Když se Anabel objevila ve dveřích, Admé si oddychl. Zbývaly pouhé dvě minuty. Ukázal ke kabince, ale nemusel se za dívkou otáčet, aby podle lehkého vyjeknutí poznal, že biotronické peaupetit právě vyčerpaly zbytek akumulované energie. Anabel do kabinky vběhla už jakoby nahá, oblečená jen do motýlího šperku.
„Slečno, prosím, nezapomeňte příště svou róbu uvést do spořicího systému tím ´mha přede mnou, mha za mnou´. Předpokládám správně, že zítra pro peaupetit přijdete znovu?“
„Jééé, Admé, můžu?! A víte, že jsem taky tancovala?!“
„Ještě chvilku vydržte, slečno, po oddělení všech peaupetit mi všechno povíte.“
Jak byla Anabel upjatá u paláce Maronů, tak za chvilku zasypala Admého tolika podrobnostmi, až se v nich utápěl. Zřejmě ho léta komunikace se zákaznicemi dostatečně vyškolila, takže až za dvacet minut přerušil Anabelin monolog a na obrazovku vyvolal jakési archívní záběry ze společnosti.
„Jéé, tenhle je mu podobný. Vy ho znáte, Admé?“
„Já? Kdepak, Anabel. To vy jste se dnes v noci setkala se samotným princem Paulem, po kterém marně bažily tisíce dívek na plese uvnitř v paláci.“
„A že se nepochlubil? No, měla jsem se ho zeptat na tu novou strategii… Ne, radši ne, ještě by mne pokládal za obchodní špionku. Jsem děsně zvědavá!“
„To nedělejte, Anabel! Nedoporučuji žádnou nápovědu, že se vyznáte v této sféře. Možná by ho ihned zajímalo, kdo přeplatil šperky, původně určené pro jeho matku. Svět reálných vztahů se příliš liší od vašeho vyjednávání z velína, slečno.“
„Nojo, to jsem přepískla. Vážně mi pomůžete ještě zítra? Já se vlastně dovnitř ani nedostala… A víte, co mi došlo? Jméno! Žádný jiný, než opravdový, nemám. Copak se mu můžu představit?“
„Ovšem, potřebujete jméno! Ale jaké?“
Na chvilku předstíral úporné přemýšlení a Anabelinu tvář stáhly obavy. Potom se Admé široce usmál:
„Tak ať vám říká Popelka. Je to vtipné a odpovídá to i té situaci, kdy jste se potkali. Bude to považovat dokonce za romantické. Přesto, prosím, o obchodech s ním nemluvte v žádném případě. Můžete mu naznačit, že nejste vyloženě chudá, aby si nemyslel, že jste ty šperky a šaty vybrala z něčích zásob. No ovšem, už vím, jak na něj: Vždyť jestli on je jako princ, vy jste přinejmenším jako kněžna, vystupující inkognito. O mamá a sestrách nemluvte – snad jen o strýčkovi, nebo snad kmotříčkovi, který vás chrání a dříve nepouštěl do světa… Tím myslím sebe.“
„Jéé, fakt můžu?“
„Si pište.“
Zavýskla a objala Admého kolem krku. Potom zase zablikal nátepník, zřejmě se něco dělo kdesi na burzách. Anabel s Admém ještě dohodla platby těchto speciálních služeb a spořádaně odjela pracovat. Samotný Admé si šel zdřímnout, než se přihrnou první zákaznice s přehršlí nových drbů. Měl na to sotva tři hodiny, ale byl navýsost spokojený. Život mu přihrál další náhodu takového kalibru, že pokud někdy pochyboval, nyní svou cestu viděl jasně určenou. Dosáhne výsluní Maronů!
***
Ono se to hezky řekne, nemluvit o obchodech. Jenže když se do šesti hodin do rána Anabel pekelně zapotila, aby odrazila útok právě Maronů, jazyk ji svrběl, kdykoliv se podívala na muže naproti sobě. Zabíračku totiž velice pravděpodobně řídil zrovna Paul. Aspoň jí zrovna před několika minutami naznačil, že ho ples zdržuje od mnohem zajímavějšího dění. Přesto nechal připravit občerstvení pouze pro ně dva sem na terasu.
