Vážení čtenáři magazínu i-Senior.cz, na Nový rok vám přinášíme literární pohádku, kterou napsala paní Anna Šochová.
Byl jednou jeden starý rytíř, který měl syna a dceru. Jeho paní zemřela krátce poté, co se jim narodila holčička a tak obě děti vychovával s pomocí chůvy sám. Žili na velké tvrzi mezi třemi vesnicemi, které ke tvrzi patřily.
Jak bylo v těch dobách zvykem, chlapec Jiří, který už povyrostl, odešel do služby k jednomu strýci, aby se naučil všechno potřebné, co má správný rytíř umět. Všem se po Jiříkovi stýskalo, ale zároveň byli hrdí, že do tvrze přicházejí samé dobré zprávy o tom, co všechno už Jiřík zná a jak se strýcem žije na královském hradě. Co teprve, když si Jiříka vybral králův syn do své družiny! Prý se velice spřátelili.
Jeho sestřičce Zuzance bylo v té době sotva třináct let. Zatímco její bratr na královském dvoře dospíval a cestoval se dvorem po celé zemi, ona se učila vést celé hospodářství na jejich panství.
Přišlo velmi horké a suché léto, urodilo se málo obilí, nebylo ovoce ani zelenina, země vyprahla, studny vysychaly a dobytek hynul. Ani v lesích nebylo dost zvěře, sucho nedalo uzrát lesním plodům ani houbám. Zle bylo po celém království a ještě hůř, když se všude ztenčily zásoby a připlížily nemoci. Lidé jedli málo a mnohde zmizelo ze sýpek i zrní, určené k dalšímu setí. Král dal nakoupit a do země přivézt hodně obilí, dobytka, mouky a medu, ale co naplat, bylo toho stále málo. Dokonce se mezi lidem říkalo, že všechno, co král kázal z ciziny přivézt, ponechal na svém hradě.
Nemoci a smrt si nevybíraly. Velká tvrz starého rytíře sice dlouho chránila svůj kraj, rytíř přiděloval všem svým lidem chléb a placky, Zuzanka vařila sladkou bílou kaši pro chudé, poráželi dobytek a nasolovali nebo udili maso pro ještě horší časy, ale nic naplat. Také na tvrzi zásob ubývalo a mohli rozdávat stále méně. Lidé si už vařili i vodu s jehličím a hledali kořínky, které by mohli jíst.
Nakonec i tady byli všichni tak zesláblí, že podzimní plískanice a chlad zasáhly většinu lidí horečkami. Zemřela většina vesničanů, zemřel i starý rytíř a po něm chůva. Umírali lidé obyčejní i bohatí, zemřel i strýc, který kdysi Jiříka učil být rytířem.
Ubohá Zuzanka nevěděla, co dál. Uměla dobře řídit panství, lidé jí věřili a poslouchali, i když ještě nebyla dospělá. Přesto si připadala ve veliké tvrzi jako ztracená. Dál chodila po okolí, rozdávala léčivé bylinky na odvary, které jí ještě zbyly. Nedělala rozdíly mezi nemocnými a ujala se i několika žebráků, která ostatní vyháněli.
Naopak, vzala je postupně do tvrze, a dokud se neuzdravili, žili ve dvou prázdných komorách pro služebnictvo. Marně ji varovali staří sloužící, sama ty ubožáky ošetřovala, a pokud požádali, přijala je do služby. Vděčnější a věrnější sluhy nemohla mít.
Jen jedna stařenka ne a ne se z horeček vymotat. Celou zimu byla slaboučká a nedokázala zesílit. Podle toho, co tu a tam řekla, bloudila od léta po celé zemi a nikde jí nedovolili zůstat.
Zuzanka k ní chodila každý den, dělila se s ní i o to málo lepšího jídla, které ještě před smrtí nařídil rytíř chránit a dávat jen jí. Jednoho večera přišla do komůrky a stařenka nikde. Lekla se, že se jí něco stalo a vyběhla ji hledat. Na chodbě se však rozsvítilo nazelenalé světlo a v něm Zuzanka uviděla krásnou paní. Kolem ní vlály dlouhé zlaté vlasy a na nich se zelená koruna, plná barevných květů, třpytila mnoha kapičkami rosy.
„Neboj se o mne, Zuzanko. Jsem vládkyně skřítků a víl. Král této země se během sucha a neúrody zachoval jako špatný hospodář. Staral se dlouho jen o sebe a dopustil, aby lidé i zvířata trpěli za jeho lakotu.“
Zuzanka se lekla. Král tedy nerozdával hladovým jídlo? Opravdu si všechno ponechal pro sebe? Královna skřítků přikývla, jako by její myšlenky slyšela.
