Druhá část romantické povídky na pokračování od autorky Hany Novákové.
Teď nevím, co je s Kájou, zda ví, že jsem v nemocnici a já stále přemýšlím, co bude dál. Mám ho moc rád, chtěl bych, aby byl se mnou, ale nevím, jak to dopadne. Dokážu se o něj postarat? Dělal jsem to již dříve. Kájovi bylo šest let. Bylo dobře, že v pokoji jsme nerozsvítili, protože i já jsem měla slzy v očích. Vůbec jsem si takovou situaci nedovedla představit, bylo mi ho nesmírně líto a ani se nedivím, že jeho vypjaté životní drama přivodilo stresovou situaci a jeho zdravotní stav se prudce zhoršil a způsobil kolaps. Srdce ani hlava to nemohly zvládnout. Už jenom se vypořádat, že syn vlastně není jeho, to chce dost velkou odvahu a sebezapření. Zjistila jsem, že mu po tvářích tečou potoky slz i já jsem si oči musela utřít. Pane Navrátil, je mi vás moc líto a rozmyslím se, jak by se vám dalo pomoci. Poprosil mně, abych kontaktovala syna a dala mu lísteček s několika větami. To jsem mu slíbila a taky splnila. Kája byl moc rád, že má o tátovi zprávu. Měla jsem ho moc pozdravovat, že na něj myslí a moc ho líbá. Věří, že se táta brzy uzdraví a vše dobře dopadne. Stejně, děti to mají tak nějak lehčí, nepřipouští si, že by se mohlo stát něco horšího, nebo dopadnout něco jinak, než jak to oni vidí. Na kousku papíru bylo psáno: Kájo, mám tě moc rád, nyní jsem v nemocnici, kde budu delší dobu. Až se vrátím, zkusím vše vyřešit. Milující táta. Když jsem to přečetla, opět se mi roztřásla brada a oči zalily slzami. Nyní pane Navrátil je už moc pozdě a vy musíte spát. Celou tu dobu, co mi vyprávěl svůj příběh, ze mě nespustil oči. Děkuji vám, paní doktorko za to, že jste mně vyslechla, můžete si myslet, co chcete, ale vše, co jsem vám řekl, je jen a jen pravda. Ale teď opravdu již musíte spát, zůstanu tu ještě chvilku. Nepochybovala jsem o ničem, co mi vyprávěl a věděla jsem, že když bych ho nyní políbila, ulevilo by se jemu i mně, bylo mezi námi takové zvláštní napětí, láska byla cítit všade kolem,ale zatím to nebylo vhodné. Ještě chvilku jsem u něj seděla beze slov a poslouchala, jak oddychuje a usíná. Vyšla jsem z pokoje a postávala u okna a uvědomila jsem si, že jsem se do něj pomalu začala zamilovávat. Bože, jak tenhle příběh jednou skončí? Je jedno jak, ale musím mu pomoci a to bylo hlavní.
Noc proběhla bez větších problémů a najednou tu zase bylo ráno a zase ten denní kolotoč. Protože byl v noci klid, tak jsem se i vyspala. Při ranní vizitě byl můj pacient z pokoje číslo sedm tak nějak v pohodě, asi určitě se mu ulevilo. Odpoledne jsem se zase vypravila k němu na kontrolu. Na té posteli skoro už seděl a bylo zjevné, že se mně nemůže dočkat. Oči mu zářily, i se oholil. Paní doktorko, jsem moc rád, že jste se na mně přišla podívat. Chtěl bych vám něco říci, ale nevím, jak do toho, abych vás neurazil. Jste jediný člověk, kterému jsem svůj životní příběh vyprávěl, nemám už rodiče ani sourozence a tak jsem na tomto světě s Kájou sám. Hleděl na mně upřeně, oči mu jiskřily, já hleděla láskyplně na něj a oba jsme čekali, až ta jiskra přeskočí. Vzal mně za ruku a já nijak neprotestovala. Chvilku trvalo, než se naše přibližující rty dotkly a lehce políbily. Nezlobíte se? Jak bych mohla, vždyť naše city jsou oboustranné. Líbali jsme se ještě dlouho a vroucně. Hladil mně po tváři, moji ruku držel ve své a druhou rukou ji neustále hladil i já jsem mnohokrát pohladila jeho tvář. Zamiloval jsem do vás, nevím, zda to bude oboustranné, ale je to velmi silné a nemůžu to ustát. I já to tak mám Pavle. Domluvili jsme se, že pokud bude v nemocnici, bude mi pořád říkat paní doktorko, jen pokud budeme sami, budeme si tykat. Nikdo nesmí poznat, že mezi námi něco hezkého začíná… Tedy Jana a Pavel, jak tenhle příběh skončí, jsem si nedovedla představit. Můj pracovní víkend skončil, řadou polibků jsem se s Pavlem rozloučila a těšila se domů.