Což o to, byla s ním mnohem radši, než v tlačenici tam uvnitř, ale pořádně nevěděla, o čem se dá mluvit s člověkem, který se odmlčí v půlce slova a jenom zírá. Ještě bylo fajn, když spolu tady venku tančili, ale jakmile potom seděli vedle sebe a on jí každou chvíli líbal konečky prstů, byla Anabel skutečně poněkud nesvá. Takhle jí k sehnání slušných informací Admého prodloužení funkce těch jeho pjú… hm, breberek, implantátů nebo jak tomu nadávat, nepomůže. Povzdychla si. Paul hned zpozorněl.
„Nudím vás? Zavolám přímo sem hudebníky, zahrají k tanci jenom nám. Nechtěl jsem, aby nás zatím rušili… Nebo vám ukážu náš skleník, takový malý tropický prales i s chýší. Létají tam exotičtí ptáci a motýli a…“
Přerušila ho.
„Kdepak, jenom nejsem zvyklá chodit takhle v noci venku a přitom je tu krásně.“
„Dnes mi jistě neutečete, že ne?“
-Si piš, že jo. Tuplem, když je celá paráda nanic, odpověděla mu v duchu, ale navenek se pevně zadívala do jeho podivně rozostřených šedých očí. Že by zkusil drogy nebo klasicky bere něco na pracovní stres? Vínem to nebude. Hm, je zkrátka nějaký divný. Možná opravdu mají něco rodového… Chudák.
„Budu muset jít, až bude půlnoc.“
Užasle zavrtěl hlavou, natáhl ruku, jako by ji chtěl chytit a nepustit. Složila ruce do klína a trochu rozpačitě poposedla kousek od něj.
„Jste odhodlaná uprchnout skutečně jako Popelka?“
„Musím jít, opravdu, dala jsem slovo.“
„A dáte také slovo mně, když vás požádám o další takovouhle chvíli zítra?“
Tehdy je přerušil nevtíravý signál nátepníku. Anabel vstala a naznačila Paulovi, aby zůstal, kde je.
„Ta chvilka přece trvala přes tři hodiny, pane Marone. Byly hezké a děkuji. Hm, ano, mohu vám slíbit, že ještě přijdu.“
„Ach, Popelko, nezapomínejte, že jsem Paul, váš princ! Najdu si vás i v té nejzastrčenější chaloupce!“
Anabel zašeptala „mha přede mnou, mha za mnou“ a běžela k Admého vozítku, jak nejrychleji mohla. Deset minut na útěk je dost málo. Pokud bude chtít ještě aspoň zítra obstát, musí si dát nejmíň další tři minuty fóra. Už jen proto, že ani jí se nechtělo setkání ukončit. Bylo krapet praštěné, ale docela fajn. Takhle se ještě s nikým nebavila. Kdyby tak mohla být k Paulovi otevřenější, třeba jako s Admém! Poklábosit o tom, co mají společného… Třeba by se začal chovat normálně.
Dosedla, stiskla start a na sedadle vedle sebe nahmatala měkkou látku. Admé ji tam strčil, prý pro každý případ. Šál, který měla uvázaný těsně pod pasem, byl pouze výtvorem pjú… hm, implantátů.
Anabel přejela dlaní po těle. Moc se jí zamlouvalo, že cítí šaty, jako kdyby jí pod rukou skutečně drhla, napínala se a přehýbala tkanina. Nebo elastická… ech, tento. Nemohla si vzpomenout, jak se těm všem hadrům nadává. Ještě pár minut to bude muset mít, ach jo! Snad má Admé pravdu s tou uspořenou energií, protože Anabel by přece jenom velice nerada vypadala nahatě už někde na ulici.
Všimla si, že její chytré vozítko dnes nejede přímo. Zátaras, už nejmíň druhý na cestě! Docela čerstvý, jak hned omrkla displej. Tříkolka ho neměla uvedený v navigaci. Naklonila se k zobrazeným hodnotám, soustředila, jestli nenajde řešení. Jestli nedojede včas… No, to tedy bude síla!
