„Miláčku!“
„Paule, nevyváděj, už se probírá… Jsi v pořádku, drahoušku?“
Anabel omámeně zamžikala, ale nebyl to sen. Ještě byla stísněná ve své půlce prohlubně. Důležitější však bylo, že se tu neskláněl Admé, ale Paul. Zkusila se na něj usmát, jenže tvář ještě měla ztuhlou. Paulovy šedé oči přesto okamžitě zasvítily nadšením.
Potom si všimla krásné černovlasé dámy, která se k ní skláněla hned za Paulem. Byla slavnostně oblečená v třpytivých šatech. Přišla rovnou z toho plesu? Teď roztáhla jakousi látku a přikryla Anabelino nahé tělo. Vysloužila si za to dívčin vděčný, ještě roztřesený úsměv. Dáma se otočila dozadu a jen mávla rukou. Nějací lidé nebo možná androidi se tam míhali, snad něco stěhovali nebo uklízeli. Slyšela jen šoupání, neviděla na podlahu za okrajem mušle. Možná táhli pryč Admého tělo? Vlastně neviděla už vůbec nic, protože Paul ji něžně povytáhl z přístroje a líbal, kde se dalo.
„Paule, neumačkej tu chuderku víc, než to zvíře! Počkej, pomůžu ti ji obléknout, je asi paralyzovaná. Odnes ji do limuzíny, potom to tady dokončíš. Dám ti na ni pozor.“
Společně ji oblékli a zapnuli do jakéhosi dlouhého volného pláště. To byla ta látka, kterou jí předtím madam Maron zakryla. Příjemný materiál, krásná modrá barva, stříbřisté lemování. Anabel ztěžka pohnula pažemi, zbytek těla ji neposlouchal.
„To bude brzy dobré, lásko, už na sobě žádné dermutátory nemáš. Stačily tě jen trochu poškrábat, ale to brzy zmizí, neboj se, Popelinko. Obejmi mne kolem krku, jestli můžeš.“
Poslechla, v hlavě prázdno. Jen sledovala, nechápala nebo radši nepotřebovala chápat, co se stalo. Bylo příjemné být objímána a poté nesena. Venku ji přivítal vítr, který dívce vmetl do tváře smítka prachu. Zabořila se tváří do Paulovy uniformy.
Až díky tomu si uvědomila, že se převlékl do něčeho vojenského. Věděl, že bude nutná nějaká osvobozovací akce? Neměla možnost se zeptat, už ji opatrně ukládal dovnitř jakéhosi širokého a rozměrného paláce na kolech. Ohromná limuzína se jen měkce zhoupla, Anabel se propadla do měkkého sedadla jako do náruče.
„Dě..děkkuji…“
„Pro tebe všechno, lásko,“ zašeptal mezi drobnými polibky na rty a tváře a uvolnil místo své matce. Ta hned vzala Anabelinu pravou ruku do svých dlaní.
„Až se trochu vzpamatuješ, holčičko, měla bys rozhodnout o tom syčákovi. Je v tom všem příliš černoty, abychom celou věc pustili na veřejnost tak, jak se doopravdy stala. Napadá tě něco?“
Anabel, ačkoliv se pořád ještě nemohla vzpamatovat, jistou myšlenku měla. Napadla ji už tam, na konci Admého příprav, před usnutím. Snad by se někomu mohla jevit horší, než škádlivá, ale když Anabel pohlédla do laskavé tváře Paulovy krásné matky, sama naprosto nepochybovala, že právě v tuto chvíli myslí především na blaho sestřiček Lemy a Demy, stejně jako na zaopatření mamá.
„Andro – android… Mne ohrozil. Něco s obvody, selhání… Ten – nechce být sám, ať tedy s mamá… Ožeňte ho, prosím. Zajistěte mamá a sestry…“
Madam Maron užasla. Potom jí zajiskřily oči smíchem:
„Ovšemže! Budou si dokonale rozumět, jsou přece vdovy,“ natáhla se dopředu, kde se otevřel malý řídící pult. „Paule? Zařiď, aby se ten člověk dokázal oženit a chovat jako muž. S Anabelinou matkou, samozřejmě. Seber mu jen to, pro co jsme přišli… Samozřejmě mám na mysli především naši malou sladkou nevěstu. Ona si přeje, aby se nad její bývalou rodinou klenula duha rodinného štěstí a stabilních příjmů. Pokládám to za velmi rozumné a šťastné řešení. Našel sis pozoruhodnou Popelku, můj milý.“
Anabel se ošila. Pořád ještě byla napůl ztuhlá. Paulova matka uvolnila soustředěnou tvář, uzavřela okruh a konečně mohla býti oslovena.
