Druhá povídka z cyklu Osudová setkání – romantické povídky o dvojí tváři života… od autorky Hany Novákové.
Začaly přípravy na oslavu narozenin v místní hospůdce. Pozvaných je včetně rodiny asi 30 hostů. Bude guláš a švédské stoly, zákusky a pití. Termín se blížil a v práci to houstlo. Zjistila jsem, že nevím, zda budu moci dorazit, což jsem se neodvážila ani říci nahlas. A šéfem jsem se dohodla, že když bude nejhůř, vypadnu asi na dvě hodiny a potom se zase vrátím. To mně uklidnilo, protože bych mu to nemohla udělat. Moc se na to těšil a já myslím, že hlavně na to, že tam budu já. To i nakonec přiznal Pavel. Dárky jsem měla připravené. Jen jsem měla trochu trému, protože tam budou jeho rodiče a Petr mně chce představit. Tyto situace přímo nesnáším, ale musí to jednou být. Nastal narozeninový den. Od rána já makala v práci a ostatní připravovali oslavu. Mobil skoro každou chvilku zvonil, jestli určitě přijdu, zda to stihnu a tak. Uklidnila jsem Petra, že dorazím, jen to nebude v půl čtvrté, ale asi mezi pátou a šestou. Nedalo se nic dělat, služba je služba. Po čtvrté se nějak vše uklidnilo a šéf mi sdělil, že mám povolen odchod do rána. Byla jsem mu vděčná. Odjela jsem domů, sprcha, připravené oblečení, vybrala jsem tmavě modré společenské kalhoty a krajkový vršek. Měl rafinovaný výstřih, takže bylo i nebylo vidět to nejhezčí. V něm jsem se cítila moc dobře. Trochu malování, vůně nakonec, dárky a vyrazit. Petr byl nervózní, stále mně chodil vyhlížet před hospůdku, Pavel ho uklidňoval, že když jsem slíbila že přijdu tak určitě přijdu. Ale marně, přál si, abych byla na jeho oslavě a já to nemohla stihnout. Přijela jsem v půl šesté, zrovna venku hlídkoval Pavel. Byl rád, že jsem tu. Tak pojď, už se všichni těší a ty víš, kdo nejvíc. I já jsem se těšila.. Jak jsme vešli do sálu, Petr mi vyšel naproti. Moc ti to sluší a už vidím, že všichni budou koukat jinam jen ne do tvých očí. Ale přeci by jsi nežárlilPetře, víš, že to všechno patří jen a jen tobě a to snad musí pro tebe být dobrý pocit ne zašeptala jsem do ucha. Usmál se a krásně mně políbil a v tom polibku bylo tolik něhy, že kdyby to jen trochu šlo, šla bych někam úplně jinam a milovala bych se s ním až do rána. Ale nešlo, došlo na představování, rodiče už byli staří ale milí. S Pavlovou ženou jsem již dříve byla představena. Proběhlo to dobře. Popřála jsem Petrovi, předala dárky, dlouze jsme se políbili a do ouška jsem zašeptala, že další přání bude v ložnici. Už nyní jsem se těšila a Petr, ten kdyby mohl, tak by ukončil oslavu a šli jsme domů a tam….
Zatím jsme si šli ale zatancovat. Zrovna hrály nějaké ploužáky, tak jsme si to užili. Žádný dárek dnes se nevyrovná tobě a tvé přítomnosti, jsem moc rád, že jsi tu se mnou, hladil mně, líbal a hudba tak nějak hrála zdáli a my jsme v myšlenkách byli hodně, ale hodně daleko a bylo tam moc krásně….
