Podej pomocnou ruku II.

Romantická povídka na pokračování od autorky Hany Novákové.

Ráno jsme odjeli zase do našich domovů. Víkend snů skončil. Vůbec se nám nechtělo, ale život je život. Za dva týdny jsem byla při obědě představena jeho rodičům. Otec byl inženýr, matka lékařka a jeho bratr studoval v zahraničí a nebyl doma. Popovídali jsme si a jeho rodiče byli rádi, že jsme se zasnoubili a tak budeme přemýšlet o svatbě. Ptali se, jakou bychom si přáli svatbu a my, že jen takovou hodně malou a později, že si ji neformálně oslavíme s kamarády a přáteli. Rodiče souhlasili. Otec, který byl už v letech řekl: Rozhodli jsme se, že po svatbě vám přenecháme tento dům a my se odstěhujeme do paneláku. David, jako Milošův bratr, má svůj byt v jiné části Prahy. Miloš i já jsme byli hodně a příjemně překvapeni. Když mně Miloš vyprovodil domů, hodně jsme o všem přemýšleli, jak si to uspořádáme a jak tam budeme žít. Bylo na mně, opětovat představení mého snoubence mým rodičům. I u nás byla skvělá nálada. Pohovořili jsme, tatínek a bratr přislíbili pomoc při rekonstrukci a tak jsme měli na další dobu nějak naplánován život. Byla to samá práce, starosti, zařizování, ale na konci toho všeho bude krásné bydlení. Dny utíkaly. V práci se rozkřiklo,  že jsme spolu, že jsme zasnoubení a budeme se brát. Někteří, jak to bývá, nám lásku přáli, jiní záviděli a jistě se našli i tací, nebo spíš takové, které nám to nepřály vůbec. Svatba byla moc krásná. Já měla půjčené krásné šaty, k tomu dvě družičky. Obřad byl v kostelíku ve Špindlu a hostina v malém penzionu. Užili jsme si ji, tancovali jsme, vyprávěli si vtipy, zpívali a tak to nějak uteklo a byla skoro půlnoc. Rozloučili jsme se a odešli jsme do svatebního apartmá, kde jsme si první novomanželkou noc užívali až do brzkého rána. Hodně jsme se milovali, moc jsme o sobě toužili, Miloš mně hladil a pořád mi vyznával lásku, já ho něžně objímala a líbali jsme se tam, kde jsme to oba měli nejraději a hlavně, krásně jsme se milovali. Druhý den jsme se rozjeli do našich domovů. Před námi byl společný život a v první etapě rekonstrukce domu. Rozhodli jsme se, že ji necháme udělat firmě, můj tatínek bude dohlížet a jen některé práce tatínek udělají spolu s bratrem. Za 4 měsíce byl dům hotov. Začalo zařizování. Miloš jednoho večera řekl:Dani, je to tvé království, já se moc nevyznám v těchto věcech, tak si dům zařiď podle svého. Užasla jsem, jak byl tolerantní. Vždy jsem mu představila, jak budou vypadat jednotlivé místnosti a pak jsem práci zadala truhláři. Moc mně to bavilo. Interiér jsem dozařizovala záclonami, koberci a doplňky. Někdy jsem z toho byla celá unavená a nebylo mi zrovna moc dobře. Miloš viděl, jak jsem utahaná a tak jsme v zařizování zvolnili. Mně ale bylo pořád nějak nevolno a tak jsem se vypravila k doktorovi. Byla jsem těhotná ve třetím měsíci. Protože jsme s Milošem chtěli dvě děti, docela jsem se těšila, jak mu to řeknu a zároveň jsem byla zvědavá, jak na to bude reagovat. Přišla jsem domů, uvařila večeři a říkám: Lásko, musím ti něco říci. Stalo se něco? No jak se to vezme, jsem tři měsíce těhotná. Kouknul na mně, vstal ze sedačky, popošel ke mně a vášnivě mně začal líbat. To je přeci krásné, chtěli jsme děti, tak jedno budeme mít, akorát to vyjde do porodu a dům bude zařízen a miminko už budeme mít v novém domě. Sice už nebudeme moci někam moc cestovat, alespoň tak dva roky. Potom si to vynahradíme a už zase budeme jezdit s naším dítkem. Miloši, cestování si ještě užijeme, ale já se moc těším na miminko. Oboje naše rodiče byli šťastni, že budou mít vnouče. Dům jsme dozařídili, nastěhovali se a ještě před porodem jsme zařídili dětský pokoj, protože jsme věděli, že budeme mít kluka. Na něj se těšil Miloš a jeho rodiče, že bude pokračovatelem rodu. Já se nemohla dočkat porodu, až budu své první miminko chovat. Dočkala jsem se. Před vánocemi, se mi narodil chlapeček Vít, Vítek, nebo Víťa, jak chcete. Byl to krásný kluk, zdravý, černé vlásky po Milošovi a měl i jeho modré oči. Byla jsem moc šťastná. Za miminko jsme od Miloše dostala krásné šperky, byly to rodinné šperky, děděné po několik generací. Sezvala jsem rodinu a mimo mě, všichni oslavili důkladně našeho syna, myslím tím, že pivo, víno a slivovička tekly proudem. Synek dostal od prarodičů do vínku peníze a nějaké hračky, jak to kdo finančně utáhl, ale mohu říci, že Milošovi rodiče nikterak nedávaly najevo, že jsou vysokoškoláci a jejich možnosti jsou jinde než možnosti mých rodičů. To se mi líbilo. Ve třech jsme začali žít v novém domě. Byl to čas lásky, milování, těšili jsme se ze synka, Miloš vyjížděl s kočárkem na dlouhé procházky, já doma uklízela, odpočívala, obstarávala zahrádku. Byl to obyčejný, ale pro nás velmi šťastný život. Nikdo z nás netušil, kam se naše cesty budou vcelku brzy ubírat.