„Ano, lidem rozdal obilí a jídlo, ale až nedávno, když se bouřili. Nechal rozdat pouze část nakoupeného jídla, většina opravdu skončila na jeho dvoře, v zásobárnách královského sídla. Jeho lakotu proklelo mnoho trpících lidí. Takové prokletí může zlomit pouze člověk, který pomáhá druhým bez ohledu na sebe sama. Hledala jsem tě dlouho, Zuzanko.“
„To znamená, že se všechno změní? Že je konec hladu a nemocem?“
„Ne, Zuzanko. Zatím se prokletí zbavila pouze říše víl a lesních skřítků. Právě tím, že jsme hledali dobrého a spravedlivého člověka. Tys jediná přijala cizí ubožáky a rozdělila se s nimi. Pokud má skončit utrpení lidí, musíš projít zemí a napravit královu vinu. Dám ti váček s kouzelnými zrnky. Kde zasadíš jediné do země, tam vzejde všechno, co lidé zasadí, v širém okolí. Úroda tam bude mnohem větší, než kdy předtím. Nesmíš však o tom nikomu povědět a nikdo nesmí zahlédnout, co děláš.“
„To je veliký a vzácný dar! S ním zároveň nelehký úkol. Co však bude s lidmi na našem panství, když odejdu? Starám se o všechno, nemám správce ani rádce. Také není zvykem, aby dívka putovala sama a bez ochrany.“
Královna víl se usmála a přikývla.
„Skutečně jsi tím správným člověkem, Zuzanko. Obestřu panství kouzlem, nikdo se tu nebude ničemu divit. Vezmu na sebe tvou podobu. Naopak ty se můžeš stát starou žebračkou nebo mladíkem. Dám ti železný prsten, kterým změníš podobu nebo se přeneseš na jiné místo. Stačí jím otočit a pomyslet, co potřebuješ.“
Zuzanka se dlouho nerozmýšlela. Blížilo se jaro, s ním práce na polích a zahradách, setí a sázení. Kdy jindy by se měla vydat na cestu? Poděkovala královně víl a s úžasem sledovala, jak se před ní změnila na druhou Zuzanku, jako kdyby právě vystoupila ze zrcadla.
„Na svém panství zrníčky neplýtvej, o zdejší pole, zahrady a sady se postarám,“ pokynula jí druhá Zuzanka. „Vydej se nejdříve na jih. Tam, kde budou lidé soucitní a přívětiví, tam kouzelné zrnko pomůže.“
Zuzanka poslechla, proměnila se na starou žebračku a pomyslela na hrad jednoho ze strýců, který střežil hranice království na jihu pod horami. Rázem se tam přenesla. Blížil se večer a Zuzanka chodila v podhradí od domu k domu, nikde jí nedovolili ani přespat. Jen ji varovali, aby šla dál, než ji hradní pán vyžene. Prý má na žebráky cvičené zlé psy. Tomu Zuzanka nechtěla věřit. Vydala se právě tam, zabušila na hradní bránu. Otevřelo se okénko a strážný také zavrtěl hlavou.
„Můj pán by za tebou poslal psy, raději rychle odejdi. Když ale přečkáš dva dny, bude naše paní rozdávat sladkou kaši všem chudým bez rozdílu. Tamhle v lese je jeskyně, kde můžeš přespat, cestička k ní začíná za tou velkou lípou za mostem. A tady máš kousek placky, abys měla aspoň trochu jídla.“
Zuzanka poděkovala a oddechla si. Potkala přece jenom soucitnou duši a navíc tu její teta vařila sladkou kaší pro chudé, stejně, jako ona. Vrátila se k vesnici v podhradí, u lípy našla cestičku k lesu a tam na kraji lesa zasadila první kouzelné zrnko a popřála celému kraji konec hladovění.
Potom se přenesla dál, toho dne prošla ještě dva další kraje. Ze čtvrtého se na noc vrátila do rodného hradu, protože mrzlo a nikde nenašla přístřeší. Až dalšího dne tam potkala uhlířku, která ji pozvala do chalupy. Posadila ji ke stolu, kde se sešla celá rodina, a nalila jí dobrou polévku, stejně jako všem ostatním. Když rozdělila chléb, stará žebračka dostala stejný díl, jako by patřila k nim.
„Nediv se lidem, stařenko,“ omlouvala své krajany, „Tady nikdo nemá jídla nazbyt. Komu pláčou děti hladem, kouká nejdřív, jak dát něco jim. My žijeme v lese a známe hodně bylinek a kořínků, ba i nějaké houby jsme nasbírali, co jiní lidé neznají. Také se nám nežije lehce, zmizela zvířata i ptáci. Na zahrádce nám přece jenom něco vyrostlo a zbylo nám dost medu od lesních včel z jednoho hodně bohatého roku.“
Zuzanka přikyvovala a říkala si, že veliká bída nutí lidi starat se víc o sebe, než druhé. Nikde na ni nebyli zlí, jen ji posílali dál nebo se báli, že když ji přijmou do domu, přinese nemoci nebo hněv jejich pánů. Slyšela mnohokrát o tom, že je zakázáno žebráky a cizí lidi hostit.