Oslava skončila po půlnoci k plné spokojenosti všech. Ještě jsme se dohodli, že rodiče a bratr s rodinou přijdou zítra ke mně, dojíme jídlo z oslavy a nějak si uděláme hezké odpoledne a večer. Byla to dobrá volba. Jsem ráda, že se oslava povedla. Naskládali jsme dárky do auta, ti co nepili, je odvezli k Petrovi domů, nás potom do mého bytu. Tam s Petrem jsme si užívali radostí života až do rána a že to bylo moc krásné, to nemusím ani líčit, noc jakoby nechtěla skončit a my jsme měli v sobě tolik lásky, že jsme se milovali až do úsvitu. Druhého dne jsme na třetí hodinu připravili pozdní oběd pro rodinu. Sešli se všichni a vládla dobrá nálada. Jen Petr se mi zdál tak nějak nesvůj, přemýšlela jsem, zda jsem něco neřekla nevhod, nebo něco špatně neudělala. Na nic jsem nepřišla. Tak jsem se bavila se všemi a tvářila se, jako by se nic nestalo. Před pozdním obědem Petr nalil aperitiv, že si připijeme ještě jednou jako nejbližší rodina na jeho zdraví. Vstal, pozvedl sklínku, dlouze se na mně podíval a řekl. Dnes je můj slavnostní den, mám pro vás všechny také jedno překvapení. Přišel ke mně, poklekl a řekl. Miluji tě moje Ali z celého srdce, chci s tebou žít až do konce svého života. Vezmeš si mně? Vyndal z kapsy vínovou krabičku a otevřel ji. Byl v ní zásnubní prstýnek. Vyndal ho z krabičky a nasunul na prst. Byl to kroužek z bílého zlata se čtyřlístkem a uprostřed byl malý diamant. Nádhera. Celá rodina byla v němém úžasu. Do očí se mi hrnuly slzy. Dostal jsi mně Petře, ty víš, že i já tebe miluji z celého srdce a chci s tebou být do konce mého života. Vezmu si tě. Rodina tleskala a gratulovali nám. Rodiče byli šťastni, když po dlouhé době viděli spokojeného, šťastného a hlavně zamilovaného syna a i já jsem se jim evidentně líbila. Slíbili jsme si, že do roka a do dne bude veselka. Už nyní se všichni těšili. V pozdním večeru jsme se všichni rozloučili. Ještě dlouho jsme s Petrem seděli na terase v objetí, povídali si, hladili se a líbali, romantika jako z krásného filmu. Do rána jsme v ložnici nechali vzájemnou láskou rozeznít naše těla, bylo to úžasné spojení mysli a těl v jeden celek…. Druhý den jsme se šli projít do přírody a trochu naplánovat náš další život. Petr měl totiž kousek od firmy nový krásný dům a jen čekal, až jeho vyvolená, která bude paní domu, ten dům zařídí podle jejích představ. Ale žádná na tuto poctu nedosáhla, protože jak říkal Petr, vždy jsem byl až na druhém místě. Věci a peníze to byl pravý důvod lásky. Tak než se abonentky na sňatek stačily rozkoukat, byl konec lásky a tím i jejich plánům. Z procházky jsem si s Petrem dům prohlédla a začali jsme plánovat. Zařízení domu, svatbu. Tu se na mně Petr obrátil: Miluji tě a chtěl bych s tebou dítě a ty? S odpovědí jsem neváhala: Budu šťastná, když budeme mít spolu dítě a budeme rodina. Dohodli jsme se, že už nejsme tak mladí, abychom na něco čekali, že se o miminko budeme po lékařské kontrole pokoušet. Když to bude kluk vyberu jméno já, když to bude holčička, vybereš jméno ty Petře zašeptala jsem.. Ani na vteřinu jsem pak