Zkusila zvýšit rychlost, ale Admé ruční ovládání vyřadil. Palubní počítač se ale snažil vyhovět co nejoptimálněji všem zadáním, to musela uznat. S povzdechem přijala skutečnost, že cokoliv ji napadlo, vozítko už provádělo, důmyslně měnilo trasu a kličkovalo mezi domy. Admého městský přesouvač měl nečekaně špičkové vybavení.
Nezbývalo, než se nechat vézt a doufat. Přitom se zároveň snažila nějak omotat pruhem látky. Vsedě a při jízdě zatáčkami to šlo hodně těžko, ale poradila si. Když vystoupila v podzemním parkingu Admého podniku, musela cupitat drobnými krůčky, zamotaná skoro od hlavy k patě, ale snesla to všechno díky báječnému pocitu, že se nakonec vůbec nic hrozného nestalo. Šup do mušle a honem k velínu! Nene, radši trochu spát…
***
Potřetí byla Anabel znatelně nesvá. Investice času do průzkumu zákoutí společenského života připomínala stále víc a víc propadák. Což Anabel nikdy neměla ráda. Paul Maron nezareagoval ani na lehký obdiv vůči obchodům rodinného impéria. Tvářil se najednou, jako by s osobní účastí na obchodech neměl nic společného, do sálu a do společnosti dívku zcela očividně nehodlal zavést, zase seděli sami na terase. No dobrá, bylo to hezké, cítila se s ním jako se starým známým, ale byl to opravdu naprosto nevyužitelný, neomluvitelně promrhaný čas.
Pokud se totiž neplete (a to nepřichází v úvahu, protože na maléry má Anabel hodně citlivý nos), Maroni nejspíš i v tuto chvíli obcházejí pěkně v tichosti všech pět společností, jejichž akcie patří k základům Steinovic jmění. Takže teď trochu nahořklé úsměvy a dost rozmařilá zábava, aby po půlnoci honem tvrdě mákla. Zítra má Paul smůlu, ale možná tak za šestatřicet hodin…
Ke všemu Anabel začínají vadit Admého potvůrky. Má jimi oblezlé tělo, na kterém se přidržují svými teninkými nožičkami jako brouci. Ty nožičky se pochopitelně musejí zasunout do neviditelných škvír v kůži, i když se prý přisávají. Každopádně, když Anabel všemi Admého kúrami odjakživa a dost řídce jenom prosviští, dává jí to dneska docela zabrat.
Třikrát za sebou tohle mít, pořád delší a delší dobu, to opravdu není legrace. Možná by se to nelíbilo ani většině Admého zákaznic, a že ty snesou kde co! Kouše to, svědí, někdy trochu pálí… Nejradši by se Anabel čas od času podrbala, jako když se někdy přes měsíc neočistí a špína začne ohavně svrbět, jenže to by taky mohla narušit celistvost dnešní růžové róby. Půlnoc ještě dlouho nebude. Ach jo.
Paul zatím vykládal o koncertech filharmonie, kterou postavil na nohy. Stačilo mu přikyvovat a poslouchat, případně trochu obdivně komentovat podobným stylem, jako to dělává s mamá. Zastrčil jí volný pramínek vlasů za ucho a nahnul se, skoro se dotkl rty její tváře. Takže asi opravdu v něčem jede, když má potíže s rovnováhou!
Uhnula, on se vzpamatoval, vyprávěl dál a Anabel myslela na svoje. Například s těmi vlasy, které najednou rostou jako blázen, to totiž taky dvakrát nevyhrála. O bolavé hlavě radši ani nemluvit, Admé ji zase učesal s pomocí jakýchsi úžasných spon a stuh. Těžké je to všechno naprosto neuvěřitelně. Přesněji řečeno hnusně a odporně. Tahá to na deset různých způsobů, ten náklad ozdob je cítit při každém pohybu. Už včera měla vlasy na pár místech vytahané tak, že se bála položit hlavu na polštář. Dávno totiž zapomněla, že vlasy umějí tak tenince bolet, až to vžene slzy do očí. To ještě maminka česávala a pletla copánky a… Dost!