„Slyšela jsem, že ani král příliš svým poddaným nepomohl,“ vzdychla si. Uhlíř s uhlířkou na sebe pohlédli, i jejich děti zvedly hlavy. Jako kdyby je někdo mohl slyšet, uhlíř se rozhlédl a tiše pravil:
„Jsi opravdu zdaleka, že nic nevíš. Právě za tímhle lesem je hrad s vysokou věží, kde král uvěznil svého jediného syna, protože se pohádali právě kvůli rozdávání zásob. Princ prý chodil za otcem s plány, jak zabránit hladu a nemocem již v létě, kdy ze všech stran přicházely zprávy o suchu a neúrodě. Král ho však dal uvěznit právě tam do té věže, prý se bál vzpoury. Prý tam byl zavřený i se dvěma přáteli. Nu, zkusili uprchnout. Princ se zle polámal a jeden z těch dvou ho prý zradil a chtěl zabít. Víc o nich nevíme, jen že je všechny odvezli pryč.“
Tohle Zuzanka vůbec nevěděla. Starala se o otce a hospodářství a žádné zprávy k ní nedorazily. Uhlířka pokyvovala hlavou.
„Jaký div, že se všichni bojí nejen toho, co ještě způsobí hlad a nemoci, ale také hněvu krále! Chudák princ Miroslav chtěl poddaným pomoci, a jak zle se mu vedlo! Jako zázrakem se však na mnoha hradech po celé zemi vaří sladká kaše pro chudé, někde jednou, jinde dvakrát do měsíce. Také královna prý potají krmí chudáky dole ve městě pod hradem.“
Uhlíř přikyvoval, měl čerstvé zprávy z trhu, odkud se právě vrátil.
„Nejenom to! Také v mnoha městech, když museli porazit dobytek, aby nepošel hlady, vystrojili hostinu pro všechny, kdo přišli. Ubývá těch hostin, ale ta města nemají tolik nemocí a mrtvých. Všichni věří, že se dočkají nové úrody, vždyť tu a tam už raší tráva a zvířata se mohou pást.“
Jeho žena se usmála:
„Ne nadarmo stojí v čele měst mnoho moudrých hospodářů.“
Zuzanku potěšilo, že od doby, kdy o pomoc žádala královna víl se svými skřítky, se přece jen mnohé změnilo. Poděkovala za dobré jídlo a nocleh. Jedno zrníčko zasadila ráno u chaloupky uhlíře a další na pastvině nedaleké vsi.
Netrvalo dlouho a než skončilo jarní setí, obešla celé království. Nemusela vynechat jediný kraj ani vesnici, protože rozuměla chování lidí a dovedla v něm najít soucit i strach. Někde sice zabouchli dveře, ale o dům dál alespoň poradili, tajně podstrčili nějaké sousto. Zuzanka se často vracela pomocí prstýnku domů a královna víl jí vyprávěla, jak co dělala, aby Zuzanku na panství dobře zastupovala.
Tak po několika týdnech Zuzanka, přestrojená kouzlem na stařenku, došla až do královského města, nad kterým se tyčil veliký hrad. Říkalo se, že mezi trojím pásem jeho hradeb jsou zahrady a sady. Nikdo z města tam dlouho nebyl, ale prý se těch zahrad sucho a neúroda nedotkly. Král a jeho dvořané měli jídla dost a neznali nemoce. Jenom princ Miroslav, jediný z panstva, na tom prý stále není dobře. Zuzanku napadlo podívat se do těch zahrad. Mají snad na hradě nějaké kouzlo, které jim pomohlo uniknout prokletí?
Otočila prstýnkem a ocitla se na cestičce, vysypané pískem. Zahrada v dubnu byla ještě holá, na stromech žádné listí, žádné květiny na záhonech, dokonce ani sněženky ne. Bylo tu smutno, i když svítilo slunce. Zuzanka se posadila na sedátko u zdi a zavřela oči. Bylo jí líto té zahrady, ale když patřila králi, nemohla zasáhnout. Leda by našla spravedlivého a soucitného člověka.
Najednou slyšela nějaký křik. Otevřela oči a viděla dva zbrojnoše, jak běží přímo k ní. Už chtěla zmizet, ale zaslechla ještě jeden hlas. Patřil někomu, kdo pomalu kulhal za nimi. Zbrojnoši se zastavili. Byl to mladý a podle oblečení urozený pán. Opíral se o hůl a byl hodně bledý, jako by přestál dlouhou nemoc.
„Nechte tu starou ženu sedět na slunci, sedátko je dost široké i pro tři. Dovolíš, paní, abych si přisedl?“
„Vy jste tu doma, pane. Odejdu, abych nerušila.“
Mladý pán ji zadržel.
„Jen zůstaň a vyprávěj, jak je za těmito hradbami. Nemám žádné zprávy, nemám přítele, který by mi dělal společnost. Jen tihle dva strážní mne stále provázejí.“
Zuzanka si pomyslela, že je to nejspíš nějaký vězeň.