Odešla jsem odpočívat. Odpočívala jsem sice fyzicky, ale hlavou se mi honilo tolik věcí, jak bych tomu Pavlovi chtěla pomoci. Toužila jsem ho držet za ruku, hladit a líbat. Věděla jsem, že od něj bude těch polibků a něžností daleko víc, bylo na něm vidět, jak je do mě hodně moc zamilován, jak je mu v mé přítomnosti dobře. Bylo i mně…
Čas ubíhal, Pavel se lepšil, jen jedna noha nějak pořád nechtěla a nechtěla poslouchat a levá ruka se musela soustavně rozcvičovat. Přednosta nazdal, že by se mohl propustit do domácího ošetřování a docházet na kontroly a rehabilitace. Já jsem na to měla dohlédnout. Byla jsem ráda, že zůstane v mé péči. V jeho poslední den v nemocnici jsem mu pomohla sbalit věci, vybavila ho potřebnými dokumenty. Nadešel čas loučení. Vyměnili jsme si čísla mobilů. Přišla jsem s dokumenty do pokoje. Pavel seděl oblečen na posteli a hleděl směrem ke dveřím. Pořád čekám, až se dveře otevřou a vejdeš. Nemohu se tě dočkat, pravil. Jen se trochu bojím, zda tě dnes neuvidím naposled. Že vše skončí. Vůbec se mi odsud nechce. Každý den tě tu vidím a tak jsi vlastně pořád se mnou. Celou noc jsem o nás přemýšlel. Jak to bude dál? Co bude s námi a s naší začínající láskou? Mohu ti zavolat? Ano, jistě, budu čekat. Moc se mi bude stýskat po vyprávění s tebou, o polibcích a něžnostech. Moc mně to nabíjelo a nyní mi to bude scházet. Pavle i mně, ale dneškem to přeci nekončí. Rozloučili jsme se, Pavel mně vroucně políbil a v tom polibku bylo tolik smutku, zároveň i lásky a očekávání věcí příštích. Šla jsem ho vyprovodit k výtahu, na cestu jsem mu přidala hůlku, aby noze mohl ulevit. Když se dveře výtahu začaly zavírat, viděla jsem, jak se mu valí slzy po tvářích, i já jsem v tu chvíli nemohla ani promluvit. Nějak mi bylo najednou moc smutno a teskno po pacientovi ze sedmičky. Zamilovala jsem se do něj, ale co bude dál…..