Účesy, společenská nutnost a krása – celé jedna šílená, děsná zátěž. Už aby to shodila! Anabel ostatně nikdy dost dobře nemohla pochopit, že si něco podobného sestry navzájem vyčesávají každý den a dobrovolně k tomu. Brr. Kdepak, ona je rozumná osoba a ví, že už s tím společenským životem potřebuje seknout. Ona přece musí svou hlavu chránit, nedovolit vzniknout žádné bolesti, která rozhodí soustředění a…
„Jste nějak zamyšlená. Bojíte se dnešní půlnoci?“
Mluvil tak sladce, že honem upila příjemně nakyslého vína. Příliš to z celkově nasládlého ovzduší neubralo, ale měla varovný pocit, že padá do jakéhosi do maléru a musí oddalovat, co se dá. Bylo jasné, že Paulovi stačí třeba jenom přikývnutí, ale s tím, co měla nacpáno na hlavě, by i nejmenší pohyb znamenal utrpení. Anabel musela promluvit, jenže nakolik se vylže někomu takhle přímo do očí? Tohle je jiné, než obchody přes virtuál. Vlastně jí bylo Paula skoro líto. Vypadal už včera, že její odchod pokládá za šílenou katastrofu. Netušila, že nějaké drogy dokážou až takhle rozhodit člověka z branže. Nebo mu křivdí a je pod silnými léky?
„Svět se přece netočí jenom kolem vašich plesů. Je tolik událostí…“
„Jste odhodlaná učit se dál společenskému životu?“
-No, to tedy určitě, a celá žhavá k tomu, odpověděla mu myšlenkou, která jí zároveň rozverně zajiskřila v zelenkavých očích. Paul vypadal, že už skutečnou odpověď nepotřebuje. Tiskl jí prsty a zašeptal cosi, jako že je úžasná a kouzelná. Moc mu nebylo rozumět, poněkud chraptěl.
Právě, když ji znovu vyzval k tanci a pevně objal tak, až Anabel pocítila neodolatelnou chuť podrbat se na většině míst, kde neležely jeho ruce, varoval ji nátepník. Měla ovšem problém s mužem, který nereagoval na první jemné a velmi zdvořilé náznaky. Navíc měla pocit, že mu dlaně sklouzly hodně hluboko pod její záda. Bylo to celé moc divné. A nejmíň dvě spony se jí už na hlavě kymácely a tahaly, že div nesyčela.
„Nemůžu se nadechnout…“
„Budu dýchat za tebe…“
Dupla mu na špičku boty, kterou cítila pod svým střevíčkem. Nic moc, ale stačilo to, překvapeně ji pustil. Odskočila co nejdál a utíkala ke schodišti.
„Neutečeš mi!“
To už viděla taky. Stačilo pár kroků a viděla jednoho Paula vedle druhého. Jasně, všechno to byli androidi s jeho podobou. Kdekoliv se něco šustlo, mohla počítat, že se ze stínů zahrady vynoří další. Nejvíc jich bylo směrem ke schodišti, ale začali se po ní rozhlížet všichni. Byla v pasti. Už se začali stahovat do kruhu, za chvilku ji chytí. Nejspíš ve chvíli, kdy bude nahá. Tak to teda ne! Tohle Anabel nesmí dopustit ani náhodou! K smrti vyděšená zašeptala:
„Mha za mnou…“
Popletla pořadí, místo neviditelnosti naopak zableskla. Androidi strnuli jako vyřazení. Anabel heslo rychle napravila. To světlo nebylo zbytečné, zahlédla díru pod větvemi keře, navíc byla určitě rychlejší, než pronásledovatelé. Neohlížela se, jako neviditelná bleskurychle prolezla po čtyřech do bezpečí. Už jenom pár kroků, nasednout do vozítka… Kde je? Copak ho někam odtáhli nebo na Admého pokyn ujelo? Aha. Jééé!
Vydechla ohromením a radostí zároveň. Všimla si totiž malého stínu na cestě, kolébajícího se právě tam, kde měl ten stařičký, ale výkonný Admého vehikl parkovat. Takže se taky zamaskoval? Skvělé. Ale jak se teď ona dostane dovnitř? Zkusila nejprostší fintu, která ji napadla:
„To jsem já.“
Přes kapkovité vozítko se přelila vlna zviditelnění. Pás od špičky po záď, který během své cesty ukázal i otevírající se dveře. Víc Anabel nepotřebovala. Na sedačku by už trefila, i kdyby Admé povrchové maskování rozšířil také do interiéru. Nasedla, spokojeně vedle sebe nahmátla záchranný pás šálu a nastartovala.