„Inu, jak by bylo. Všechno kvete, je jaro, po celé zemi jako by se mělo dohnat období neúrody a sucha. Kde si ponechali slepice, kachny a husy, všude se už z vajec klubou ptáčata.“
„Jen tady je pusto,“ vzdychl si její společník. „Pověz mi, prosím, co se povídá o princi Miroslavovi?“
„Vím jen málo, pane. Prý se hodně polámal u nějaké věže. Jeden přítel ho chránil a druhý prý zradil. Lidé se bojí rozdělit o sousto, aby se jim nevedlo tak zle, jako samotnému princi, když chtěl pomoci hladovým.“
„Proto ses odvážila do hradu? Hledala jsi pomoc právě tady?“
„Ne, pane, já pomoc nehledám. Tu by potřebovala spíše tato smutná zahrada.“
„Podívej,“ vytáhl mladík z kapsy scvrklé jablko. „Tohle je poslední jablíčko, které nám zbylo. Matka mi je poslala, ale nedokážu ho sníst při pomyšlení, že lidé venku ani takové jablíčko už nemají. Vezmi si je, ať nemáš hlad.“
„Děkuji, pane. Měl bys však poslechnout svou paní matku, je starostlivá a ví, že i ta scvrklá jablíčka mohou dodat hodně síly. Jsi bledý jako po dlouhé nemoci.“
„Tak se rozdělíme,“ navrhl mladík. „A ničeho se neboj, já jsem právě ten polámaný princ. Nepamatuji se, co se tehdy ve věži stalo a nikdo mi nechce nic povědět. Jisté je jen to, že můj otec vyznamenal rytíře Pavla za mou záchranu. Tak hloupě celá moje snaha dopadla. Chtěl jsem pomáhat a sám se zničil. Nechme toho. Třebaže se mi nepodařilo včas pomoci lidem od hladu a nemocí, alespoň s tebou se nyní rád rozdělím.“
Jak řekl, tak udělal. Tehdy začarovaná Zuzanka přímo na královském hradě poznala soucitného člověka s dobrým srdcem. Nemohla tu však zasadit kouzelné zrníčko, protože ji oba strážní stále pozorovali. Napadlo ji něco jiného.
„Děkuji vám, princi. Mohu se za vaše jablíčko odvděčit tím, že sem pošlu jednoho mladého zahradníka. Jmenuje se Zůz a dokáže probudit k životu i staré stromy. Jen jestli ho pan král do služby přijme?“
„Děkuji, paní, třebaže je to pouhá naděje. Začínám věřit, že je náš hrad prokletý.“ Princ si smutně vzdychl a potom pokrčil rameny. „Ať se ten mladík hlásí u mých strážných, povím o něm matce. Také ji trápí naše zahrady, které zapomněly na jaro. Jak ale poznáme, že je to právě on?“
„Dám mu svůj prsten, tím se prokáže,“ ukázala na rezavý železný kroužek. Princ potom požádal jednoho ze zbrojnošů, aby stařenku doprovodil k bráně. Sám se pomalu vrátil do paláce, aby se domluvil s královnou, jak slíbil.
Na druhý den ráno skutečně přišel mladík, který se prokázal rezavým prstenem. Sama královna ho přijala a ukázala mu smutné zahrady. Nový zahradník prošel mezi stromy, některé pohladil po kmeni, sklonil se nad záhony. Královna pokrčila rameny:
„Nevím, zda nám dokážeš pomoci. Zbyl nám jediný starý zahradník, poví ti, jak to u nás chodilo.“
S tím se královna rozloučila a Zůz osaměl. Vytáhl z kapsy váček s posledními zrníčky. Zbyla mu tři, ale jedno si chtěl ještě ponechat. U sadu zasadil jedno a v zahradách druhé. Potom šel za posledním zahradníkem a hlásil se u něj jako pomocník. Byla to Zuzanka, tentokrát proměněná na chlapce. Zahradník svého pomocníka ubytoval v jednom z opuštěných domků a vyprávěl, že jich tu kdysi sloužilo deset, ale ostatní utekli, když všechno usychalo. Báli se krále a také proklínání hladovějících.
Přes nedůvěru starého zahradníka i královny se zahrady velice rychle vzpamatovaly. Během pouhého týdne si všechny květiny vzpomněly, že mají kvést nebo nasadit poupata. Všechno, co tam zahradníci zasadili ještě na podzim, začalo okamžitě růst. Princ i královna chodili do zahrad a sadů a nemohli se toho zázraku nabažit. Dokonce i rytíř Pavel, který dnes patřil mezi královy rádce, sem několikrát přišel. Na rozdíl od královny a prince se choval povýšeně.
Do deseti dnů Zůz donesl do hradní kuchyně první cibulky a mrkvičky, vyrostly také první saláty. To bylo v hodovním sále radosti a slávy! Stolníci roznesli čerstvou zeleninu na zlatých podnosech. Ale co to? Jakmile se dotkl salátu král, hned mu v prstech zčernal a rozpadl se. Stejně jako jemu sesychala a stárla zelenina v rukách několika dvořanů, dokonce i u rytíře Pavla.
„Jaké to jsou čáry? Kdo sem poslal to jídlo?“
Král křičel a bouchl pěstí do stolu. Královna se udiveně dívala na svou ruku. V dlani jí ležela krásná mrkvička, stejně čerstvá, jako ostatní na zlaté míse. Také většina dvořanů se dotkla zeleniny, aniž by jim zestárla a seschla. Princ Miroslav svou mrkvičku ochutnal.