„Jak… nechápu…“
„Ten záblesk, drahoušku, to bylo typické pro jednu dost speciální záležitost. Dermutátory byly kdysi vynalezeny ve střední Evropě, nedaleko izraelské zóny. Rychle se jich zmocnil tamní vojenský výzkum, ale právě tehdy se, bohužel, brzy ztratilo několik prototypů a část dokumentace. Nikoho totiž nenapadlo, že dermutátory zaměstnanci pronesou z laboratoří přímo na těle. Ostraha byla udivena, že je nezachytily rámové detektory kovů, i když jsou biotronické. Dovedeš si představit, že takhle někdo zabezpečil objekt v oblasti, kde se odjakživa ztrácely celé stavby, dokonce mosty? Jako kdyby Češi neukradli kde co. Jak typické pro Evropany!“
Madam Maron dramaticky vzdychla, ale pokračovala ve vysvětlování:
„Dermutátory samozřejmě mají široké možnosti uplatnění, ale je to zakázaná, velmi zakázaná technologie, drahoušku. Její stopy se velmi přísně sledují a mnoho mezinárodních úmluv se týká tajných dohod o vymazávání všech zmínek z médií a o potrestání překupníků. Správně naprogramovaný, byť ojedinělý dermutátor totiž dokáže hotové zázraky. Chci říci ohrožení základních lidských práv. Například, až Paul skončí s výslechem, splní právě díky jedné té potvůrce tvoje laskavé a velkodušné přání. Nechtěla bych slyšet, jak by protestovali ochránci lidských práv!“
Anabel hodlala vysvětlit, že Admé je současně klíčem k relativnímu zdraví jejích sester, že mamá je chudá a bez Steinovy firmy ji čeká neradostné stárnutí, ale hned si uvědomila, že v Admého firmě je nedovolených věcí určitě mnohem víc, než se její podivný příbuzný svěřil.
„Všechno je to rodina,“ nakonec hlesla sklíčeně. Madam Maron ji pohladila po vlasech. „Ovšem, Anabel Steinová, já vím. Mohu dokonce právem tvrdit, že o tvém strýčkovi znám nepochybně mnohem více detailů, než ty. Stejně tak vím leccos o tobě. Mám totiž své zdroje. Proto jsem dokázala dostatečně rychle nasměrovat Paula, kam bylo potřeba.“
Anabel se na ni obdivně podívala. Ta dáma je úžasná! Ucítila další pohlazení ve svých vlasech.
„Mohu ti nyní gratulovat? Vyhrála jsi konkurz na mou snachu, drahoušku. Budeš další v řadě skvělých dam Maronových, další strážkyní impéria. A odkdy to vím? Řekla bych, že mne to napadlo právě v té chvíli, kdy mi došla spojitost mezi mými šperky na jakési vdově Steinové a jistou ztracenou dědičkou firmy. Teď už zbývá jen jeden malý detail. Můj tajný svatební dárek, drahoušku.“
Vytáhla malou krabičku a otevřela ji. Anabel nedokázala dost dobře rozeznat, co to na sametovém polštářku leží. Nějaké náušnice? Opravdu se ve špercích nevyznala.
„Je to zvláštní typ, tohle určitě nebudeš znát. Bude tě zdobit nejméně osm, ale spíše deset let. Nech se překvapit, zavři oči, broučku.“
Anabel poslechla, ale vzápětí ucítila palčivě bodavou bolest ve vlasech nad čelem. Nemohla si tam sáhnout, Paulova matka ji pevně chytla za ruce a držela. To stačilo, Anabel zbytek svého těla ještě neovládala a sebemenší kroucení nebo potřesení hlavou bolest jenom zhoršovalo. Křičela by, ale jakýkoliv zvuk uvízl ještě v krku.