Vozítko tentokrát nevyjelo hlavní bránou, Admé prozíravě naprogramoval trasu opravdového útěku. Bylo to velmi prosté, stačilo zařadit se těsně za jednoho zásobovače s návěsem, kopírovat jeho jízdu až k prvnímu zátarasu v ulicích a tam odbočit. Anabel okouzlilo, jak se hned zavěsili na jakousi omšelou limuzínu a pokud se nepletla, dokonce chvíli šetřili vlastní energii. Obdivovala Admého vynalézavost a poprvé ji napadlo, že už včerejší zátarasy nebyly náhodné. Bylo to kvůli ní? Zvláštní nápad. Anabel zamrazilo, ale hned se uklidnila. Pokud se ji včera snažili vystopovat, dneska mají určitě smůlu. Admého triky je zaručeně svedou ze stopy.
Docela ji to na Paula mrzelo. Copak mu něco provedla? Leda snad ty šperky jeho matky, ale nikdy je ani nezmínil. Kdepak, nedal na sobě ani jednou znát, že si dal dohromady Popelku s firmou Stein. Mluvil sice o své matce moc pěkně, ale že by takhle vyváděl kvůli přeplaceným šperkům?
Vzpomínala na jejich rozhovory, a když si přehrála i včerejšek, pořádně v ní hrklo. Popelko, jsem váš princ… Nebyla ona ta stará pohádka taky o svatbě?! Každý přece ví, že Paul vybírá manželku. Jak že to Admé říkal? Chce prý potkat dívku, do které se zamiluje, chce vzplanout. A jé, Anabel, tos teda spadla do pořádné bryndy!
Ale to bude nesmysl, nějaký nový odchodní trik, nic víc. Je tisíc a jeden způsob, jak by ji Paul mohl najít, naprosto nepotřeboval to divadýlko s androidy v zahradě. Když si člověk zpracuje dnešní identifikační možnosti, vizuální záznamy, DNA na sklenici, nějaký ten uvolněný vlas, značku tříkolky… No, možná právě ta není dvakrát v pořádku. Admé naznačil, že by se neměla dát hned zjistit. Co znamená „hned“? Jestli ji sehnal pod rukou a pozměnil další značky, možná se stala Anabel podezřelou z bůhví čeho.
Zatímco vozítko kličkovalo místy, kde se už Anabel dávno neorientovala, došla dívka k jednoznačnému závěru: Chybí jí podrobné informace. Ať se stalo nebo stane cokoliv, ztratila přehled o situaci. Navíc není jisté, nakolik má cenu něco přesnějšího dostat z Admého. Věnoval se své mušli, tentokrát těžko stíhal sledovat frmol. Už aby byla u sebe, ve svojí kanceláři! Nebylo by vlastně jednodušší zajet rovnou domů?!
Možná bylo, jenže tenhle krám se nedal zastavit ani přímo řídit. Anabel byla nyní zcela v moci Admého, protože nechtěla zůstat v moci Paula. Do háje! Když takhle stručně shrnula dojmy z posledních hodin, rozhodla se nejmíň čtrnáct dnů z firemního velína nevylézt, i kdyby ji špína kousala při každém pohybu.
Konečně rozeznala vjezd do parkingu, zamotala se do šálu a sotva vozítko zastavilo, běžela k Admému. Samozřejmě už zase vypadala nahá, ale dneska jí to bylo jedno. Cestou si uvolnila vlasy, jak nejvíc mohla, všechny ty spony a stuhy a kousek řetízku vysypala z dlaní na recepční pult. Admé už ukazoval ke kabince, ale Anabel zavrtěla hlavou.