„To není kouzlo, naopak. Nikdy jsem nejedl cosi tak lahodného.“
„Ale co já, jsem přece král!“
Královna pokývala hlavou:
„Domnívám se, že tuším, jaké kouzlo v tom je. Náš hrad byl proklínaný, protože ostatní hladověli a my měli dostatek. Slyšela jsem, že mnozí naši urození dvořané se o svá panství starali, dávali svým poddaným jídlo, dělili se. Porušili královská nařízení, stejně jako náš princ a přiznám se, také já. Možná by nám o tom všem více pověděl nový zahradník. Jemu pod rukama vše roste a kvete, bez ohledu na prokletí.“
Král svěsil hlavu a odstrčil zlatý podnos. Potom přikázal najít toho mladíka a přivést. Zahradník Zůz přišel klidně a beze strachu se před králem a královnou uklonil. Královna mu ukázala mrkvičku na dlani:
„Dnes jsme se radovali, že se zlé kouzlo zlomilo a můžeme se těšit z čerstvé úrody. Pověz, víš něco o tom, proč se některým z nás zelenina scvrkne a uschne?“
Než stačil Zůz cokoliv odpovědět, prolétl síní vánek a vedle mládence se objevila královna skřítků a víl. Zamračila se na krále:
„Ty jsi svou lakotou a bezohledností způsobil, že tě lid tvé země proklel a spolu s říší lidí trpěla i říše skřítků a víl. Já sama musela najít spravedlivého člověka, který se jako první dokázal ve tvé zemi rozdělit o to jídlo a soucitně pomáhat ostatním. Tím byla zachráněna moje říše. Souhlasila jsem s tím, že pomohu také říši lidí a všude tam, kde se někdo rozdělil o jídlo, směla se země probudit a znovu dát vyrůst rostlinám, které nasytí zvířata i lidi.“
Král se víly nelekl, zase bouchl do stolu:
„Já jsem král! Poroučím ti, zruš ta svá kouzla!“
Královna víl se ho nelekla. Zvedla ruku a síní zafičel studený vichr.
„Nejsou to má kouzla. Provinil ses ty a někteří tví dvořané, poznamenalo vás proklínání a utrpení těch, o které jste se měli starat. Vaším trestem zůstává zmar všeho jídla, kterého se dotknete. Navždy budete jíst všechno vyschlé, plesnivé a tvrdé.“
Než se král vzpamatoval, víla zmizela. Princ Miroslav se podíval na Zůze:
„Vzpomínám si, že jsem se rozdělil o poslední jablíčko s chudou stařenkou a ona slíbila, že tě k nám pošle. Byla to ona?“
Zůz se uklonil.
„Byla to stařenka, kterou znám, procházela královstvím podobně, jako já. Kde jí dali najíst, tam brzy všechno kvetlo a rostlo. To je všechno. Smím odejít?“
Král mu pokynul a Zůz se mohl vrátit do zahrad. Měl tu ještě jednu věc k vyřízení. Tu a tam něco zaslechl a pomalu si dal dohromady. Právě tady na hradě, v hlubokém sklepení, věznil král zrádce, který málem zabil jeho syna. Pole všeho byl tím zrádcem Zuzančin bratr Jiřík. Jak by to jen bylo možné? Zuzanka přemýšlela, jak se něco dozvědět od prince, ale jako zahradník se zeptat nemohla a rytíř Pavel nikdy zahradníka neoslovil. Otočila tedy prstýnkem, vrátila se na rodný hrad a požádala královnu víl o radu.
„Milá Zuzanko, máš přece kouzelný prstýnek? Přenese tě k vězni, ale zpět se smíš vrátit pouze ty sama, nepřenese dalšího člověka. Vyznáš se v bylinách a léčení, vězeň tě určitě potřebuje. Potom si již jistě poradíš i bez mých rad.“
Zuzanka poděkovala a poslechla. Vrátila se na královský hrad a přenesla do hlubokého vězení. Byl to skutečně Jiřík! Ani ji nepoznal, umíral v horečkách. Musela mu pomoci, ale zároveň zůstávat Zůzem. Ve dne se opět starala o zahrady jako Zůz, v noci navštěvovala nemocného vězně jako Zuzanka. Přemýšlela, co dál, až se rozhodla o bratra požádat.
Jednoho dne přišla do zámku ve své pravé podobě. Rytířská dcerka Zuzanka prosila o slyšení u krále. Prý žádá o propuštění svého bratra, rytíře Jiříka. Dozvěděla se, že je vězněm na královském hradě, velice slabý a snad i umírá.
„Prý se dopustil těžkého zločinu zrady. Přesto prosím, aby směl zemřít na rodném hradě.“
Zuzanka poklekla a sepjala ruce. Královna i princ hleděli na krále a bylo vidět, že je jim prosící Zuzanky líto. Po chvíli mlčení král řekl:
„Ano, slyšel jsem, že ten zrádce umírá. Protože nám však předtím věrně sloužil, dovolím, abys ho odvezla. Ty, děvče, jsi nejen zrádcova sestra, ale také dcera starého a statečného přítele, kterého jsem si vážil. Proto si přeji, aby ses na můj dvůr brzy vrátila a stala se dvorní dámou mé paní a královny.“
S tím Zuzanku propustil. Když kráčela za strážným, potkali prince Miroslava. Dal znamení strážnému, aby je chvilku nechal o samotě.