Příšerné horko a řezání v mozku přehlušilo všechny Anabeliny myšlenky, dokázala jen slzet a němě hledat oči ženy, která ji najednou tak strašlivě, nepochopitelně zradila. Děsil ji úsměv, který se vlnil pod chladnýma modrýma očima v mléčně bílém obličeji. Madam Maron si nasadila fascinující příšernou masku mrazivé krutosti. V jejím hlase nebyla stopa po dřívější účasti ani vlídnosti. Každé slovo se vtloukalo do Anabelina mozku jako ledová jehla.
„Musí to být. Můj syn dnes dostane přesně takovou ženu, jakou chce. Krásnou, chytrou a oddanou. Ženu, která ho bude zbožňovat. Dá mu báječné děti a společně budou sloužit za vzor všemu hnijícímu plebsu na předměstích. Pamatuj, že Maron ve skutečnosti nechce a nepotřebuje geniální obchodnici, ale líbeznou sladkou Popelku, kterou vyzvedne k sobě a učiní šťastnou. Právě se děje kouzlo, které mu to splní. I tohle nám dokáže zařídit dermutátor, víš? Ano, musejí být dva, vždyť silnou ženu nezkrotí pouze jediný jako třeba homosexuála.
Teď se ti noří a vrůstají do mozku, kde ovládnou všechny tvé možné vzpoury a bouře. Budeš je poslouchat, provedou tě veškerými společenskými záležitostmi a nakonec ještě sama uznáš, jak výborná věc ti pomáhá. Přijmeš je, jako jsem s nimi kdysi začala žít já, když mne můj drahý nebožtík přivedl do paláce. Jednou jimi dokonce ty sama zajistíš rodinné štěstí svým dětem, uvidíš.“
Anabel se vyčerpaně zhroutila a Paulova matka uvolnila sevření. Odněkud vytáhla toaletní kapesníček, otřela dívce tváře i zpocené čelo. Postupně Anabel jemně přečesala, zkontrolovala jí ruce a nehty. Už zase byla tou původní dámou, která se omámené Popelky ujala.
„Máš trochu kruhy pod očima, ale to se spraví. Možná je to škoda, působila bys ještě dojemněji. Během hodiny budeš v pořádku, moje milá. I to je výhoda těch potvůrek, víš? Zvládneš veškeré stresy a vyčerpání, aniž by ses někdy trapně zhroutila. V paláci čekají připravené šaty a šperky, samozřejmě si nejdříve vyzkoušíš celý svatební set. Paul s obřadem nebude čekat déle, než do konce dnešního plesu. Vida, už jsou s tím tvým strýčkem hotoví. My pojedeme napřed, médiím musí stačit záběry, jak tě Paul zachraňuje.“
„Firma, obchody…“ Anabel ta slova vyslovila ztěžka, jako by netušila, co znamenají. Jako by někdejší dívka v jejím mozku marně křičela neznámé výrazy za tlustou zdí. Madam Maron klidně dokončila prohlídku údajů a potom ji útěšně poplácala po předloktí.
„Ovšem, ještě chvilku to potrvá. Holčičko, ničeho se neboj, firma Stein je samozřejmě tvým věnem. Svatba znamená fúzi, o obchody se postarají ředitelští androidi pod vedením Paula. Ty si zajisté během následujících let přivykneš, přijmeš a také oceníš naše tradiční báječné a ničím nezkalené rodinné štěstí.“
Madam Maroni mluvila vážně, jako kdyby vyslovovala diagnózu zhoubné nemoci.
„Až se ti po letech dermutátory vstřebají, dokážeš naopak všechny své přednosti, bystrý rozum a intelekt, použít na ochranu rodiny i impéria. Plně pochopíš, proč se tohle všechno dělo a přijmeš ochranu rodiny Maronů za svoji. Nebezpečí poznáš naprosto zřetelně: Maronové si totiž v jistém věku libují v zaměstnávání čerstvých absolventek univerzit. Musíš ty dívky nenápadně povdávat, protože rozvod a další manželství Marona naprosto nepřichází v úvahu. Víš, holčičko, zodpovědnost za impérium skutečně leží plně na nás. To my dáváme impériu dědice, my impériu vládneme, pokud je nutno v zájmu rodiny ovdovět. Budeš vynikající madam Maron, broučku!“
Bolest už mizela, Anabel pomaličku zaplavovala vděčnost, smíšená dokonce s těšením. Náhle byla jako vyměněná. Pohodlněji se uvelebila v měkkém sedadle a skoro zálibně pohladila modrou látku na svém těle. Byla sice strašlivě unavená, ale přesto se divila sama sobě, proč někde hluboko na dně své duše vnímá tíživý stín.