neváhala: Počítej s tím, že kluk bude Petřík a Petr odvětil: pokud to bude holčička, bude to Alinka. Bylo prozatím ujednáno. Ještě jsem musela ke svému kamarádovi Pepovi na gyndu, zda jsem v pořádku a můžeme se pokoušet o miminko. Můžete začít, řekl Pepa, a jak řekl, tak jsme činili. Byly to krásné noci a to nejen noci, ale každé volné chvilky, kdy nám spolu bylo dobře. Po třech měsících mi začalo být nějak zle. Nezdálo se mi, že bych byla těhotná, ale test ukazoval, že ano. Šla jsem na kontrolu a Pepa potvrdil, že jsem tři měsíce v jiném stavu. Byla jsem šťastná. Jen musím dořešit práci, nemohu lítat po nocích a sloužit dlouhé směny. Vypsal mi průkaz a já jsem šla domů. Uvařila jsem Petrovu oblíbenou večeři, dala chladit dobré vínko a čekala, až dorazí. Byl již večer, když Petr přišel, měl hodně práce. Navečeřel se a já řekla: Petře, prosím, sedni si ke mně, musím ti něco říci. Podíval se na mně těma svýma hnědýma očima a byl celý nesvůj. Stalo se něco? Stalo, řekla jsem, vzala jsem mu ruku a položila na mé bříško, je tam naše miminko už tři měsíce. Přivinul mně k sobě, hladil mně a líbal a líbal. Jsem šťastný jako nikdy v životě, a já jsem byla s ním. Dohodli jsme se, že si pohlaví dítěte necháme říci, ale pro ostatní to bude překvapení a musí to respektovat. Petr mně obskakoval, nechtěl abych nic dělala, ač jsem mu vysvětlovala, že nejsem nemocná, ale jen těhotná. Bylo to krásné období. Období plné lásky, vzájemného pochopení, plánování, stěhování do nového domu, zařizování. Protože jsem už nechodila do práce, měla jsem dost času a zařizováním nového domu jsem si krátila čas mezi kontrolami u lékaře.. Dítě se vyvíjelo dobře. Pepa gynekolog mi řekl. Chceš vědět, co se narodí, už na ultrazvuku je to poznat. To víš, že jo. Bude to kluk, pravil. Byla jsem šťastná, věděla jsem, že je to pokračovatel rodu Marešových a navíc třetí Petr v rodině, Pavel měl dvě holčičky. Odešla jsem z nemocnice, šla jsem domů a zase se těšila, až Petr přijde. Když jsem mu sdělila, že budeme mít Petříka, vyhrkly mu slzy, rozplakal i mně. Byli jsme oba nevýslovně šťastni, že budeme rodina, jen aby až do konce bylo vše OK. Plánovaný porod by měl být z kraje roku, tedy pozdní vánoční dárek. Čas ubíhal, Petr udělal krásnou bílou postýlku a nejen tu, ale i peřinky jsme museli schovat, abychom neprozradili, že čekáme miminko a bude to kluk. Utajovat se nám vše dařilo, neboť to, že čekáme miminko, jsme všem chtěli říci až na svatbě, kterou jsme naplánovali na září.
Chtěla jsem si splnit svůj sen a vdát se na zámku Vranov nad Dyjí, kam jsme s rodiči jezdili o prázdninách a mít jen rodinnou svatbu. To mi Petr beze zbytku splnil. Až se dítě narodí, tak potom udělat s kamarády a přáteli velkou hostinu. V krásný, poslední zářijový den, v šatech jako princezna, s hudbou Ave Maria mně oválným sálem zámku vedl můj bratr po vínovém koberci k oddávajícímu. Vitrážemi proudily do sálu paprsky podzimního slunce a já měla pocit, že se něco magického stane. Před oddávajícím čekal Petr, již z dáli jsem viděla, jak je dojat, jak čeká, až budu