„Omlouvám se, že zdržuji. Chtěl jsem ti jen povědět, že jsem nikdy neuvěřil, že by mi Jiřík hodlal ublížit. Stále ho mám rád jako přítele. Marně se snažím rozpomenout, co se stalo, když jsem spadl.“
Zuzanka se uklonila a poděkovala mu. Princ ji vzal za ruku a dvorně políbil.
„Věřím, že všechno dobře dopadne.“
Potom odešel a Zuzanka mohla jít za bratrem. Žalářník ji litoval, že rytíř Jiřík neví, co se s ním děje, že téměř nedýchá. Zuzanka trvala na tom, že Jiříka přenesou do připraveného povozu a že s ním odjede domů. Věděla, že je omámený po nápoji, který mu v noci dala. Za bránou sídelního města přivolala Zuzanka královnu víl a vyměnily se. Zůz se vrátil do zahrad a proměněná královna víl jako Zuzanka odvezla Jiříka do bezpečí. Na rodném hradě Jiřík hned otevřel oči. Byl sice hubený a slabý, ale neumíral. Naopak, rychle sílil a jen rada královny víl ho držela dál v jeho komnatě. Jeho umírání byla totiž lest, jak ho dostat domů.
Pravá Zuzanka zůstala u krále dál jako Zůz. Rozhodla se zjistit, jak to s tou zradou opravdu bylo. Od královny víl věděla, že se ani Jiřík se nepamatuje, jaké zrady se mohl dopustit. Vůbec nevěřil, že by chtěl princi Miroslavovi ublížit. Zuzanka tušila, že se něco stalo jinak, než se povídá. Jediný, kdo asi znal pravdu, byl však rytíř Pavel. Co skrývá?
Zůz tedy chodil po královském hradě a naslouchal, co kdo říká. Jednou dokonce slyšel, jak se na tu záhadu rytíře Pavla v odlehlém koutě sadu vyptává samotný princ.
„Poslyš, Pavle, pověz mi o té noci, kdy jsi mne zachránil. Vzpomněl jsem si, že Jiřík lezl po provaze za mnou, něco křičel, ale ve větru mu nebylo rozumět. Potom už nic, jen křik a světla pochodní.“
„To jste spadl, princi, když Jiřík přeřízl provaz. Sám seskočil a chtěl vás probodnout. Já provaz navázal a honem spěchal za vámi, všechno ostatní již víte. Nyní musím odejít, zasedá královská rada.“
Z toho nebyl moudrý ani princ, ani Zůz, ani Jiřík, než se Zuzanka vrátila. Královna víl rozhodla:
„Vícekrát se Zůz do královských zahrad nevrátí. Zmizí ze světa a zůstane tu pouze Jiříkova sestra Zuzanka. Povolám všechny živé tvory, kteří na onom hrádku žijí, aby nám pověděli, co viděli a slyšeli.“
Rytíř Jiřík zapochyboval:
„K čemu to bude? Vy mi jistě věříte, že jsem nic špatného neudělal. Prince Miroslava mám stále rád jako přítele, nemohl jsem mu ublížit. Vždyť jsme byli jako bratři! Kdo by věřil nějakým mouchám nebo myším, kdo by jim rozuměl?“
Královna víl, která si ponechávala Zuzančinu podobu a lišila se od ní pouze zelenými šaty, zavrtěla hlavou.
„Jiříku, copak ti již nepomáhala kouzla? Copak teď nevidíš dvě Zuzanky? Říše lidí ani říše moje nebudou zcela osvobozené od prokletí, dokud právě kolem Zuzanky zbyde třeba jenom stín křivdy. Ona je tím jediným spravedlivým a soucitným člověkem, který byl slabý a přece dost silný, aby všem pomáhal proti zvůli okolí.“
Zuzanka se začervenala. Tak důležitá má být? Královna se k ní otočila.
„Je to tak, Zuzanko. Ani samotná královna si přece dlouho netroufala překročit zákaz. Dokud právě ty nenajdeš klid a štěstí, nepozná je v této zemi nikdo. Odejdu nyní do své říše a vrátím se, až budu vědět, co potřebujeme.“
Zuzanka se zamyslela. Skutečně nemůže být spokojená, dokud na jejím bratrovi zůstane podezření ze zrady. Až se král dozví, že je Jiřík živý a zdravý, může sem poslat vojsko. Královna víl zmizela a nechala oba sourozence, aby se opět ujali vlády na svém sídle.
Míjely dny a týdny a skutečně došlo na to, čeho se Zuzanka obávala. Ke královskému dvoru se dostaly zprávy o zdravém rytíři Jiříkovi, kterého sestra dokázala zachránit a vyléčit. Král skutečně vyslal vojsko, ale v jeho čele jel princ Miroslav. Staré jídlo prokletému králi a jeho dvořanům přineslo nemoci, nikdo z nich cestovat nemohl.
Nezbylo tedy, než aby stále více vládl a rozhodoval právě princ. To ale tady na hradě nevěděli. Nejdříve všechny ochromilo zděšení. Zuzanka běžela prohlédnout zásoby a připravit se na obléhání. Přesto se Jiřík rozhodl brány hradu královským otevřít. Vyšel jim vstříc a před velitelem ve zlaté helmě se uklonil.
