Rodinné tajemství XI.

Jednoho dne jsme oba jeli s kočárky na procházku. Jezdili jsme tichými místy, kde jen sem tam zabloudil nějaký osamělý běžec. Když jsme míjeli malý splav, slyším vedle sebe povědomý hlas: teda tobě to sluší s tím kočárkem a on Jirka, spolužák z vejšky. Krásný, urostlý kluk, kolem kterého se vždy motaly krásné holky.

Ahoj, kde se tu bereš? Ale jsem v Praze jen na školení, tak jsem si šel z hotelu zaběhat. A co ty? No já s manželem větráme naše dítka, Leu a Jakuba. Ukaž, ať si vezmu mustr, no už máš taky na čase si založit rodinu. Ty nevíš? Žiju v Brně s Monikou už dva roky a asi do toho praštíme. Tak se měj hezky, já běžím polykat kilometry. Ty se taky měj a tím jsme se rozloučili. Udělali jsme pár kroků a Zdeno se zastavil a říká: Hani, viděl jsem, jak na tobě mohl nechat oči, ani v koutku duše ti nevadí, že máš vedle sebe starého chlapa a k tomu ještě mrzáka? Zastavila jsem se i já, celá jsem se chvěla a nemohla jsem potlačit slzy. Moc mně Zdeno mrzí, že pořád a pořád přemýšlíš o tom, že bych tě nemohla mít ráda, když jsi takový, jaký po té nemoci jsi. Moc mně to zraňuje, někdy i v noci pláču do polštáře, protože jsem si nikdy nedovedla představit, že někoho budu tak moc milovat jako tebe, do svých polibků dávám všechnu lásku, všechna pohlazení a dotyky jsou plny touhy po tobě. Myslela jsem, že to všechno cítíš, ale vidím, že ne, nebo nechceš. To Hani nemyslíš vážně? A jak to mám brát, říkám. Nikdy jsem nehledala krásný kluky, ale spíš někoho, kdo se mnou půjde životem ať už je jakýkoliv. Našla jsem tebe a s tebou mám nejen dvě krásná dítka, krásný život plný lásky, něžností, pochopení. Rozmazluješ mně, až je mi to někdy trapné. Jsi jen můj a tak to i zůstane. Já tě nikdy neopustím, jen pokud ty mně už nebudeš chtít. Je mi s tebou krásně a nikdy, ale nikdy už nic takového neříkej nahlas a ani o tom nepřemýšlej. Místo toho mně něžni a miluj. Hleděl na mně a z koutků očí se mu řinuly slzy. Bylo to zase tvé krásné vyznání. Tahle tvá vyznání mám moc rád, říkáš to takovým něžným hlasem, hlasem od srdce. A tak to Zdeno i myslím. Líbali jsme se dosti náruživě, Zdeno se neuhlídal, jeho ruce bloudily po mém těle i do těch skrytých zákoutí, protože krom ptactva nebeského nebylo nikde ani živáčka. Já jsem se ani moc nebránila. Už nikdy Zdeno na toto téma se mnou nemluvil a doufám, že ve skrytu duše ani na to nemyslel. I když, jistě ještě nějakou chvíli mu to trvalo…

Žili jsme si pohodově běžným životem s našimi všemi dětmi a všemi vnoučaty, protože k nim přibyla i dítka od Mirka, Lucinka a Davídek, prostě tak to osud chtěl. Často jsme hlídali Mirkovy děti, když si mladí potřebovali oddechnout. A to teprve bylo u nás živo a veselo. Lucinka s Davídkem byli totiž trochu zlobivá dvojčátka, asi po tatínkovi, jak říkával Zdeno, který už mohl chodit bez hole, noha však zůstala částečně oslabená a už nebylo možné, aby chodil normálně, trochu kulhal. Koutek u rtů se také nezlepšil a já tak měla možnost se vymlouvat, že ho musím neustále líbat, aby měl rehabilitaci. Tato rehabilitace se mu líbila nejvíce. Oba jsme se tomu pak společně vždy smáli. Hani, jsem jak hrabě Peyrac z Angeliky, říkával. Smála jsem se, no on se mi vždy líbil zrovna jako ty dnes, tak proč ne. Zdeno, nevynechám žádnou noc, ani žádné ráno, abych se s tebou mohla milovat. Buď takový jaký jsi, jsi chlap, kterého miluji pro tvoji povahu, pro tvé chování, zkrátka pro tebe. Krása je pomíjivá, nitro zůstává. Bylo to vyznání, které si Zdeno zasloužil a které ho usedavě rozplakalo. Jistě, vždy mi musel tato sladká vyznání oplatit a jak jinak, než jeho krásnými slovy, která mi jeho medovým hlasem sladce šeptával a něžným milováním, jak to uměl jen on….