„Myslím, že se Maron snaží zjistit, kdo přesně jsem anebo jdou po vás, Admé. Možná ta šikovná tříkolka není úplně čistá, odněkud ji můžou znát a chtějí všechno vyšetřit. Teď mi prostě jenom ty breberky odstraňte z těla, tak dva dny chci mít úplně klid a potom se poradíme. Nebo ne, kontaktnu vás ještě dřív přes obchodní kanál. Klidně vám pomůžu zmizet, jestli jdou po vás.“
„Máte pravdu, Anabel, zřejmě půjde o použití jisté zakázané technologie a také o nejasnou identifikaci. To je však především můj problém, vás se netýká. Běžte si lehnout, zbavím vás všech starostí.“
„Jo, Admé, tak to byste byl víc šaman, než nettoyageur! Všech starostí mně zbaví tak akorát, no, asi fakt jenom smrt!“
Zatvářil se divně, na tyhle žerty nebyl stavěný. Ostatně ani Anabel moc ne. Byla už příšerně utahaná. Zapadla do kabinky, vymotala se ze šálu a s neskonalou úlevou se položila do široké mušle Cendrillonu. Nebo Cendrillon? Hlavně, když jí už bude dobře. Všechno zapomene a ponoří se do práce…
Zaskočil ji pohyb pod zády, který se přesunul k levému boku. Uprostřed mušle se vysunula vysoká přepážka a drze šoupla Anabel bez jakékoliv výstrahy stranou. Dokonce ji lehce sevřela. Kdepak lehce, Anabel se najednou cítila zatraceně omezená!
Měla hned chuť hned vyskočit a Admému vynadat, ale přišel sám. Snažila se nějak vyhrabat nebo vymrsknout ven, ale každý pohyb byl obtížnější. Otočila hlavu co nejvíc k Admému. Z toho jí bylo ještě hůř. Sice věděla, že na ženské tělo její přítel a nettoyageur kouká pouze jako estét, ale přesto nestála o žádné prohlížení. Začínala se bát. Admé stál a zálibně civěl, v očích něco hodně podobného Paulovi. A ještě cosi dalšího. Anabel měla chuť křičet, ale nevydala ani hlásku. Nemohla se už pohnout ani mluvit.
„Nezkoušej utéct, peaupetit tě paralyzovaly. Jenom hezky tiše lež a čekej, vyplní se ti tvoje největší přání, ten věčný klid. Víš, měl jsem jisté pochybnosti, říkal jsem si, že tě nechám dál řídit firmu a půjdeme si každý po svém, ale on ten můj nový program garantuje pouze jeden úspěšně transformovaný organismus. Tedy můj. Vlastně tvůj a můj. Svým způsobem se staneš nesmrtelnou a můžu ti slíbit, že lecjaké tvoje geny budou v mých dětech. Jestli budu mít dceru, bude se určitě jmenovat po tobě.“
Nechápala naprosto nic. Doufala, že je to jen hodně špatný vtip, ale ze zvyku pozorně naslouchala každému Admého slovu a analyzovala všechny doprovodné jevy, jako by šlo o čísla. Měl vlézavě sladké podtóny, jaké u něj nezažila. Má mu snad ještě být vděčná? Copak zešílel?! Nene, on se dostal ke zdroji. Nějak právě on sehnal prototyp toho, co začalo lítat povětřím kosmetického trhu. Nebo to vytvořil, možná pouze upravil. Je na to strašně pyšný. Stoprocentně tomu věří. Má ještě nějaký další důvod, který mu potvrzuje přesvědčení, že co dělá, je nejlepší možná věc.
Co se tady má stát? Co za povědomí lítalo po světě, o čem Cendrillon opravdu je? Anabel se o tyhle hrátky doopravdy hluboce nezajímala, reagovala pouze na poptávku a nabídku, která byla výhodná. Měla zkušenost, že všechny závratné novinky vylítnou jako ohňostroj a střízliví obchodníci obezřetně naloví zisky. Bohužel pro ni mizera Admé ví moc dobře, co chce a co dostane. A Anabel se na vlastní kůži seznámí s raketou módního ohňostroje. Dost blbej konec.