Za nějakou dobu přišla pozvánka na třídní sraz. Docela jsem se těšila. Koupila jsem si krásné šaty, Vítka bude hlídat babička doktorka, ale já se celkem brzy vrátím, tak nebude problém. Už jsem ani nekojila a Vítek byl moc hodný. Plakal málo, spíš jen broukal a hrál si se spoustou hraček. Na srazu nás bylo hodně. Přišly krom dvou všechny. Povídaly jsme, každá něco prozradila o svém životě a co se stalo od posledního srazu. Nejvíc jsem si povídala s mojí kamarádkou Ivou, se kterou jsem seděla v lavici. Byla vdaná, ale nějak se mi zdálo, podle její řeči, že honí chlapy, nějak jim to v manželství neklapalo. Nechápu, ve škole byla spíš taková puťka. Užily jsme si sraz a já okolo desáté jsem se odebrala taxíkem k domovu. Doma byl klid, Miloš klimbal u televize, Vítek spinkal, babička sledovala televizi. Děkuji moc babi za tvoji pomoc. Vyprávěla jsem, jak se vyvedl sraz. Nechceš tu přespat? Zítra Miloš dojede pro dědu a budete tu na oběd? Děkuji za pozvání, to by bylo milé, stejně jsem vytušila, že si v duchu přála, abych jí toto nabídla. Měla jsem je ráda. Rádi k nám chodili, ač jsem nechtěla, dávali nám peníze a hlavně Vítkovi kupovali oblečení, hračky. Oni spolu s námi byli velmi šťastni, že Vítka mají. Babině jsem ustlala v pokoji pro hosty, dala rozmrazit maso na zítřejší oběd. Babička ještě stihla zavolat dědovi, že u nás bude spát a že Miloš zítra po desáté pro něj přijede na oběd. Bylo už hodně pozdě a tak jsme šli všichni spát. Miloš mně k sobě přivinul a tiše zašeptal: miluji tě, lásko moje, docela se mi po tobě stýskalo. I já jsem se na tebe těšila, hlavně na tvoje pohlazení a políbení a usmála jsem se. Tento tvůj úsměv mně vždy dostane, neboť vím, jak moc se se mnou chceš milovat a já, jak moc po tobě toužím. Mám s tebou moc krásný život a to jsem si vždy přál. Ještě dlouhou dobu jsme se mazlili a milovali a bylo to zase moc krásné.

Život utíkal, Vítek rostl, rodiče oboje odešly do důchodu a tak se střídaly v hlídání, užívaly si Víťu na zahradě, kde byl klid, Vítek tam měl pískoviště, houpačku, v létě bazének, byla tam doslova pohoda. Já jim jen donesla občerstvení a tak jsme byli všichni moc spokojeni.