stát po jeho boku a už budu jen a jen jeho i podle jména. Dal mi krásnou kytici bílých růží, kde v prostředku bylo růžové poupě. Byla neskutečně krásná. Když jsem zůstala stát vedle Petra, zdálo se mi, že odněkud z nebe mezi těmi slunečními paprsky, se na mě rodiče dívají a jsou velmi šťastni. Byla jsem i já, Petr jen zářil, nejraději by mně už líbal. Projev byl krátký, ale upřímný. Naše ano zněla tiše, ale bylo v nich tolik lásky a pravdy o nás. Obřad byl v rodinném kruhu, Pavlovy holky byly z nevěsty celé divé. Po obřadu jsme udělali několik fotek a odebrali se do penzionu, který byl malý, a proto celý zarezervovaný jen pro nás, na celý den a noc. Byla to krásná rodinná svatební pohoda, knedlíčková polévka, klasická domácí svíčková a dortíček. Před obědem nám všichni popřáli, abychom byli šťastni. S Petrem jsme vstali a Petr řekl: chceme vám také něco říci, Ali je těhotná, budeme mít v lednu miminko. Víme, co se narodí, ale jen my dva, pro vás ostatní to bude překvapení v den porodu, a proto to respektujte. Souhlasili. Všichni se začali těšit na miminko, i holky od Pavla se kupodivu těšily víc na miminko než na Vánoce a to bylo co říci. Petrovy rodiče byli spokojení, bylo to na nich vidět, že se jim splnilo přání, Petr má hodnou ženu, je šťastný a dočká se i miminka. Měl totiž děti moc rád, Pavlovy holky po něm šílely. Svatba se vydařila, do pozdních nočních hodin jsme zpívali všechny žánry písní, tančili a bylo to moc fajn. Mezi svatebními dary byl i dar Vojtův. Byla to obálka s dopisem pro nás oba a šekem na sto tisíc na svatební cestu. V dopise stálo: Ali, jak jsem ti při tvém odchodu, který byl už navždy, řekl, až se budeš vdávat, zaplatím ti svatební cestu. Tak tímto dárkem činím. Zůstaň taková, jaká jsi, milá, příjemná, láskyplná, miluj Petra, alespoň tak, jako jsi milovala mně a stůj jsi za svým. Petře, Ali nikdy nebyla zlatokopka, když ode mě odešla, nechala zde dary, které jsem jí dal, šperky, šaty za víc jak dva miliony korun. Která by to udělala. Miluj ji, můžeš se na ni spolehnout, nezradí tě, ale tvrdě bude trestat, pokud bys ji podvedl. Odejde a až ji ztratíš, tak zjistíš, co jsi ztratil, ale bude to již napořád a tobě zbudou jen oči pro pláč. Na to dbej. Dopis mně dojal, ale i Petra, už s Vojtou pracovně spolupracoval, Vojta chodil k nám, Petr věděl, že se mi se vším svěřuje. Věděl však, že miluji jen jeho a tak mně trochu škádli slovy: žárlím jen trochu, někdy trochu víc a potutelně se usmíval. Snažila jsem omezovat Vojtovy návštěvy na minimum a raději věci řešit hodinovými telefonáty. Petr mi věřil a já jsem nechtěla toho zneužívat. Svatební pokoj pro nás byl romanticky vyzdobený – plný růží a jen my dva. Svatební noc i v mém požehnaném stavu byla nádherná. Téměř do rána jsme oka nezamhouřili, jemně jsme se milovali, vyznávali si lásku, povídali si a zase znovu a znovu. Bude na stáří na co vzpomínat, řekl Petr a já nemohla jen souhlasit. Chtěla bych, aby to po celý náš život bylo jako dneska, což se mi jistě nesplní, ale alespoň tak na padesát procent bylo moje přání.
