Vážení čtenáři magazínu i-Senior.cz, ve vánočním čase vám přinášíme literární pohádku, kterou napsala paní Anna Šochová.
Za dávných časů stačilo málo, aby se život převrátil naruby. Nejvíc lidem škodily války a boje o moc. Lsti a zrada byly častější, než bychom věřili. Někdy ani sestra nemohla věřit bratrovi, otcové dětem. Přesto lidé chtěli věřit, že rytířská čest a dané slovo mezi urozenými lidmi platí víc, než smlouvy sepsané a ozdobené pečetěmi. Někdy tomu tak skutečně bylo a příběhy o takových událostech zůstaly v paměti lidí dlouhé věky.
Tehdy mezi sebou válčili nejen králové, ale i knížata. V jejich službách bojovali muži pro obživu, kořist i slávu a rytířské ostruhy. Takoví byli i dva bratři jednoho statkáře, které ale čas a válčení rozdělily. Marek se po několika letech vrátil domů zraněný, starší Tomáš se stal velitelem stráží svého knížete. Vysloužil si slávu a ony vysněné rytířské ostruhy – a na bratra i rodiče dočista zapomněl. Stejně jako na sestřičku, která se při jejich odchodu teprve učila mluvit. Jmenovala se Františka.
Marek se doma brzy uzdravil a pomáhal otci. Doba však byla zlá, bylo sucho a neúroda tři roky po sobě, hynul dobytek a lidi soužily nemoci. Tak se stalo, že se starý statkář a jeho žena lepších roků nedočkali. Marek s Františkou osiřeli.
Marek se rozhodl opět sloužit ve vojsku a Františku vzal s sebou. Statek přenechali příbuzným, kteří s nimi poslední roky žili a společně se snažili překonat bídu. Dohodl se s nimi, že kdyby se Markovi něco ve světě stalo, Františka se má, kam vrátit.
Věřil však, že jeho i sestru čeká ve světě štěstí a dobrá služba. Učil Františku mnohé z toho, co znal. Protože byla hubená a ještě napůl dítě, rozhodl Marek, že bude jednodušší, když ji bude vydávat za mladšího bratra.
Jak to vymyslel, tak se Markovi poštěstilo. Vstoupil do služby na jednom z královských hradů a s ostatními chránil obchodní cestu do hlavního města. Krále tu nevídali, jen poslové jezdili sem a tam, přinášeli panu purkrabímu zprávy a příkazy. Marka si pan purkrabí velice vážil a František se pro svou šikovnost stal brzy jeho pážetem. To byla služba i pocta zároveň, pážetem se stávali jenom urození chlapci – ale na odlehlý hrad nikdo své synky nevysílal. Františka se nikdy neprozradila a Marek brzy velel strážím. Pan purkrabí mu zcela důvěřoval.
Kdoví, jak by to celé dopadlo, kdyby se právě za zdejšími hranicemi země neshromáždilo cizí vojsko. Jako první oblehli nepřátelé právě tento strážní hrad, který chránil cestu do srdce země. Obránci se drželi statečně, celé týdny odolávali veliké přesile. Vydrželi bránit vstup do království, dokud nepřijela pomoc.
Bojovali všichni, ženy i muži, také Františčiny šípy zranily mnoho nepřátel. Pro pana purkrabího i pro statečného Marka však přišlo osvobození pozdě. Oba byli těžce ranění a ani léčitelské umění paní Agáty, manželky purkrabího, je nezachránilo. Marek před smrtí požádal písaře o sepsání listu, v němž popsal, kým je Františka a požádal bratra Tomáše, aby se o ni postaral.
„Dobře ten list opatruj, sestřičko. Tomáš na nás sice zapomněl, ale ať je dnes jakkoliv vznešený, stydět se za mne nebo za tebe nemůže.“
Potom požádal paní Agátu o pomoc a ochranu Františky a svěřil jí do úschovy peníze, které pro sestru našetřil. Urozená paní Agáta se zaručila, že z Františky vychová mladou dámu a její majetek bude spravovat co nejlépe. S tím Marek zemřel klidný a z pážete Františka se rázem stala schovanka, která se musela učit vše, co se patří na urozené děvče.