„Věřím ve svou nevinu a spravedlnost,“ prohlásil. „Buďte našimi hosty, ať sem vás již přivedlo cokoliv.“
Princ se dal poznat a pozvání přijal. Doprovázela ho dvě pážata, která nesla veliký koš, zakrytý bílým plátnem. Ve velké síni se princ rozhlédl:
„Kde je tvá sestra? Vím, že byla pod ochranou kouzel, která považuji za dobrá. Proto jsem se rozhodl hledat pravdu.“
Zuzanka právě vstoupila a uklonila se. Princ Miroslav k ní přistoupil a vzal za ruku.
„Ten prstýnek znám. Zvláštní náhodou se mladý zahradník, který před časem zmizel, jmenuje podobně, jako sestra mého přítele. Zajímalo by mne, kolik takových prstýnků lidé mají.“
„Stále je Jiřík váš přítel, princi?“
Zuzanka dělala, že neslyšela. Bylo to nezdvořilé, ale princ se nezlobil. Jenom přikývl a odpověděl:
„Otec si přál, abych vyšetřil, co se stalo. Možná neměl na mysli přesně to, co dělám, ale dříve, než jsem přijel k vám, navštívil jsem hrad, kde mne věznili. Stále tam mají provaz, po kterém jsem se spouštěl z věže. Nejen to, nechali tu komoru ve věži tak, jak jsme ji opustili.“
Jiřík a Zuzanka napětím skoro nedýchali. Princ tleskl a pážata postavila koš na podlahu. Jedno z nich stáhlo plátno a Zuzanka uviděla stočený provaz.
„Pamatuješ, Jiříku, jak jsme přivázali jeden konec k nohám těžkého stolu a druhý spustili dolů? Pavel řekl otci, že provaz, který jsi uřízl, navázal a spustil se za námi. Jenže v té komoře nebylo vůbec nic, co by mu mohlo posloužit. Tento provaz byl přeříznutý, ale také odřený na několika místech. Podivně odřený, jako kdyby ho někdo v polovině omotal o kámen. A také krev na něm byla.“
Jiřík přistoupil k provazu.
„Vím, že jsi byl již téměř dole, když jsem hodně zeslábl. Vzpomínám, jak se mi točila hlava. Říkal jsem si, že bude jistější lézt dolů pomocí výstupků. Ano, v jedné chvíli jsem na té zdi stál docela pevně a mohl provaz omotat kolem jednoho kamene. Za chvilku mi na hlavu spadl provaz shora. Srazil mne, ale ten kámen nás udržel.“
Princ přikývl.
„Ten provaz někdo uřízl pod oknem. Jen jsem nevěděl, jakým zázrakem jsme hned nespadli. Vzpomněl jsem si, že mne v jednu chvíli cosi táhlo nahoru. Rychle jsem slézal dolů. Potom spadl provaz a teprve za ním ty, ještě chvíli ses dokázal udržet na skále. Dokázali jsme to, Jiříku.“
Zuzannka napětím nedýchala.
„Kde se stala zrada? Jak?“
Princ se na ni usmál.
„Vyslechl jsem všechny, kdo na hradě ještě zůstali. Rytíř Pavel seběhl z věže po schodech, to on přivolal stráže.“
„Proč? Jak potom král mohl uvěřit jeho zprávě?“
Princ pokrčil rameny a Jiříkovi hned neodpověděl.
„Je to pro mne podobně těžké, jako bylo pro vás dva to hrozné obvinění a vězení. Snad bude lepší, když se pro poslední důkazy vrátíme na královský hrad.“
Síní se rozlilo světlo a v něm se objevila královna víl a skřítků.
„Výborně, princi. Pravdu jsi hledal a našel, včetně té, která tě bolí u srdce. Já mohu dodat, co viděla zvířata. Myši, kočky, psi a také ptáci, které jste na okně krmili.“
Princ se uklonil, ale nevěděl, co má říct. Zuzanka krásnou paní přivítala a spolu s Jiříkem jí poděkovala za pomoc. Potom si stáhla prstýnek a podala královně.
„Když je Jiřík zdravý a sám princ poznal, že je nevinný, nebudeme již tvůj dar potřebovat, královno. Věřím, že se již obejdeme bez kouzel, která nás tak dobře chránila a pomáhala.“
„Byl to pouze prostředek, jak pomoci nám všem, Zuzanko. Jsi moudrá a sama jsi dokázala víc, než v co jsem doufala. Ale nyní je čas vysvětlit poslední podivnosti kolem té nedávné zrady. Usedněte ke stolu a sledujte, co viděla zvířata a ptáci.“
Když poslechli, dýchla královna do svých dlaní. Vyrostl v nich stříbřitý oblak, který se snesl před společnost. Byl jako veliké kulaté okno, kterým viděli na nádvoří a do věže vzdáleného hradu. Viděli obrazy prince, Jiříka a Pavla, jak spolu tráví čas, jak se Pavel často baví se strážnými. Byly to jen obrazy, protože zvířata a ptáci nerozumí lidské řeči, ale bylo jisté, že Pavel nebyl stejným vězněm jako princ s Jiříkem. Naopak, viděli ho nařizovat strážím, mluvil i s purkrabím. To on zrazoval, to on dohlížel na vězně. A také to byl on, kdo pomohl připravit útěk.