Uplynul týden, Pavel se neozýval. Bylo mi to trochu líto, ale co se dalo dělat. Pár nocí jsem si i poplakala do polštáře, ale co naplat. Nikdo nevolal. Myslela jsem, že je třeba všechno jinak. Po týdnu přišel do ordinace na kontrolu. Paní doktorko, je mi docela dobře a chtěl bych jít do práce. No to pane Navrátil v tomto stavu ještě nepůjde, musíte absolvovat ještě nějaká vyšetření, která jsem vám předepsala. Netvářil se, ale se mnou se nesmlouvá. Vy to zvládnete a až budou výsledky, můžeme uvažovat dál. Na žádankách máte termíny vyšetření, které jsem vám vyjednala. S poděkováním odešel. Večer mi zazvonil mobil. Pavel. Jani v té ordinaci jsem mohl na tobě oči nechat, jak ti to slušelo. Chtěl jsem tě obejmout a líbat, hladit tě a už tě nikdy nepustit. No bylo to na tobě dost vidět, i nezasvěcený by poznal, že mezi námi to jiskří jako v rozvodně, odpověděla jsem. A jak se vůbec máš? Ptám se. Ani jsi nezavolal? Promiň mi to, ale musel jsem zatím ještě s manželkou dojednat, abych si mohl odnést další své osobní věci z domu. Bylo to zase drama, ale s jedním kamarádem, který mi pomohl, jsem to zvládl. Viděl jsem i Káju a to mně uklidnilo. Rychle jsme se domluvili, kde se sejdeme a popovídáme. Nezlob se, že jsem se hned neozval, ale tyto věci jsem musel vyřešit. Zítra mám poslední rozvodový soud. Sice Kája zůstane u ní, ale budu mít s ním častý styk. Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Tobě bych chtěl taky osobně poděkovat. Přijala bys pozvání ke mně do firmy, kde mám prozatímní bydlení? Přijala a kdy? Zítra bych pro tebe přijel asi okolo 18 hodiny. Dobrá, jsme domluveni. S tímto jsme se rozloučili. Nemohla jsem se dočkat. Stýskalo se mi po jeho polibcích a něžnostech. Pavel byl v mém dobývání velmi jemný, něžný, lásku ke mně vyjadřoval velmi často krásnými slovy, která každá ženská ráda poslouchá. Druhý den služba v nemocnici rychle utekla. Přišla jsem domů a začala jsem se připravovat na své rande. Pavel přijel přesně. Odvezl mně do firmy, kde měl své provizorní bydlení. Bylo velmi malé, ale útulné. Vítám tě u sebe doma. Na to slovo doma dal takový důraz, že se mi až rozklepala brada a chtělo se mi brečet. Z takového velkého, nového domu, který mi ukazoval na fotce v mobilu do takového malého bytečku. Ale alespoň něco, byl to přeci jeho domov a zde měl svůj kýžený klid. Chtěl jsem ti poděkovat za veškerou péči, kterou jsi mi věnovala a hlavně za to, že jsi tu byla pro mě. Dal mi velkou kytici růží a luxusní bonboniéru. Musím ti předem říci, že dnešní rande je legální, jsem rozveden a volný jako pták, hořce se při těch slovech usmál. Kája je svěřen do její péče, stanoveno výživné a styk. Ulevilo se mi a jistě i Pavlovi. Jednu nešťastnou etapu života mám za sebou. Tak jsem si to nikdy nepředstavoval, ale teď co bude dál? Kam se bude můj život ubírat? Kromě Káji a tebe nikoho na světě nemám. Jak mi později přiznal, tak tyto otázky si často kladl. Nemohl si však odpovědět, neboť nikdo nezná svůj osud. Uvařil jsem večeři, doufám, že ti bude chutnat, řekl s úsměvem na rtech. Chutnala. Navečeřeli jsme se, připili si na naši lásku. Pavel mně začal vášnivě líbat a hladit. Po tvých něžnostech se mi stýskalo Pavle, říkám. I Pavel přiznal, že on to tak má. Chyběla jsi mi. Miluji tě a je to tak silné, že nevím, co bude dál. Chtěl jsem tě poprosit, pokud bys moji lásku brala jen jako flirt, tak mi to raději řekni, v tomto stavu nevím, jak bych unesl další zklamání. Pavle i já jsem se zamilovala, je mi s tebou dobře, ráda si s tebou povídám, budu se ti snažit všemožně pomoci a zkusíme spolu žít. Neflirtuji s tebou, nemám to ve zvyku a tobě v této situaci bych to nikdy neudělala. Znovu jsme se začali líbat, a naši začínající lásku jsme nechali poprvé vyznít v malé, útulné ložnici, no spíš koutu pro spaní. Bylo nám oběma krásně. Po tolika něžnostech, láskyplných slovech se mi vůbec nechtělo domů. Když jsme oba dva leželi vedle sebe, povídá Pavel: Jak ti je? Moc krásně Pavle, myslím, že jsem potkala lásku svého života. Začal náš milenecký vztah. Ještě dlouho mně těšil svými něžnostmi a až hodně po půlnoci mně odvezl domů. Pavle, kouknu, jak mám rozplánované služby a přijdeš zase ty ke mně.
Konec druhé části. Další díl povídky vyjde v neděli za 14 dní.
Autorka: Hana Nováková