Podzim se překulil a nastal adventní čas. Čas úklidu, zdobení domu. Jednoho dne jsme v Petrem vzpomínali, jak to bylo před rokem. Až nyní jsem mu přiznala, že loni před Vánocemi mně navštívil Pavel a řekl mi, jak je smutný že neví, zda někoho mám, nebo zda bych s ním chodila. Řekla jsem mu, že může být pyšný na to, jakého má prima bráchu, nebýt jeho, kdo ví, jak by to dopadlo. Byl překvapený, zavolal bráchovi ať vezme ženu, holky dá hlídat mámě a přijdou k nám. Je to důležité. Dorazili, byli celí vykulení, co se děje. Petr jim to vše vysvětlil a pak se společně opili. Já jen smutně s Petříkem v bříšku koukala a upíjela minerálku a cpala se chlebíčkama. Zapili jsme, že Petr má prima bráchu Pavla a že to tak musí zůstat celý život. Vánoce jsme prožili v kruhu rodinném, já dostala hodně dárků, byla jsem asi hodně hodná, ale Ježíšek i Petrovi nadělil, co si přál, jak říkal a to jsi ty. Ty jsi můj dárek na celý život a já dodala: jen aby si ho někdy nechtěl reklamovat a vrátit. Kdo by ho chtěl zpět? No to by ses divil! Oba jsme se tomu zasmáli. Na půlnoční jsme jeli do města. Ač mému stavu by spíš vyhovovala klidná vánoční pohoda hlas varhan na Štědrý den, náš kostel a spousta lidí, úžasná atmosféra, jednou za rok jsem si to zase musela užít. Na konci mše, kdy všichni sborem zpívali Narodil se Kristus pán se Petřík v mém bříšku krásně vlnil, až mi to na rtech vyloudilo krásný úsměv, kterého si všiml i Petr. Po mši jsme se sešli s kolegy u kostela. Letos poprvé nebude u nás posezení se svařáčkem. S Petrem odjíždíme zpět do našeho nového domova. Všichni mi neopomněli popřát, ať mi to vše dobře dopadne a ať jsme zdraví a šťastní. Užívali jsme si klidu vánoc s taškou sbalenou k porodu. Nikdy nevíš, kdy to přijde, říkala Petrova maminka. Oba jsme se těšili na příchod miminka a já už jsem si přála, abych to měla za sebou. To jsem však ještě ani netušila, co se hrozného stane. Překulil se starý rok a znovu začal všední čas. Petr měl ve firmě hodně práce, jako firma se dohodla s firmou Vojty, že do všech jeho poboček se bude vyrábět stejný nábytek, na přípravě strávili všichni tři majitelé hodně času, ale bude to moc hezké, jen je před nimi ještě hodně práce. Taky Vojta byl spokojen s cenou a ví, že Petr i Pavel dbají na kvalitu a design. Byla jsem se ve firmě podívat a fakt, vzorek jedné pobočky do Německa byl fakt na úrovni. Jen jsem ještě požádala svoji kamarádku, která se živí designem, aby se na nové pobočce ujala práce. Je velice nápaditá a šikovná. Podle toho, jak jí to půjde, tak dostane zařídit ty pobočky všechny. Byla mi vděčná, ale myslím, že obě strany budou spokojené a to je účel. Blížil se 10. leden několik dní už mi tak trochu nebylo moc dobře. Jela jsem na kontrolu, ale Pepa říkal, že je vše OK. Ve středu ráno jsem se vzbudila a bylo mi opravdu mizerně, dala jsem sprchu, šla si uvařit čaj a najednou, odtekla mi plodová voda. Trochu jsem zmatkovala, ale stačila jsem ještě utřít podlahu, abych se nesmekla a pak mi začalo být na omdlení. Volala jsem Petrovi, ale nebral mobil. Byla jsem značně nervózní. Zkusila jsem Pavla, ten mi mobil hned zvedl, že má Petr nějaké důležité jednání. Pavle, je mi zle, odtekla mi voda, je mi na omdlení, Pepa pro mě posílá rychlou. Tak to prosím řekni Petrovi, ať dorazí. To už zvonila rychlá. Naložili mně a uháněli. Poslední chvíle před porodem. V nemocnici