Děti a vnoučata nám rostla. Když bylo Lee 5 a Jakubovi skoro čtyři, jsme zase slavili vánoce. Po Štědrém večeru, když už bylo po tom všem shonu, dárky rozdány, naše zlatíčka spinkala pod tíhou vánočních překvapení říká Zdeno: Hani, nadělil ti Ježíšek vše, co jsi chtěla?, Ale jistě, bylo toho až, až dost, moc mu děkuji a usmála jsem se. Ale přeci jen jeden dárek bych si ještě moc a moc přála. Nechápavě na mně kouknul. A já myslel, že jsem to všechno dobře nakoupil, řekl Zdeno provinilým hlasem. To jistě, tenhle se ale nikde koupit nedá. Tak mi prosím řekni, čím bych tě mohl ještě obdarovat, ze srdce rád to udělám. Zdeno, chtěla bych s tebou ještě jedno miminko a toužebně jsem se na něj zahleděla, pokud ovšem budeš chtít, dodala jsem. Ale já určitě nebudu proti, vidím ti na očích, jak po něm moc toužíš a víš, že já ti nic neodepřu. Ale Zdeno, to není o tom, že mi nic neodepřeš, nejde o věc, ale o živou bytost. Musíme oba toužit po dítěti. Je to závažné rozhodnutí. Ale Haninko,i já bych si také ještě jedno dítko přál. Víš Zdeno, vidím jak je ti v přítomnosti dětí hezky, jak je rozmazluješ, miluješ, uděláš pro ně první i poslední, užíváme si je spolu, oni nás obdarovávají jejich dětskou láskou a přítomností, tak snad ještě jedno bychom zvládli, co myslíš? Haninko, to víš, že ano, a nemohli bychom začít pracovat na miminku už nyní?

To mně hodně rozesmálo. No já myslím, že zkusit bychom to mohli, jestli jsme to nezapomněli a oba jsme se od srdce zasmáli. Taky ti chci ještě říci, že Leuška musí chodit před školou do školky, Jakoubek je taky ve školce, a mně je tu bez nich smutno, než je po obědě vyzvednu ze školky.  Měla bych i já vysněnou velkou rodinu. Pokud ti to zdravotně nebude vadit, já budu jen a jen rád. Pohladil mně a políbil a v jeho očích to toužebně zajiskřilo. Jen mám strach o tebe, mně ty porody daly zabrat víc jak tobě, spousta krve, tvé bolesti to mně přivádělo na pokraj šílenství. Ještě dost dlouho se mi to ve snách vracelo. Ale lásko, tak to příroda přeci zařídila, v bolesti se zrodí nový život a pak na vše zapomeneš, když držíš v náručí to malé stvořeníčko. Neboj, já to zvládnu a ty, když nebudeš chtít, k porodu nemusíš. Tak to ne, já to s tebou taky do třetice zvládnu, bude to naše další společné dítko a já při tobě budu stát, tak jsem ti to i před Bohem slíbil. Něžně jsem ho políbila. A tak štědrovečerní noc byla ve znamení velké lásky, touhy zplodit dítě a jak řekl Zdeno: začali jsme pracovat na třetím miminku.

Nebylo to sice jednoduché, vzhledem k věku a nemoci Zdena, ale další vánoce, těsně před Štědrým dnem, jsem měla ten nekrásnější dárek, malou Haninku. O jménu Zdeno nediskutoval, bude to jen a jen Haninka.  Já jsem byla samozřejmě velmi ráda. Bylo nás pět a byli jsme nesmírně šťastni. Leu a Kubu miminko dost zaměstnávalo, stále ho sledovali v kolébce, prohlíželi si ho, hlásili mi, co zrovna dělá, byli při všem, co jsem s Haninkou dělala. Byli na ni moc hodní, Lea vozila, houpala kolébku, vyměnila panenky na naši živou panenku Haninku,Kuba ji stavěl hrady, prý pro naši malou princeznu, jak jí říkával Zdeno. Kuba jí dával do kolébky svá nejoblíbenější autíčka a hračky, Lea zase svoje nejmilejší panenky, takže občas nebylo kam Haninku položit, ale žádná hračka se nesměla dát pryč. Mami, říkaly děti, máme Haninku rádi a je dobře, že je u nás. Proto jí dáváme naše nejmilejší hračky. Leuška se mnou každý den koupala Haninku, připravila mi vše potřebné a za týden už věděla, co s ní vše dělám. Byla velmi vnímavá. Taky věděla, jak připravit mlíčko, kolik se čeho dává. Neustále mně pozorně sledovala.

