím stihl nebýt sám. „Panebože… Mami, ten hajzl…“
V tuhle děsnou noc mnohokrát neměl k pláči daleko a prošel různými podobami zoufalství, ale teď byl rázem jinde. Semkl rty a podíval se k oknu. Jako kdyby zkameněl. Stál a nechal do sebe zapadat střepy dějů, kterým zatím nevěnoval pozornost. Které se před ním skrývaly a nevarovaly.
Takhle to bylo, celé poslední dva roky! Karel přerušil školu, pomáhal s tátou, chodil na směny, utahaný od pásu ve flakonce neviděl, neslyšel. Chudák maminka! Zabitá věčnými nadějemi, sliby a přivíráním očí. Tak jako Berta, i ona mu tady nařizovala: Ujeď! Dodělej si školu, postav se na nohy, tady to nech, ať se Petr ze všeho vylíže sám. Jí už obstavili důchod, dům půjde do dražby. Začaly chodit exekuce, jedna za druhou. Nebylo už, kde brát na ty poslední. Všechno pro něj, pro Petra, mamka dokonce ještě zkoušela dávat hodiny klavíru. Tak, aby Karel nevěděl. Proto jí musel začít platit svou část nákladů na provoz domu hotově? Aby jí to nestrhli, nesebrali na něco jiného. I to, co jí dal na opravy domu, zvládla rozdělit, aby Petrovi pomohla. Ale on byl v klidu. Dál sázel a chlastal a užíval. Až se ucho utrhlo. Právě teď.
„Vlastně to nedopadlo tak zle,“ otočil se najednou na Bertu. „Jestli se Paní podaří v těle udržet, co z toho bude mít? Trest v podobě zchudlé staré ženské bez domova a přátel. Nikdo jí nebude vykládat, jak je krásná a mladá. Skočila rovnou do stáří, jakého se za jejích časů jen tak někdo nedožil. Celá žhavá, už se nemohla dočkat! Ohyzdná stařena, tak to říkávala, viď? Opovržlivě a zhnuseně.“
Otřásl se odporem při té vzpomínce. Stál však s hlavou vztyčenou, měl jasno. Soudil sice rychle, ale podle práva. Jako jeho dávný otec, Hans Ulrich. Viděl ho záblesku jasné vzpomínky. Slyšel učitelův výklad, jak a proč otec moudře rozhodl spor.
„Dostala, co chtěla, mrcha jedna prokletá! Také lidskému zdání se dostane, co vyžaduje. Postarají se o ni, nemusím já. Dostane maminčin důchod, o který ji může Petr obírat. Určitě jim zbyde dost na základní přežití. Já půjdu pryč. Už jen proto, aby na mne Petr nějaký svůj dluh nehodil. Ať si to konečně vyžere, už nemá nikoho v záloze. Chmm, ta ironie, že Princátko rozmazlovali omylem! Dobrá životní fraška, co říkáš? Mno, možná se časem vrátím a přijmu je jako příbuzné, ale nejdřív poslechnu tebe – i maminku. Pomůžu sobě!“
Berta přikývla, oddechla si. Už zase vypadala jako u rybníka, bez otoků a těch ran, jen bledá. Měla krásné veliké hnědé oči, laskavé a usměvavé, jak si je pamatoval. Mizí mu, opouští… Zadrhl se mu hlas, rychle poklekl, drmolil:
„Podle těch očí tě poznám, až přijdeš na svět. Chci, abys počkala a přišla ke mně. Jako moje dcera, když to nejde jinak, rozumíš? Odmalička tě zahrnu láskou. Za několik let, nevadí?“
Může se bledá, mizející tvář rozzářit radostí? Kdo nezažil, neuvěří. A kdo zažil, nepopíše. Karel dlouho klečel v prázdné kuchyni s dopisem na rozloučenou a rostoucí tíhou vědění, že je už opravdu sám.
U stále otevřených dveří se ozval hlas policisty a Karel se musel z bezpečí a mlh svých minulostí vynořit, vstát, vykročit do reality. Přijmout, co je.
Zlá noc má mnoho tváří, ale jednou skončí. Musí. Kdo se dostal z prokletého podzemí, zvládne leccos. Karel možná jednou najde i celé své první jméno, své předky. Určitě dá domov Bertě, jak slíbil. Dal přece slovo muže. Urozeného kavalíra. Tehdy dané slovo znamenalo hodně – a bude i dnes.
Zlá noc?! Zřejmě ano, jenže pro pár jiných začaly noci a dny mnohem horší.
Autorský text