„Myslel jsem, že Pavlovi pomáhala jedna služka purkrabího,“ neudržel se Jiřík. Uviděli i obrazy z osudného večera. Pavel přinesl zakrytý koš s provazem a hned ho dal na zem.
„Nenapadlo nás, že tak těžký koš by služka sotva vlekla,“ řekl udiveně princ. „Určitě by ji stráže zadržely! Příliš jsme chtěli uvěřit svému štěstí,“ přikývl smutně Jiřík. Potom vše připravili a než se začali spouštět po provaze, nalil jim Pavel víno.
„On sám víno nepil,“ všimla si Zuzanka. „Přesto nerozumím tomu, proč to všechno? Jako kdyby sám pan král nechal rytíře Pavla nastrojit útěk, který bude stát prince život.“
„Jsi bystrá, Zuzanko,“ potvrdila královna, zatímco princ sklonil hlavu. „Mohu ukázat ještě obrazy, které viděli ptáci. Plačící královnu, rytíře Pavla, který chodí za králem a vypráví mu o povstání, které princ připravuje. Tvá paní matka, princi, také zná pravdu. Král se jí k léčce přiznal. Nyní, když onemocněl.“
„Co bude dál?“
Víla zavrtěla hlavou, že víc nepoví. Zuzanka hleděla na prince. Ona už nechtěla vědět víc, ale bylo jí jasné, že princ potřebuje znát celou pravdu.. Bývalý přítel prince zradil mnohem dříve, než ho král poslal do vězení! Při svém putování viděla a slyšela o mnoha špatnostech mezi lidmi. Zloba mezi rodiči a dětmi dovedla napáchat hodně škod. Staly se hrozné věci, ale dokud všichni žijí, ještě mají čas vysvětlit, co se stalo, trestat i odpouštět. Jak princ rozhodne? Princ Miroslav byl bledý, pomalu vstal a všem poděkoval.
„Otec mne požádal, abych se postaral o naši zem, než se uzdraví. Věřím, že chtěl, abych poznal, co se stalo – možná i to, co by mi sám nedokázal povědět. Znát pravdu je těžší, než jsem si uměl představit. Nyní se vrátím k matce a otci.“
Zuzanka se neudržela:
„Odpustíte mu?“
Hned sklopila oči, byla příliš troufalá a věděla to. Princ se na ni však usmál a přikývl.
„Když mi dokáže přiznat, co a proč dělal, věřím, že ano. Ty, Zuzanko, však nezapomeň, že bys měla přijet na královský hrad, kam tě pozval král jménem mé matky.“
K tomu měl co povědět rytíř Jiřík, protože za těch časů rozhodoval o všem muž jako hlava rodiny. Zuzanka zase nechtěla bratra nechat na hradě samotného. Panství, pokud by odjeli oba, nemohlo dlouho zůstat bez správce a veliká pomoc královny skřítků a víl již skončila. Také ona se musela starat o svou vlastní říši.
Nebyl by to však princ, aby nevěděl, jak tu melu správně rozhodnout: Požádal Zuzanku o rozhovor o samotě. Vždyť leccos o pravdě tušil a tady na hradě zjistil. Do Zuzanky se zamiloval dávno, už když prosila za bratra. Nyní mu nikdo nemohl bránit udělat, po čem toužil. Již nebyla sestrou zrádce. Vyznal se Zuzance ze své lásky a požádal ji o ruku. Rytíř Jiřík souhlasil, královna víl jim popřála štěstí a slíbila, že přijde na svatbu. Potom zmizela do svého království.
Z hradu vyjeli všichni a tím, že bude co nejdříve veliká svatba. Museli nejdřív překousnout hořký konec Miroslavova vyšetřování, ale o potrestání krále nebo zrádného Pavla přemýšlet nemuseli.
Pro ty dva bylo nejhorší to, že již nikdy nemohli ochutnat a spolknout nic dobrého. Pavla proto jenom vyhnali z hradu. Mohli ho vsadit do vězení, ale nechtěli ho tak blízko mít. Největším trestem bylo, jak se od něj každý odvracel a odháněl od svého domu. Nakonec žil v jeskyni jako poustevník. Pro zradu na přátelích a to, jak krále podporoval v lakotě a obelhával, své prokletí prý nikdy nezlomil.
Král se s trestem smířil, jen když mu všichni odpustili a byl rád, že pro zemi i jeho syna vše tak dobře dopadlo. Po svatbě předal vládu Miroslavovi a Zuzance a prý mu od té chvíle přece jenom cosi dobrého k jídlu zůstalo bez proměny. Jablíček totiž mohl jíst, kolik chtěl, a stále zůstala čerstvá a šťavnatá. Snad proto alespoň ta jablíčka měl, že mu lidé odpustili, když svou vinu přiznal.
Tou zemí se během dalších staletí mnohokrát převalily suché a neúrodné roky, ale navždy tam platilo, že dobrý hospodář se špatnými časy počítá. Nikdy tam již lidé nezažili hladomor, a kdo potřeboval pomoc, našel ji.
Pohádku napsala paní Anna Šochová.