Limuzína jen předla, za okny se míhala světla města. Bylo tu teplo a útulně, Anabelina budoucí tchýně byla velice milá a okouzlující. Dívka se rozhlížela, ale tohle báječné místo ani paní Maron opravdu neměli nic společného s temnými přízraky jakéhosi vzdáleného snu. Anabel ztěžka a nechápavě přemýšlela, proč jakýsi hlásek uvnitř její hlavy stále křičí hrůzou, když tady je tak hezky.
Madam Maron zatím vtipně líčila den, kdy několikrát přetáhla koštětem svého prince, protože si myslela, že si ti mizerní androidi přitáhli osmého do party. Naskákala se kolem nich, že to hezké nebylo. Gigolové puntičkářsky vyžadovali dokonalou obsluhu a ona měla jenom dvě ruce.
Chudák Georg Maron se do domečku na kraji starého solárního pole přišel zeptat na souřadnice, protože zabloudil. Zahnala ho tím koštětem na zbabělý útěk. Vyřítila se za ním, ale zakopla, narazila hlavou do rámu dveří a omdlela. Nějak ji naložil do svého vozu a než dorazili do města, byl zamilovaný až po uši. Nadávala mu, prskala, vyhrožovala úmluvou o lidských právech. On se, mizera jeden, jenom hlasitě smál. Nakonec jí došla slova, uznala, že ji přinejmenším zbavil těch sedmi androidích otrapů. Stejně by nikdo nevěřil, že si mohli dovolit zotročit opravdovou holku. Georgově matce tehdy dalo velikou práci vymyslet nějakou přijatelnou nevěstinu minulost…
****
„Nepodceňuj pohádky, moje milá,“ usmívala se nastávající tchýně, když o hodinu později připínala krásné nevěstě svatební závoj. Anabel udiveně pozorovala svůj odraz v zrcadle. Jako bez vůle se začala teskně usmívat, zatímco jakési čtyři dámy z nejvyšší společnosti natřásaly krajkovou vlečku a přerovnávaly záhyby širokánské těžké sukně. Když byla bleďoučká nevěsta připravená, decentně objala královnu-matku a naprosto dokonale naznačila vroucí polibek směrem k levému uchu.
„Děkuji vám, maminko.“
Dámy houfně zavzlykaly. Všechny rázem zapomněly, že tu nestojí žádná z jejich dcer nebo neteří. V tuto chvíli bylo té cizí hezounké plavovlásce prominuto naprosto všechno minulé i budoucí. Už pro její sladce něžný úsměv a jakýsi tragický nádech na dně nazelenalých očí. Všechny samozřejmě předtím ve velkém sále viděly záběry Paula, kterak ji v náručí polomrtvou vynáší z hořících a hroutících se trosek. Celý sál přihlížel její záchraně se zatajeným dechem, lidé se široce rozevřenýma očima hltali detaily.
Takové drama! Neuvěřitelná Paulova odvaha, jeho zoufalé odhodlání vyrvat milovanou dívku z náruče smrti, koho by to nechalo chladným? Sirotka opuštěného, zbídačelého, kterého jakýsi kmotříček poslal k Maronům na první bál. Prý se, chudinka, v těch prostých šatičkách ani dovnitř neodvážila!
Dámy velkého světa zřetelně cítily, že u tak ohromující osudové vášně nezbývá, než sklonit hlavu a ustoupit z cesty. Ba ještě víc: ochotně pro tuhle miloučkou Popelku poslaly vlastní dcery, aby jako družičky vysypaly něžnými plátky růží cestu dlouhými chodbami paláce a velikým sálem až k baldachýnu, kde na líbezné zjevení z pohádek netrpělivě čeká její vysněný a tolik úžasný princ.