Když jsme jednoho dne vykoupaly obě Haninku, řekla: mami, musím se jít tatínka něco zeptat. Odešla. Večer mi potom Zdeno vše vyprávěl. Přišla ke mně a povídá. Tati, až budu velká, budu mít i já čas lásky a potom se mi narodí miminko jako je naše Haninka? No někdy se to tak stane. A taky ji budu koupat jako maminka Haninku? No to budeš muset Leo, ale teď zatím pomáhej mamince. To já ráda dělám tati, koukám, jak se to Hanince líbí, už jsem ji také dávala mlíčko a maminka seděla vedle mě. A jak ti to šlo? Maminka říkala, že jsem jako velká máma. Chtěla bych být velkou mámou. Ale Leuško, to si ještě počkáš, ale určitě se dočkáš. Koukala na mně, zda to myslím vážně a řekla: No jo, tak si budu muset počkat, maminka se má, že čekat nemusí. Ale Leo, maminka je velká. No ach jo, to bude doba, než budu velká. Zamyslel jsem se a pro sebe si řekl: co by dospělí dali za to, aby byli malí, nebo alespoň mladí. Jak je to úsměvné. No zkrátka dětský svět. Tomu dospělí moc nerozumí a tak snad je lepší se do něj moc nemíchat. Ale často mně jejich slova vehnala do očí slzy. Děti jsou bezelstné a milují opravdově, bez podmínek a to je na nich to krásné. Mirek s rodinou byli velmi překvapeni, že budeme mít ještě třetí dítě, ale jak mohli, tak nám pomáhali. Mirek říkával tátovi: tati nevěřil jsem, kolik na stará kolena budeš mít ještě dítek. Moc ti to přeji. Víš Mirku, po většinu života jsem neměl úplnou rodinu, byli jsme jen my dva a dnes jsem s Haninou a našimi dětmi a to je úplně jiný život. Moc si užívám to, o co jsem byl v mladším věku ochuzen, jen aby mně nezradilo zdraví. S Haninou je pohádkový život, je výborná máma našim dětem a pro mě je ta nejúžasnější milenka. Ani ve snu jsem si nedovedl představit, že by se do mě mohla zamilovat tak mladá, krásná a něžná žena, plná pochopení a lásky ke mně. Touží po mně a já moc a moc po ní a je to až neskutečně úchvatné. Někdy si myslím, že žiju v pohádce.

Na stará kolena mi osud dopřál, abych byl nevýslovně šťasten, i když jsem si prošel taky dost velkými zdravotními problémy. V této době Haninka neuvěřitelně při mně stála a dodávala mi síly. Chodila za mnou každý den, viděl jsem, jak ji to zmáhá, protože byla těhotná s Jakoubkem. Jen milující žena tohle dovede zvládnout a tou Haninka je. To špatné je doufám za mnou a přijdou už jen dobré časy, kdy si mohu užívat děti a Haninu. Mirek při jeho slovech měl velmi smutné oči a zadržoval slzy. Možná, že i teď si uvědomil, jaké by to bylo, kdyby byl nyní na místě svého táty a tu romantickou pohodu si užíval se mnou a našimi dětmi. Ale osud to chtěl jinak. Zdeno nezapomněl, že mému svatebnímu prstýnku chybí ještě dodat jeden diamant za Haninku. V krátkém čase ho doplnil a byl moc krásný.

Naši se k nám přestěhovali, bydleli ve Zdenově vile a oba mi moc pomáhali. Byl to krásný čas. Firmě se dobře dařilo, Zdeno býval často doma a přenechával některé věci na Mirkovi, který vedl firmu dobře. Nikdy jsem v životě nelitovala svých rozhodnutí, protože život se Zdenem a všemi našimi dětmi stál za to. Rozdávala jsem svoji lásku mezi všechny děti a Zdena. I on mně lásku opětoval. Kradli jsme každou chvilinku, kdy jsme se vášnivě líbali, nejvíce jsme si ale svoji lásku vyznávali a milovali jsme se hlavně večer, kdy už naše ratolesti spinkaly. Zdeno byl dětem úžasným tátou a kamarádem. Bylo to láskyplné, až romantické, byli jsme spokojení, šťastni, všichni jsme se dohromady scházeli a byla z nás jedna velká a šťastná rodina.

A co je v rodině, je v rodině a musí to tam i zůstat….

Konec jedenácté a závěreční části romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.

Za povídky děkujeme paní Haně Novákové!

Reklama