Jednoho dne mi dopoledne volá spolužačka Ivana. Bydlela nedaleko města v malé vesnici. Co bys řekla tomu, že bych dojela autem a odpoledne bychom se setkaly i s dětmi. To budu určitě ráda. Přijeď. Za dva dny dorazila, jak jsme se dohodly. V zahradě byla pohoda nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti. Ivana mi vyprávěla, jak manželství není nic moc, uvažuje o rozvodu, no probraly jsme toho dost. Z práce dorazil i Miloš. Pozvala jsem ho, ať si jde k nám posadit. Najednou jsem viděla, jak Ivana ožila, asi se jí můj manžel líbil. Začala se tak nějak předvádět. Ne že by to na Miloše nějak zvlášť působilo, ale poprvé jsem uviděla, že i on se s ní baví víc, než jak jsem ho znala. Neměla jsem ve zvyku pro pár slov dělat povyk, ale tentokrát se mi to zrovna moc nelíbilo. Když odjela, řekla jsem mu: koukala jsem, jak ti nebyla lhostejná. Ale jdi, to nemyslíš vážně? No myslím, tyhle věci poznám a už jsem se o tom nechtěla bavit. Byla jsem rozladěná a nechtěla jsem se s Milošem ani milovat, což nesl dost nelibě. Ráno mně jako vždy políbil, než odešel do práce a život plynul dál. Netrvalo ani měsíc a telefon. Ivana. Prosím tě, nemohla bych s dítětem i tebe přespat, s manželem jsme se pohádali, on mně profackoval a vyhodil z bytu. Jo přijeď, souhlasila jsem, ale ve skrytu duše spíš jen proto, že mi šlo o dítě. Dorazila. Vyprávěla, co se událo. S Milošem jsme ji slíbili, že tu může být tak měsíc, než si najde podnájem, protože byt byl jejího manžela a Ivana nechtěla snášet každodenní hádky. A to byla ta osudová chyba. Hlavně moje, protože já mám dost velké sociální cítění a každému vyhovím, nebo pomohu. Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to jednou šeredně vymstí. Ivaně se u nás líbilo, jak to máme zařízené, jak jsme spokojení, jak se milujeme a tak. Jednoho dne říkám, Ivano, musím odjet do Prahy na kontrolu k lékaři, pohlídala by si Vítka, vrátím se večer. Není problém Dani, klidně jeď. Nic netušíce, jsem odjela, věděla jsem, že je o malého postaráno a tak jsem nespěchala a spojila dobré s užitečným a ještě jsem prochodila nějaké nákupy. Slíbila jsem, že přijedu až v půl osmé. Protože jsem měla už nakoupeno, odjela jsem dříve. K domovu jsem dorazila okolo čtvrté hodiny, děti jsem našla podle hlasu si hrát na zahradě a francouzským oknem z obývacího pokoje jsem slyšela divné zvuky. Až tak divné nebyly, jen jsem si nemyslela, že bych je mohla slyšet z mého domu. Byly to milostné vzdechy mého manžela a Ivany. Odešla jsem do domu a dost dlouho jsem se dveřmi koukala, jak provádí sex, no dost náruživý sex, až mi z toho bylo dosti zle. Nevím sice, jak mně napadlo alespoň kousek této scény natočit na mobil, jako kdybych tušila, že se to bude jednou hodit. Vůbec si mně nevšimli až po delší době, když jsem promluvila. Najednou seděli oba na sedačce tak jak, je Bůh stvořil a čekali, co se bude dít. Ivano, obleč se a okamžitě vypadni, pravím. To má být vděk za moji pomoc?  Ani nepípla, sbalila věci, dítě a odešla. Nikdy už taky na sraz spolužáků nepřišla. Moc době věděla proč. Když byla z domu pryč, nastalo zlověstné ticho. Miloš čekal, kdo začne první. Ani mně nemusel nic říkat, začala jsem sama. Zítra se odstěhuji k našim, suše jsem konstatovala a zažádám o rozvod. To snad nemyslíš vážně, kvůli jednomu úletu? Úlet jeden nebo několik, to už je jedno. Udělal jsi to jednou, uděláš to po druhé a i vícekrát. Nevěřím ti. Jen nechápu, jak jsi mi to mohl udělat. Podíval se na mně a řekl: s tebou je krásné, něžné milování, ale s ní je pěkný tvrdý sex. Myslíš, že je to tím, jak u toho řve? To tě vzrušuje? Jistě že jenom to ne, má takovou taktiku, o které jsi možná ani neslyšela. A víš, že mně to už ani neříkej. Hele Evi, zapomeň na to, byl to jenom sex, zkusíme to spolu znova, nechoď pryč. V žádném případě, ani na mně nesahej, dělá se mi z tebe zle. Spustit se s návštěvou a k tomu ještě v našem domě. Že ti to není blbý. Ale vždyť šlo jenom o sex. A to je málo? Pravila jsem. Jak pro koho, řekl. Tak pro mě je to tak moc, že to nemohu unést a raději odejdu. A jak to řeknu našim? To je tvůj problém. Ještě pořád něco mlel, ale už jsem ho neposlouchala. Začala jsem balit svoje a Vítkovy věci. Zítra zavolám mamince a odstěhuji se, Je dobře, že mám kam jít. A tak podlou zradou skončil náš krátký, doposud krásný společný život. Prostě za vším vždy hledej jen a jen sex, zatemnělý mozek a potom ty následky a nejvíc to bolí, když je v tom svazku dítě nebo děti. Pro ně je to vždy velmi bolestivé. Dospělí se s tím nějak srovnají, ale děti? Mají špatné vzpomínky už na celý život. A taky, někdy dobře míněná pomoc se může zlem odměnit. Od této doby jsem už celý život byla velmi opatrná někomu pomáhat. Byla to pro mě obrovská životní zkušenost, která mně bohužel stála manželství. Uvědomila jsem si to příliš pozdě…

Další část povídky vyjde příští týden.

Reklama