Tato laskavá paní již vlastní dcery provdala a její dva synové sloužili na knížecích dvorech. Rozhodla se, že Františku jednou představí jejímu bratrovi v co nejlepším světle. Znala královský dvůr a znala i rytíře Tomáše, který tu zastával významný úřad. Františku si oblíbila již v pážecím přestrojení a vážila si Markovy statečnosti a odvahy.
Odvedla s sebou Františku ze strážního hrádku na svou rodovou tvrz, kde spolu nějaký čas hospodařily, ale začala churavět. Po roce se proto rozhodla paní Agáta odejít do ústraní kláštera. Františku opět chtěla vzít s sebou, protože tam bylo na vychování několik dívek z dobrých rodin. Františka však už chtěla splnit Markovo přání a najít bratra. Toužila najít zase rodinu. Tomáš se určitě oženil, možná má děti, jistě by si s nimi rozuměla.
Věřila, že když zase bude převlečená za chlapce, nějakou službu si najde a sama pozná, kdy a jak se bratrovi představí. Bylo jí sotva šestnáct let, stále byla drobná a štíhlá, snadno si ji s chlapcem spletou. Paní Agáta sice nesouhlasila, ale Františka se již rozhodla. Potichu sbalila dvoje nejhezčí šaty, oblékla se do chlapeckých nohavic, zahalila do pláště po Markovi a osedlala jeho koně. Nezapomněla ani na Markův meč a dýku, i když bratrův meč byl hlavně památkou, jako zbraň byl pro ni zatím příliš těžký. Své milé příznivkyni zanechala dopis, ve kterém za všechno poděkovala a loučila se.
*
Dostat službu na královském hradě nebylo jednoduché. Františka myslela při odjezdu na mnoho věcí, jenom na peníze ne. Musela prodat koně a požádat o službu u bohatého měšťana. Teprve s jeho doporučením se po měsíci dostala do královské kuchyně. Protože se vyznala v bylinkách i vaření, nedal na ni brzy hlavní kuchař dopustit. Šikovného kuchtíka si každý považuje a převlečenou Františku všude rádi viděli. Brzy o svém bratrovi Tomášovi věděla víc, než by věřila. Jen ho nikdy zblízka nezahlédla a nemohla ho oslovit. Jako o Tomášovi, stejně hodně dobrého i horšího se krzy dozvěděla o každém ode dvora. Služebnictvo si pořád vyprávělo novinky, hlavně o královně a knížeti regentovi, o princi Vilémovi, který už je skoro dospělý, ale stále mu ještě nepřenechali vládu. Prý až se ožení.
Hledali mu nevěstu na okolních dvorech, ale žádná se mu prý nelíbí a do svatby se nijak nehrne. Paní královna letos vyhlásila, že uspořádá slavnosti, které třikrát do roka potrvají několik dní. Zahájí je ples pro nejurozenější panstvo, na další budou zváni významní učenci a měšťané a mezitím v zahradách a podhradí budou soutěže, turnaje, hostiny a kejklíři. Tam múže přijít každý.
V kuchyni a se říkalo, že se slavnosti princovi velice líbí, ale nejraději ze všeho se potuluje po zahradách a podhradí a zatančí si s hezkými děvčaty. Rád se předvádí s lukem a šíky, nebojí se zápasit s holí nebo holýma rukama, ale nemá rád porážky.
Františka se po několika dnech také odvážila vyjít do zahrad. Vzala si zelené šaty a Markův plášť. Připadala si tu opět jako v časech u paní Agáty. Dokonce si několikrát zatančila a podivovala se, jak milí k ní všichni jsou.
Netušila, že se svýma modrýma očima a světlými vlasy patří mezi nejhezčí děvčata. Usmívala se a bavila. Nepoznala prince, který s ní několikrát tančil v oblečení lovčího. Vyzvídal, kdo je, ale Františka nezapomněla na opatrnost a brzy zvečera se vytratila, aby zase jako kuchtík připravovala panstvu dobré jídlo na další den.
