Rodinné tajemství II.

Mým nadřízeným byl pouze generální ředitel. Protože jsem byla chytrá holka a chtěla jsem dokázat, že umím, brala jsem si i práci domů. Za dva týdny jsem měla přehled o své práci a začala jsem pracovat na jejím vylepšení.

Asi po měsíci jsem se objednala přes sekretářku k řediteli, abych ho se svými nápady seznámila. Byl velmi mile překvapen. Dovolil bych si vás, slečno inženýrko pozvat na pracovní oběd. Souhlasila byste? Jistě, můžeme se domluvit. Byl evidentně rád. Všimla jsem si, že nálada ve firmě je velmi přátelská, všichni si tykají, i když jsou ve vztahu nadřízený-podřízený. K sobě se všichni chovali slušně, navzájem si pomáhali, až se mi to zdálo nějak mimo dnešní realitu. Na obědě jsme byli asi dvě hodiny a moc jsme si popovídali, nejen o firmě, ale i o studiu, ředitel vystudoval totiž stejnou vejšku. Taky jsme si něco popovídali o rodinném životě. Byl rozvedený, žena mu utekla s firemním řidičem do Austrálie a nechala mu zde syna Mirka, bylo mu tehdy sedm let. Musel se tak starat nejen o syna, ale i o prosperující firmu. Synovi je dne 27 let a je na stáži v Americe. Domluvili jsme se, že se ještě za nějaký čas sejdeme na večeři a probereme další věci, neboť nebylo vhodné na pracovním obědě být déle jak dvě hodiny. Život ubíhal, já byla spokojená ve firmě, rodiče byli rádi, že mám dobrou práci. Začala jsem sportovat, chodit plavat, jezdit na koloběžce a cítila jsem se moc fajn. Blížil se podzim a tak se bude vracet i syn ředitele, který bude též mým šéfem. Byla jsem na něj zvědavá, byl téměř v mém věku. Taky jsme s ředitelem povečeřeli jednoho pátečního večera v příjemném podniku a večeři jsme protáhli skoro až do půlnoci. Bylo mi trapné, aby mně pořád vykal a tak říkám: Pane řediteli, jsem téměř tak stará jako váš syn, nemohl byste mně tykat? Nebyl proti a myslím, že byl i rád. A vůbec, jak jsem ho později poznala z různých jednání ve firmě, byl na večeři tak nějak uvolněný a bylo na něm znát, že ho má přítomnost těší. Víš Hani, určitě sis všimla, jak to ve firmě chodí. Jistě, tykají si všichni, jen vedení se vyká. Já bych ale chtěl, abys mně v soukromí tykala. Dobře, jsme dohodnuti.  Ve firmě jsme mu říkala pane řediteli a mimo Zdeno. Docela jsem byla zvědavá, jaký bude jeho syn.

Jednoho dne se v kanceláři otevřeli dveře a v nich stál ředitel a jeho syn Mirek. Byl právník. Vysoký, vypracované tělo sportem, krátce střižené vlasy a modré oči. Docela pohledný, jen se mi zdálo, že je trochu namyšlený, ale zdání klamalo. Tak Mirku, to je inženýrka Hana Bláhová, jak jsem ti říkal o jejím studiu a již nyní jsem přesvědčen, že jsem vybral dobře. Některé věci jsme podle ní již změnily k dobrému. Podali jsme si ruce. Pokud tu nebudu, pravil ředitel, zastupuje mně můj syn a bude tedy tvým nadřízeným Ano, beru na vědomí. Spolupracovali jsme spolu docela hodně a často, víc jak s ředitelem. Bylo mi v jeho přítomnosti dobře, vyžadoval preciznost, nesnášel lenivost a byl někdy dost nad věcí.

Začali jsme si tykat, ale pravidlo vykání platilo jako u otce. Pozval mně na večeři, kde jsme si dlouho povídali a taky jsme začali spolu jezdit na kolobrndě, chodili plavat, běhali v parku. Časem jsme zjistili, že jsme si stále blíž a blíž a že jsme se do sebe zamilovali. Dlouho jsme to tajili, ale na jednom firemním večírku to museli všichni zjistit, neboť Mirek se neudržel, lehce míněn vínem mně vášnivě políbil a vidělo nás dost lidí. I otec byl překvapen. Věděl, že občas spolu sportujeme, ale že náš vztah vyústil v milostnou etapu, nevěděl. Později mi přiznal, že byl rád, že syn bude mít tak hezkou, chytrou partnerku, ale zároveň byl smutný, protože on si myslel, že náš vztah, by mohl za nějakou dobu z přátelství přerůst v něco krásnějšího. Ale co by rodič neudělal pro svého syna, kterého velmi miloval a snažil se mu vynahradit to, že vyrůstal v neúplné rodině.

S Mirkem jsme se moc milovali. Byl něžný, pozorný, zahrnoval mě dárky, uměl připravit překvapení. Bylo mi s ním krásně. Jednoho dne jsem přišla do práce a na stole ležely dvě letenky na ostrov Bora Bora. Volala jsem Mirkovi a říkám: Co to je za letenky, počkej, už k tobě jdu. Políbil mně a řekl: Jedeme na krátkou dovolenou. Zítra nechoď do práce, sbal věci a pozítří letíme. Ale musím tu ještě něco dodělat, nech to být, to počká. A tak se stalo, pozítří jsme dopoledne již seděli v letadle směr Bora Bora. Byl to překrásný týden, na konci dovolené mně Mirek při západu slunce, který byl na ostrově zvláště působivý, požádal o ruku. Miluji tě a chtěl bych spojit svůj život s tvým a mít s tebou kupu dětí, a usmál se. No stačily by dvě, dodal a láskyplně se usmál. Bylo to sice po krátké známosti, ale i to se stává. Daroval mi nádherný diamantový prstýnek a až do rána jsme se krásně milovali. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se zasnoubila a budu se vdávat. Pravá romantika ….

Konec druhé části romantické povídka na pokračování od autorky Hany Novákové.

Pokračování povídky vyjde příští neděli.

Reklama