„Víš, holčičko, jsi prostě úžasná. Když jsem tě před pěti lety poprvé uviděl, chtěl jsem být jen tvůj dobrý anděl, chránit tě a nenápadně podporovat, vždyť jsme příbuzní. Říkal jsem si naprosto vážně, že z toho materiálu, jaký znamenáš, vytvořím cosi úžasného. Kdybys jen tušila, jak vzácné je dneska tělo jako tvoje! Žádné modelovací úpravy ani injektážní provokace, žádné vycpávky, barvení, Dokonce pouze kvalitní strava a minimum léků v anamnéze… Ve tvém těle nalézám přírodu tak původní, jak to jenom v dnešním světě může být. Teprve v posledním roce jsi začala žvýkat ty energetické bomby, plné chemikálií.“
No bodejť, zachtělo se Anabel vysvětlovat aspoň v duchu. Konečně totiž dosáhla slušné zběhlosti, rozprostřela svoje sítě kontaktů, věděla, kde se co včas dozví. Škola ani doktoráty člověka nepřipraví na všechny podrazy a jemné finesy obchodů.
Anabel se dnes držela jen tří hlavních oblastí, ale nepohrdla ani výhodným vedlejšáčkem, když na něj narazila. Což ovšem znamená, že člověk propadne tomu frmolu a klidně vydrží dva dny nespat, jen aby mu něco neuteklo. Což obnáší nezdržovat se jídlem, ale nastrkat do organismu to nejnutnější v kostce a uhlídat si pouze pití.
„Já věděl, že tě Maron objeví. Takový svěží kvítek bez úprav cyklu, s jemnou osobní parfemací a bez dávek feromonů na šatech. I kdyby měl otupělé smysly, stačilo vyhodnotit jedinou ze stop, které jsi zanechala. Zároveň mi bylo od začátku naprosto jasné, že právě ty nejsi ta pravá. Ty bys nedokázala ocenit ani zlomek toho, co ti velký svět a Maron obzvlášť nabízí.“
Měl pravdu, nechápala to. Pořádnou bitvu na trhu by si vychutnala, ale v Admého snech se topila.
„ Chápeš? To já dnes mám na dosah všechno, po čem toužím celé roky. Pro svou lásku jsem nebyl dost ženský, často mne odháněl a hledal cosi lepšího, mezi muži i ženami. Nechal mne takřka bez prostředků, odkopl mne v závěti, vysmál se mi tímhle hasnoucím podnikem! Admé a ostatní sloužící androidi už byli dávno opotřebovaní a vyšeptalí, měl jsem se co ohánět… Moje milá, ty sis už žila na výsluní, přitom o ně nestojíš. A co teď, kdy můžeš sahat po nejvyšších příčkách? Určitě jsi celá říčná zapadnout do firemního velína a na všechno se vykašlat. Jenže já ti to nedovolím zahodit.“
Anabel se točila hlava. Přestávala pobírat Admého řeči, snažila se překonat otupělost. Jenže ten neúprosně pokračoval:
„Přesně vím, jak se chovat, jak toho štěstí užívat. Nahradím tě, Anabel. Paul ve mně bude mít přesně takovou Popelku, jakou si přeje. Jakou bys ty nikdy neuměla být. Nejspíš ale překonám jeho představy, budu totiž naprosto dokonalá manželka.“
Skoro lhostejně pozorovala, jak se Admé začíná svlékat. Usilovně se snažila myslet na cokoliv jiného, než na smrt, která se blíží. JAK že jsou vlastně příbuzní? Tatínek říkával, že jsou na světě sami dva, že mají jen sebe. Jenže když se na něj podívala lépe a odmyslela si povadle zelenou barvu vlasů, poznala v Admého tváři rysy, podobné svým. Nebo spíš těm třem nočním kráskám, které tu Admé stvořil?
Věřila mu, že se v ni dokáže proměnit, že nějak zvládne přenést na sebe její tkáně, snad na principu buněčných transplantací. Věděla, že pokud jenom usne a nestačí ucítit bolest, až se do ní nějaké Admého breberky pořádně zakousnou, bude mu nejspíš ještě vděčná. Zavřela oči, nechtěla ho vidět.
Pokud zemře, tak alespoň v duchu bude ve svém velíně a zadá příkazy pro zítřejší den. Jako poslední věc alespoň v duchu zařídí speciální terapii Admého a ožení ho, aby nebyl sám. Dostane právě to, co chce, ale radost mu to nepřinese… Pomstychtivá a velice škodolibá představa Anabel potěšila, s mamá se Admé navzájem nesnášejí. Zesládlo to až do skutečné příchuti na jazyku. Pochopila, že ten hajzl bude přece jenom laskavý, uspává ji.