Další tři měsíce utekly jako voda v řece pod městem a Františka oblékla červené šaty a plášť. Tentokrát vyšla do zahrad mnohem dříve a přihlížela lukostřelbě. Pánové po vyhlášení vítěze odvážným dívkám ukazovali, jak napnout luk a mířit do terče. I Františku pozvali, ale ta se jen smála. Kdysi prý střílet uměla, ale dlouho necvičila. Pánové naléhali a Františka nakonec nemohla odmítnout. Vybrala pečlivě z nabízených luků – a všichni poznali, že se předtím nechlubila. Hned byli zvědaví, jak si povede. Nebylo to těžké, terče byly blíž, než kdysi nepřátelé. První šíp se zaryl do kraje, druhý a třetí již do středu.
Znovu se princ ptal, kdo a odkud je. Poznal v ní dívku, se kterou minule tančil. Přiznala jen, že ji doma pro zábavu učili mnoha věcem, jako by byla kluk. Nyní princovi připadala ještě krásnější. Řekl jí, kdo je, a slíbil zachovat její tajemství. Překvapená Františka mu prozradila jen tolik, že hledá svého bratra. Věděla, že rytíř Tomáš je pobočníkem regenta a nejdřív se chtěla představit jemu. Slyšela o princi dost často, že je náladový a pyšný, nestála o jeho pomoc. Využila zmatku, když na louku přiběhli kejklíři, a vytratila se.
Princ Vilém na Františku nezapomněl. Zlobilo ho, že mu utekla a zároveň se podivoval, jak mohla tak krásná dívka nepozorovaně přicházet a odcházet ze slavností, když na ní mohli oči nechat i jeho druhové. Požádal matku, aby nynější slavnosti prodloužila, aby znovu uspořádala ples a pozvala všechny dívky bez ohledu na jejich původ. Pamatoval si dobře, s jakou radostí Františka tančila, její radost a úsměvy ho doslova okouzlily již při prvním setkání. Královnu tím překvapil, ale souhlasila. Ples pro všechny dívky byl však vyhlášený až za několik týdnů po slavnostech. Záminkou byl návrat knížete regenta a z cest po zemi.
Františka věděla, že její bratr knížete doprovázel a rozhodla se, že ho již vyhledá. Snad najde chvilku, aby bratra oslovila. Vůbec nemyslela na prince, Nebyla do něj zamilovaná, jen jí připadalo milé, že by jí chtěl pomoci. Věděla, že je pro pány ode dvora příliš obyčejná.
V kuchyni bylo hodně práce s přípravami tak veliké události a navíc bylo před zimou a objevilo se mnoho myší. Vlezly všude a a kočky je nestačily lovit. Nejvíc jich bylo ve spíži a sklepeních se zásobami, ale i v komorách, kde se spalo, se často proběhly.
Františku ani nenapadlo, že by jí ty malé šedivky mohly způsobit trápení. Jaké však bylo její překvapení a hrůza, když tři dny před plesem rozbalila svůj uzlík se šaty: Na mnoha místech je měla rozkousané od myší! Oboje šaty jí zničily tak, že si Františka nemohla obléknout ani jedny. Co dělat? Na trhu prý již kupci vyprodali i tmavá sukna i obyčejné plátno, ve městě nebyla ani jedna stuha nebo krajka. Co naplat, musela vymyslet něco s tím, co jí zbylo. Hned ten večer oboje šaty tajně vyprala v řece a našla místo pod střechou věže, kde mohly schnout.
Dalo to přemýšlení, ale dokázala vystříhat zdravé kusy látek tak, že by mohla sukni sestavit z několika pruhů. Budou nezvykle červené a zelené, ale pokud se zahalí do Markova pláště, moc vidět nebudou. Kde však vzít čas na šití?
Po dlouhé době svému mistru kuchaři zalhala. Kdysi tvrdila, že je chlapcem, nyní musela lhát znovu. Vyprosila si v kuchyni volno, aby mohla za nemocnou kmotrou, usedla ve věži a šila, až měla prsty rozpíchané. Ať se jí podaří dostat na ples nebo ne, šaty potřebovala. Musela se co nejdříve vydat za bratrem, než se nějak prozradí. Paní Agáta ji kdysi varovala, že by to byla veliká ostuda, prozradit, že tu běhala v chlapeckém oblečení.