už čekal Pepa. Tak jdem Ali na to, neboj, bude to OK. Ale Petřík je velký nějak se vrtí, má velkou váhu, uděláme císaře. Mám tě na něj připravenou, tak jdem na to. Potom už si nic nepamatuji. Mezi tím dorazil i Petr, omluvil se z jednání, všichni měli pochopení a popřáli mu hodně štěstí. Domluví to zítra, přeci je čas a porod dítěte je přednější. Seděl na chodbě, ale nevěděl, že za dveřmi porodního sálu se právě odehrává drama. Petřík už byl na světě, jen já jsem se odporoučela bez varování někam na druhý břeh. Bylo to sice jen na chvilku, ale bylo. Nikdo nevěděl, proč mi tělo vypovědělo službu. Pepa byl úplně mimo sebe, později přiznal, že za celý život se mu toto nestalo a měl opravdu hrozný strach. Defibrilátor ale zafungoval dobře a já jsem zase byla mezi svými. Nevím, co se dělo, jen si pamatuji, že jsem někde strašně křičela, kde je miminko a kde je Petr. Odpověď žádná a to už jsem se probírala a mluvil na mně Pepa. Jsem rád, že jsi zase tu, kam jsi nám chtěla utéci? Petr se přiznal, že něco slyšel z porodního sálu a myslel, že se z toho zblázní. Sestra ho uklidňovala, že to dobře dopadne a měla pravdu. Přinesla mu ukázat prvorozeného syna Petříka, vážil 5,05kg a 55 cm. Byl velký, měl krásné hnědé oči po tátovi a hnědé husté vlásky. Petr se rozbrečel. Pepa mu dal nějaký prášek na uklidnění a vzal ho do své pracovny, aby usnul. Jen mně ještě chtěl alespoň na chvilku vidět. Pustili ho na JIP. Byl tam chvilku, prý mně držel za ruku, hladil a brečel jako malý kluk. Zkrátka byl na zhroucení. Vyspal se až do rána u Pepi v pracovně. Pavel a rodina byli bez sebe, nevěděli co se děje, Petr nebral mobil a informace o pani Marešové mohl podat jen primář. Ten ale nikomu nic nechtěl po telefonu říci až druhý den osobně. Ráno se Petr vzbudil, zavolal Pavla, aby pro něj přijel do nemocnice. Pavel jel okamžitě, byl celý nesvůj, když uviděl zdrceného Petra, nemohl ani mluvit, hlavou mu proběhly snad všechny možné katastrofy. Naštěstí, vzal Petra a jeli k nám domů. Petr mu vše líčil. Pavel prý seděl v křesle a klepal se strachy, ale na druhé straně byl rád, že to dobře dopadlo. Vysprchoval, převlíknul a jel sdělit rodičům, že mají vnuka Petříka a že už jsem mimo nebezpečí. Ti jen plakali, jsou staří a na jejich psychiku toho bylo až dost. Já jsem si klidně spala skoro až do večera. Když jsem se probudila, chtěla jsem vidět Petříka a mít ho alespoň chvilku u sebe. Přivezli mi ho, za chvíli dorazil Petr a Pepa povolil, že u mě může být tak dlouho bude chtít. Nechtěl odjet, ale jinak to nešlo, byla jsem ještě slabá a unavená, chtělo se mi spát, odjel hodně pozdě a pak ještě několikrát volal. Stýskalo se jemu i mně. Čtvrtý den po porodu se po zaťukání otevřely dveře a do místnosti vešlo sedm strážců zákona, moji kolegové. Každý s kytkou v ruce mi přišli popřát k Petříkovi. Usadili se, kde se dalo, povídali jsme si a bylo to milé, nezapomněli. Přeci jen jsme řadu let parťáky v míru nebo i nebezpečí a vzájemně jsme si kryli záda, což se cení na celý život. Odešli, až když do dveří vstoupil můj manžel, ne že by se báli, ale prostě nastal čas. Tolik chlapů tě přijde navštívit, to mně se nemůže stát, aby ke mně přišlo tolik ženských. No to se opovaž říkám, jsi přeci jenom můj. Oba jsme se zasmáli. Už je ti lépe, když máš zase úsměv na rtech co? Pravil Petr, ale jo, už to nějak snad půjde k lepšímu.
