Dnes vám přinášíme rozhovor s Monsem Kallentoftem, který připravil Alf Tumble a přeložila Marie Voslářová. Mons Kallentoft je spisovatel, který se proslavil především sedmidílnou románovou sérií o kriminální inspektorce Malin Forsové. Nyní však napsal knihu Food Junkie – Posedlý jídlem, ve které se přiznává ke své závislosti na luxusním jídle.
Pro milovníky jídla jste známější jako gastrokritik a znalec špičkového kulinářství než jako spisovatel. Nyní navazujete na svou knihu Food Noir z roku 2004, která se zabývala právě vaší vášní pro jídlo.
Ano, knihou Food Junkie. Ovšem tahle kniha je mnohem osobnější. Její základ tvoří líčení různých mých cest, zároveň se snažím zachytit mechanismy ovlivňující moje chování, proč už pětadvacet let cestuju jako blázen po celém světě za jídlem a pitím. To totiž zřejmě není úplně normální…
Jste na jídle závislý?
Určitě se to tak dá říct. Podnět k napsání knihy byl docela závažný. Po jedné večeři se spoustou alkoholu v restauraci Operní sklípek ve Stockholmu jsem zkolaboval. Odvezli mě do nemocnice. Ukázalo se, že mám v trávicím traktu jakýsi virus a že došlo k perforaci střeva, zřejmě proto, že jsem byl tak strašně zřízený. Kdybych se do péče doktorů dostal o hodinu později, pravděpodobně bych to nepřežil, jak mi říkali.
Takže jste se skoro ujedl a upil k smrti?
Ano. Což mě samozřejmě přinutilo zamyslet se nad svými hodnotami. Napsání knihy bylo přirozeným východiskem. Jak jsem se vlastně dostal k tomu stolu v Operním sklípku? Co mě tam dohnalo?
Je to zřejmě dost sebeobnažující kniha.
Hodně. Opravdu strašně. Ale věřím, že je dobrá. Je to kniha, kde jakoby páté přes deváté míchám zážitky z různých restaurací. Bez chronologického řazení. Například všech svých sedm návštěv v restauraci El Bulli líčím v jedné kapitole. Dá se to brát jako hedonistický a subjektivní průvodce po nejlepších restauracích na světě. Klidně tam taky vyrazte, ale nechovejte se jako já, to je asi tak v kostce obsah knihy (smích).
Do jaké země cestujete nejraději?
El Bulli už je zavřená, takže je těžké najít experimentální gastronomické vzrušení nejvyšší kategorie. Ale v Japonsku samozřejmě pořád nacházím nepoznané, pokud jde o dokonalé suroviny. Byli jsme třeba v jedné malé restauraci v Ginze, řádil tajfun, takže jsme byli jedinými hosty. V tom sklepě nám donesli tác zakrytý bílým plátnem a pod ním šíleně prorostlé steaky. Naprosto bizarní. A pak nám servírka donesla malý papírek: 400 gramů nás přišlo na nějakých čtyři tisíce švédských korun (necelých třináct tisíc českých korun, pozn. red.)!
A stálo to za to?
Když už to s člověkem zajde takhle daleko, nezbývá mu než zatnout zuby a zaplatit. Ale nikdy jsem nejedl lepší maso.
Byl jste tam sám?
Ne, s rodinou. S manželkou a našimi dvěma dětmi.
A každé z dětí dostalo svůj čtyřsetgramový steak?
Haha, ne, rozdělili jsme si dvě porce, ale klidně by do sebe nacpaly i víc! Do většiny lepších restaurací ale nejde brát děti. A v Tokiu bývá někdy v podniku jenom šest stoliček u baru a pak tam člověk nesežene místo vůbec, pokud nemá nějakého známého.
Jak se vám podařilo sedmkrát získat stůl v El Bulli?
Byl jsem tam, už když začínali, v roce 1997, než získali tři hvězdičky. Tehdy jsem se seznámil se seňorem Garcíou, který měl na starosti rezervace. Užitečný kontakt.
Jaký jste si z El Bulli odnesl nejsilnější zážitek?
Když jsem přijel naposledy, bylo to úplně nejlepší. Končil podzim. Olej z bílých lanýžů, křepelčí prsíčka na zlatých lžičkách, sluka na několik způsobů, na co si vzpomenete. Nejbláznivější chod byl „caviar trufa blanca“. Představte si, že máte opravdu hodně dobrý kaviár. Strčíte ho do sklenice s šíleně velkým lanýžem, utáhnete uzávěr a necháte to tak několik dní. Potom kaviár vyndáte a servírujete ho na lžíci. Úlet.
Objednáváte si v luxusních restauracích k jídlům doporučené kombinace nápojů?
Nikdy. Nebo ano, občas, když už someliér ví, co mám rád, třeba v restauraci Frantzén/Lindeberg. Často jsem ale zažil, že člověk dostane sedm různých vín, která jsou dobrá, ale ani jedno není skvělé. Raději si k večeři dám jednu opravdu dobrou láhev. Skutečně kvalitní bílé burgundské. Například Coche-Dury…
Zajdete si občas jen tak někam na skleničku?
Teď už málokdy. Často beru děti do Rolfs Kök, kde mají dobrý vinný lístek. Jinak si víno nejčastěji otevírám doma. Tu a tam dojde na nějaké to páteční martini.
Odhadl bych, že doma máte vína slušnou zásobu.
Samozřejmě mám doma několik chladniček na víno, ale začínají se mi plnit. Nekupuju si však víno proto, abych investoval, ale proto, abych ho pil.
Existuje nějaký alkohol, který vůbec nepijete?
Jeden kamarád má firmu, která dováží růžové víno, ale jinak bych odpověděl rosé (smích).
Proč to?
Ještě nikdy jsem nepil rosé, které by překonávalo bílé nebo červené. Je to kompromis. Prostě si nemyslím, že mají dobrou chuť.
Autor rozhovoru: Alf Tumble, Nöjesguiden
http://nojesguiden.se/artiklar/en-flaska-vin-med-mons-kallentoft
Redakčně kráceno a upraveno, přeložila Marie Voslářová.
Kniha vychází v únoru v nakladatelství Host.