Na malé dírky našívala kytičky a lístečky ze zbytků, až se jí zdálo, že šaty vypadají dobře. Umínila si, že během slavnosti proklouzne nahoru na balkón a bude jen potichu skrytě pozorovat, co se děje. Při vší té smůle s myškami měla veliké štěstí, že Markův list zůstal neporušený. S tou velkou nadějí skutečně dokázala šaty přešít a vyspravit včas.
*
Františka byla opatrná, ale přesto ji zahlédl jeden z pánů a upozornil prince. Ten hned pospíchal za svou neznámou kráskou. Potkal ji na schodech, protože Františka uviděla Tomáše vyjít ze sálu a chtěla ho oslovit. Přitáhla si plášť, protože již poznala, že její šaty jsou příliš nápadné a přece jenom nevhodné pro zdejší nádheru. Princ jí odejít nedovolil:
„Našla jsi svého bratra? Povíš mi, kdo jsi?“
„Chtěla jsem jít k němu, pane. Prosím, dovol mi to.“
„Pomohu ti, pojď se mnou.“
Princi se jen tak neodmlouvá, ale ve Františce byla malá dušička, když ji vedl přímo do sálu. Královna ani pan regent tu ještě nebyli a princ Vilém dal znamení, aby všichni ztichli.
„Slyšte všichni! Tato dívka tu hledá bratra, který odešel do světa před mnoha lety. Prý si vysloužil slávu a uznání v dobách těžkých bojů, ve kterých padl i můj otec. Povíš nám jeho jméno?“
Františka se rozhlédla. Tomáš se právě do síně vrátil, stál blízko trůnu a přísně si ji prohlížel. Až jí mráz přeběhl po zádech. Teď by asi nebylo moudré na něj ukázat, pomyslela si. Uklonila se a a odpověděla:
„Jmenuji se Františka, princi. Jsem ze svobodného statku a můj bratr odešel, když jsem se ještě batolila. Hledám ho zde, protože lidé říkají, že mnoho zdejších urozených pánů si vysloužilo své postavení a rytířské ostruhy v bojích stejně jako můj bratr. Bude mi ctí, přihlásí-li se ke mně sám.“
Mezi lidmi zašumělo. Pan Tomáš k Františce přistoupil a stáhl jí plášť z ramen.
„Ukaž se tedy ve vší kráse, snad tě někdo pozná!“
Hned se začal smát.
„Jak ses to nastrojila, chtěla jsi urazit jejich veličenstva a všechny hosty? Vyrudlý plášť a podivné hadry. K takové strakatici že by se někdo přihlásil?!“
Františka se rozhlédla znovu. Viděla a slyšela, že se leckdo přidává se smíchem a poznámkami. Princ zrudl a zbledl.
„Zostudila jsi mne, zmiz, nebo se ti zle povede!“
Tehdy zazněly fanfáry a vstoupila královna s regentem. Tomáš hodil plášť k Františčiným nohám a spěchal vládcům povědět, co se tu děje. Královna se však přistoupila k dívce, která se uctivě uklonila.
„Věřím, že tvé úmysly byly čisté, pouze čas nevhodný. Tvůj bratr se nepřihlásil, možná padl v boji, možná zemřel podobně, jako jeho rodina zemřela pro něj. Odejdi v pokoji.“
Františka královně příliš nerozuměla, ale pokorně poslechla. Lidé se již nesmáli, jen tiše rozestoupili, aby jí uvolnili cestu ke dveřím. Zahalila se do Markova pláště, ale zmocnila se jí zima, jako kdyby čísi ledová ruka stiskla její srdce. Ze sálu šla dlouhou chodbou jako bez duše, až klesla na kolena. Zdálo se jí, že kamenná podlaha je snad teplejší než její tělo.
„Ach, kameni, sejmi ze mne tu strašnou tíhu a chlad! Rozestup se a pohlť mne, abych již necítila bolest, která je k nesnesení!“
Dusila se pláčem, který ji uvnitř svíral, aniž by prolila jedinou slzu.