Za týden po všech vyšetřeních mně pustil Pepa domů. Šetři se, starej se jen o Petříka a ostatní ti musí pomoci, než se dáš dohromady. Moc jsem se domů těšila, doma je zkrátka doma. Petr pro nás přijel, přivezl nádhernou kytici růžových růží. Hladil mně a líbal a říkal, jak je šťasný, že jsme v pořádku a všichni pospolu. Domů jsme dorazili dobře, cestou jsme zazvonili na rodiče a ty jen na malou chvilku za oknem auta viděli svého vnuka Petříka a pozdravili se mnou. Maminka plakala dojetím. Ten je ti neuvěřitelně podobný Petře, měla pravdu, bylo to až neskutečné. Řekla jsem jí, že jen co se trochu dám dohromady, že přijdou na oběd na celé odpoledne. Doma už byla pohoda. Petřík byl hodný a my jsme měli chvilky pro sebe. Petr byl se mnou doma, jak to šlo, ve firmě měli hodně práce a já ho nechtěla ještě zatěžovat svými problémy. Jezdil s Petříkem na procházku, já chodila jen na chvilku, byla jsem moc unavená. Doma mi pomáhal, jak mohl, rovněž i švagrová Marta pomohla s Pavlem. Díky jejich pomoci jsem se zlepšovala. Bylo to fajn. Dny ubíhaly a já se lepšila a lepšila. Rozhodla jsem, že pozveme rodinu na oběd a že posedíme, podívají se na Petříka a pokecáme si. Dorazili všichni v sobotu před polednem na kachnu, knedlík a zelí. Pochutnali si. Po obědě si všichni, zase až na mně, nalili slivovičku jako přípitek na zdraví a štěstí Petříka a moje. Petr oznámil všem svoje rozhodnutí, že daruje třetinu svého domu mně a třetinu domu Petříkovi. Nejsem Petře nevděčná a ty to víš, ale nejsem ráda, že jsi to tak udělal, už jsme o tom několikrát mluvili a já s tím nesouhlasila. Je to tvůj majetek já se na něm nijak nepodílela. Petr odvětil: Miluju vás oba, jste moji nejmilejší a můj majetek bude i váš. Dobrá, řekla jsem, ale já před notářem podepíšu dodatek, pokud bychom se rozvedli, dobrovolně se vzdám bez nároků svého podílu. Chci, aby to tak bylo. Petr ač protestoval, ale nakonec po mém naléhání a s váháním souhlasil. Proč ne, slíbili jsme si, že přeci budeme spolu do konce života, tak to je jen kus papíru. Tento krok ocenili všichni ostatní, jen si opakovaně potvrdili, že nejsem zlatokopka. Potom Petr otevřel velkou nízkou krabičku od klenotníka. Tam na bílém polstrování byly nádherné náušnice ve stejném tvaru čtyřlístku jako u zásnubního prstenu a velký přívěšek čtyřlístek opět s diamantem a silným řetízkem. To jsou šperky jako pro princeznu říkám, ano odvětil Petr, protože ty jsi tou mojí princeznou. Všechny patří tobě a daruji ti je jako dík za Petříka. Objal mně, líbal a oběma nám tekly slzy jako hrachy a nejen nám….. Do toho se zavrněl pokračovatel rodu malý Petřík Mareš. Šla jsem ho nakojit a potom jsem ho podala Petrovi, ať ho pochová, šel z ruky do ruky, malinko pokukoval po všech příbuzných a holky z něj byly bez sebe. Teto, budeme ho vozit, že nám ho půjčíš? No jistě, když budou hotové úkoly, ve škole dobré známky a manka dovolí, můžete chodit každý den. I maminka se přihlásila, zda jim půjčíme kočárek a s dědou budou vozit. Co říci, jen jim závidět, že se vnuka dožili v jejich věku, no i na to jsme oba s Petrem mysleli, že bychom si to také tak přáli, ale kdo ví, který den bude naším dnem posledním… A tak ubíhaly týdny, měsíce, roky, Petřík rostl, měli jsme z něj radost, s Petrem nás v novém domě neopouštěla láska, milování bylo pořád nádherné, bylo to naše koření života, povídali jsme si, firmě se dařilo, dočkali jsme se ještě holčičky Alinky, kterou jsme si toužebně přáli, ale pořád jsme se obávali, abych to zdravotně zvládla, vše ale dobře dopadlo. Žili jsme pro nás krásný, pohodový život, byli jsme šťastni a ostatní s námi …….
Hana Nováková
Napište nám, jak se vám povídka líbí!
Budeme velmi rádi, když nám napíšete, zda se Vám povídka paní Hany Novákové líbila, co vás zaujalo, a zda máte o další podobné povídky zájem. Své ohlasy nám pište na email i-senior@email.cz. Děkujeme!