„Cožpak jsi neměla důkaz o svém původu? Vždyť jsi na bratra mohla ukázat prstem!“
Laskavý hlas Františku oblil teplem. Vytáhla složený Markův list a vzhlédla. Klečela pod velkým obrazem pána s královskou korunou. Vlídně se na ni usmíval. Snad to byl princův otec, možná dědeček. Oba prosluli jako králové spravedliví. Zvedla Markův list do výše, jako by si jej mohl obraz prohlédnout.
„Zdálo se mi, že Tomáš věděl, kdo jsem, hned jak jsem řekla své jméno. Tohle je především drahá a vzácná památka na mého milého bratra Marka, tu nenechám zničit nebo pošpinit.“
„Ta zrada a tvá bolest je silnější, než netečnost kamene nebo malby. Od této chvíle se staniž, oč jsi žádala. Kámen vsákne všechne chlad a bolest, které ti berou sílu. Svěř mi ten list a odejdi pod ochranu mé sestry. Všechny dveře a brány se před tebou samy otevřou, dokud nebudeš na místě.“
Františka pustila Markův list a ten se vznesl až k natažené ruce krále. Hned se sám rozbalil a stal součástí obrazu. Na konci chodby se rozevřely dveře. Byl čas vstát a odejít.
Jako kdyby ji někdo podepřel, vstala klidná, uctivě se obrazu uklonila a šla, jako kdyby měla víc tančit, než jít. Na místě, kde předtím Františka klečela, zůstala temná skvrna, která se rozšířila po celé šíři chodby. Kdo další tudy půjde, vyhnout se jí nedokáže.
*
Jak pravil král, vedly otevírající se dveře a brány Františku hradem přes několik nádvoří až k místům, kam nikdy nevkročila. Byl tu prastarý rozlehlý klášter s kostelem, který vždy vedly a spravovaly královské dcery. Ve Františce se zatajil dech, když se před ní neslyšně otevřely vysoké dvoukřídlé dveře kostela a uvnitř se rozhořely desítky svic.
„Pojď dál a ničeho se neboj. Jsi očekávána, můj bratr tě ohlásil.“
Stejně vlídně, jako k ní promlouval král na obraze, přicházela od oltáře abatyše s vlídnou tváří. Zde Františku dobré síly ukryly před světem, v němž zanechala své bolesti a ponížení.
Čekalo tu na ni milé překvapení, setkala se tu s paní Agátou. To bylo radosti! Žila tu potom tiše jako novicka, jeptišky ji měly rády jako vlastní dceru. Obdivovaly, co všechno již zná a umí, rozhodly se ji naučit leccos z toho, co ještě neznala. Františka dostala nové jméno a jako sestra Agnes tu byla šťastná. Docela ve svém novém životě zapomněla na svět královského hradu a dvora.
Jenže svět nezapomněl na Františku a její hledání bratra. Nemohl zapomenout, protože jakmile kdokoliv z těch, co se jí smáli, vstoupil na zčernalou dlažbu chodby, stáhlo se mu hrdlo a sevřelo srdce podobnou bolestí, s jakou zde klesla Františka.
První, kdo si všiml změny na obraze, byla královna. Přečetla si rozevřený list, který držel její manžel, a přinutila rytíře Tomáše, aby ho přečetl nahlas.
„Vidíš? Nebyli jsme hodni, aby nám svěřila důkaz o svém původu a hrdinství. Uprostřed posměšků by jen pošpinila památku nejen bratra, ale všech padlých statečných obránců hradu. Díky jim všem si tento strážní hrad udržel pověst nedobytného. Jaký div, že i po dlouhé době střílela z luku s jistotou a přesně!“
Rytíř Tomáš, který se obrátil k Františce zády, neušel trestu. Královna s regentem Tomáše vypověděli ze dvora, zbavili jej všech úřadů a hodností. Kupodivu se hned mnozí lidé osmělili a ke královně a princi začala ze všech stran proudit svědectví o Františce a Markovi. Vždyť třeba jen rodina paní Agáty byla o mnohém zpravena z listů, psaných stejným písařem, který sestavil onen Markův. Princ Vilém si nerad připomínal svou nespravedlnost, ale královna byla přísná, musel všechna ta svědectví vyslechnout a přečíst.
„I panovník se může zmýlit, ale pokud má být spravedlivý, musí svou chybu uznat a napravit. V tom, jak ses zachoval, můj synu, nejsi jiný, než kdokoliv z obyčejných lidí. Propadl jsi obyčejné, hloupé pýše a jednal jako bez rozumu. Stal ses pouhou loutkou v Tomášově plánu. Pomohl jsi mu, když se nechtěl přihlásit k rodině, na kterou se rozhodl již kdysi dávno zapomenout. Umíš dnes hodně věcí, ale k vládě potřebuješ víc, než se jen dobře ohánět mečem.“
Vilém se snažil Františku najít, ale nikdo o ní nevěděl. Vypátral jen to, že zmizel kuchtík František a zůstal po něm opasek s dýkou a zašlý meč. Ten sám zavěsil vedle obrazu svého otce jako památku na všechny věrné bojovníky, na které se tak snadno zapomíná. Znovu si potom četl Markův list a obraz oslovil:
„Otče, zázrakem jsi nám dal vědět, jak nespravedlivě jsem se zachoval. Pomoz mi, prosím, odčinit, co jsem způsobil.“
„Jen místo pokory tě dovede k odpuštění, můj synu.“
*
Princ Vilém si pomyslel, že měl příliš živý sen, ale před jeho očima se list na obraze složil a králova paže se znovu opřela o jilec meče, jak tomu bývalo dřív. Jen Markovo svědectví za růžek držely jeho prsty dál.
Povzdychl si, protože jej hned napadl klášter a laskavá teta abatyše, která mu ovšem pokaždé uměla otevřeně povědět, co se jí na něm nelíbí. Přesto za ní utíkal vždy, když ho něco trápilo. Jen od doby, kdy jeho otec padl ve válce, tetu ani jedinkrát nenavštívil.
Věděl, že to nebude jednoduché, vždyť i k abatyši se určitě donesl příběh Františky a křivda, která se jí stala. Přesto za ní šel. Tušení ho nezklamalo. Princ Vilém se sice tetě ohlásil, ale ta jen vzkázala, ať zůstane na mši. Co dělat, měl nejspíš rozjímat o svém jednání a uznal, že se jinak tetina příchodu nedočká.
Vzpomínal, jak rád tu kdysi naslouchal zpěvu jeptišek a modlitbám, ale dnes ho zasáhl jasný dívčí hlas, který se při zpěvu vznesl pod starobylou klenbu. Zabolelo ho u srdce. Připomněl mu podobu dívky, která byla při každém jejich setkání krásnější. Snad proto k ní byl tak hrubý, že se do ní zamiloval a ona? Vůbec pro ni nic neznamenal, i když byl princem a ostatní dívky k němu vzhlížely! Byla jediná ze všech, neobyčejná. Věděl to mnohem dříve, než se doslechl o její statečnosti, vytrvalosti a síle, s jakou šla za svým cílem. Pocítil bolest silnější, než na zčernalých kamenech u obrazu, až mu slzy vyhrkly.
Odešel z kostela dřív, než mše skončila. Pamatoval si otcova slova, ale odvahu vrátit se sebral znovu až za několik dní.
Teta abatyše ho opět odmítla přijmout a poslala ho na mši. Je ona pokora, o níž mluvil otec, nutně spojena s takovým trápením?! Přesto zatoužil znovu uslyšet chrámový zpěv, ale dnes ten jasný dívčí hlas nezazněl, aby mu přivábil vzpomínky. Zato teta abatyše za ním přece jenom přišla.
„Copak tě trápí dnes, chlapče? Nemáš dost zábavy, královna ti nechce svěřit korunu?“
„Křivdíš mi, tetičko. Pochopil jsem, že nejdřív musím napravit, co jsem provedl. Jenže nevím jak, po té dívce jako by se zem slehla. Až dnes vím, jak jsem byl slepý a zbytečně ji ztratil!“
„Podívejme, co to slyším? Nu, snad jako král budeš mít víc štěstí, třeba se ti přihlásí sama. Možná to už nebude dlouho trvat.“
„Co říkáš?!“
„Zatímco jsi tady rozjímal, tvou matku znenadání rozbolelo srdce. Poslala jsem k ní sestru Agnes, aby ji ošetřovala, než budu moci sama přijít.“
„Jakou sestru? Jak jsi mohla? Ubohá matka… Vždyť jen ty jediná dokážeš zázraky!“
„Dá-li Bůh, nebudu už na to sama,“ povzdychla si abatyše, ale princ již neslyšel. Spěchal za matkou, srdce stažené strachem o její život. Vyběhl všechny schody, jako kdyby měl křídla. Oddechl si, když ji uviděl bledou, ale živou. Seděla podložená mnoha polštáři na široké posteli a usmívala se.
„Matko, maminko, jak je vám?“
„Teď je mi již lépe, synu. Sestra Agnes má zázračné ruce a její lektvar mi okamžitě pomohl.“
Teprve teď si Vilém všiml ženy v šedém hábitu se zavinutou hlavou, která se mu ukláněla.
„Jsme vám zavázáni velikými díky, sestro.“
Když zvedla hlavu, uvízla mu další slova v hrdle. Poznal okamžitě její oči. Bez rozmýšlení poklekl a požádal ji za odpuštění. Zavrtěla hlavou a pokynula mu, aby vstal.
„To je už všechno pryč, princi, všechna bolest zůstala v kameni u toho obrazu. Věřte, jsem teď šťastná mezi lidmi, kteří mne mají rádi.“
Vstal a zavrtěl hlavou.
„Jak bych mohl věřit? Nemáte v očích ty šťastné jiskřičky, jako když jsme spolu tančili. Ani když mluvíte o štěstí. Poznal bych vaše oči a veselý smích mezi tisíci, Františko.“
Františka Agnes jen sklopila oči a zrůžověla ve tváři, nevěděla, co říct. Přitom ji napadlo, že si jeptišky před ní nějak často vyprávějí o tom, jak se Vilém změnil k lepšímu. Zachránila ji přísná slova královny:
„Jen ne tak zprudka, synu. Nepleť hlavu novicce z kláštera, to se nedělá. My jsme se sice domluvily, že bude mou dvorní dámou, ale ty ji necháš na pokoji.“
Ti dva na sebe pohlédli a spiklenecky mrkli. Královna již zase rozhodovala, jako by jí nic nebylo.
„V jednom ti dám ale za pravdu, chlapče. Návrat Františky a její uvedení na dvůr musíme oslavit. Také bych ráda viděla, jak se umí při tanci smát.“
„Není milejšího úkolu, než že se o to sám pokusím,“ dvorně se hned ukláněl Vilém a královna mu žertem pohrozila.
*
Tak se i stalo. Z Františky se stala urozená slečna a dvorní dáma, z Viléma spravedlivý vladař, který již nepotřeboval pomoc regenta. Po roce se chystala slavná korunovace mladého krále, a aby to byla sláva ještě větší, rozhodl se Vilém, že připraví rovnou také svatbu a korunování nové královny. Už si ji dávno vybral a udělal by jí pomyšlení, jen aby zase zahlédl ty krásné jiskřičky v jejích modrých očích. Už si pověděli, jak moc se mají rádi, ale pro všímavé služebnictvo to žádné překvapení nebylo. V kuchyni si o tom vyprávěli dřív, než Vilém svou Františku požádal o ruku.
Celá země jásala a na svatbě nechyběl ani rytíř Tomáš, který se již dávno své sestře omluvil. Přijel jí představit i svého syna a dvě dcery, které tetu Františku velmi obdivovaly.
Ještě před svatbou se snoubenci poklonili obrazu krále, který jim pomohl překonat jejich trápení a těžké časy. Když mu Františka s Vilémem děkovali, slétl jim k nohám Markův list a králova tvář se usmála.
Láska těch dvou vybělila zčernalou dlažbu a v královském hradě se na dlouhá léta neobjevil jediný stín zármutku nebo trápení. Jenom ty myšky hryzalky se pořád, čas od času, pokoušejí dostat do královské spižírny.
Pohádku napsala paní Anna Šochová.
