Po další očistné a regenerační kúře u Admého se Anabel netrpělivě ptala na dobu, po kterou bude muset snášet ty rostoucí, vlnivé cancoury na hlavě. Strašlivě překážely, žily si jakýmsi vlastním životem. Anabel připadalo naprosto odporné snášet jejich neustálé zacuchávání a bolestivé rozčesávání.
„Admé, už jsem si to ze zoufalství taky polila olejem, jenže to zase spotřebuju spoustu ubrousků, aby mi mastnota netekla po zádech a vůbec. Jak s tímhle můžou ty ženský žít?!“
Admé se shovívavě usmál.
„Spor o délku vlasů je starý jako lidstvo samo. Především pro muže bylo většinou praktičtější, když si vyholovali hlavy. Pokud nepočítáme časy, kdy délka a netknutost vlasů souvisely s duší, urozeností a hrdostí válečníka. Tuším, že znakem ženství bývaly dlouhé vlasy vždycky, bez výjimky. Je to tisíciletý zvyk. Ne bezúčelný, pomáhal ženám ve sdružování při péči o ně. Možná netušíte, že v podnicích jako je můj, se vytvářely nejen vztahy mezi ženami, dbajícími o zevnějšek, ale také společenský život, obchody –„
„Obchody?“
Admé přikývl. Anabel se lapla do pastičky přesně podle očekávání.
„Ovšem. Žena je tím krkem, který otočí mužskou hlavu rodiny žádaným směrem. Ženy přece znají pozadí všech událostí. Dohazují sňatky dětí, maří nevhodné známosti. Asi jako vaší sestry Demy před rokem… Ehm, vidím, že nejste informovaná, uvedu lepší příklad. Což vám nepomohlo moje upozornění na Maronovy zásnuby?“
„Chm, má to něco do sebe… To bych ale musela furt poslouchat mamá a na to fakt nemám čas. No, hlavně náladu. Holky se pořád hádají, kterej chlap je hééézčí, ale uznávám, že mamá asi nějakej přehled má. Proč mi ale nikdy nic pořádně neřekne?“
Admé přistoupil k sedící Anabel a promnul mezi prsty její polodlouhé kadeře. Narostly právě tak rychle a přitom kvalitně, jak očekával. Tím olejem nic nepokazila, možná dokonce naopak. Přinejmenším je úspěch, že si zatím vztekle nevyškubla část drahocenného porostu i s kořínky. Co by za to jiný dal! Povzdechl si. Ovšem bez vodní kůry a alespoň slabého odmašťovače si samotná Anabel skutečně nemohla s následky olejnaté procedury poradit.
„Víte, slečno, ona by vaše mamá musela vědět, že to chcete. Že se o společenský život zajímáte. Protože jinak si uleví pouze od přetlaku novinek. Snad by také měla tušit, o jaké sféry zájmu aktuálně běží a proč.“
„Jo, to je vono, teď ste na to kápnul. Vy osobně chápete, co můžu potřebovat. Ale mamá?! Tatínek ji taky nechával být. Admé, dyk spolu žili pět roků! Proč mu za tu dobu nedala syna? Když jsem studovala, pořád se mi omlouval, že mi tu univerzitu a taky třetí doktorát sice dovolil, ale že už určitě brzo dostane dědice a já si užiju jenom nějakou tu stáž, abych stíhala tancovačky a sporty a tak. Tehdy bylo zastoupení androidy běžné jenom do úrovně kontaktů s vedoucími odborů.“
Admé si rozpačitě uhladil vlasy na temeni. Nabídl Anabel další sklenku ovocného mixu, odkašlal si, ale rozhodl se opět pro pravdu. Potřeboval, aby mu Anabel věřila.
„Víte, slečno, ono se už kolem devadesátky opravdu rodit nedá. Androidka s umělou dělohou ano, ta by dítě donosila, ale jak víte, do androidky je přenos plodu možný až v patnáctém nebo šestnáctém týdnu. Bohužel paní Steinová už nedokáže splnit onu nejzákladnější podmínku: Být oplodněná a embryo v sobě udržet po onu nejnutnější dobu.“
Anabel vykulila oči a koukala na Admého s otevřenou pusou.
„De-devadesát?! V kolika měla holky? A kolik je těm?“
„Vždy to byly vaše starší sestřičky, pamatujete? Takoví diblíci v pubertě…Ehm, udržuji je dnes bezproblémově na hranici sedmnáctiletých, takže víc, jak pětatřicet, jim opravdu nebude. Vaše paní mamá se do vyšší střední vrstvy prokousávala třemi sňatky dobrých pětadvacet roků, to náhodou vím.“
„Náhodou?“
V Anabeliných očích se zajiskřil odraz její brilantní inteligence. Admé se úslužně uklonil a přiznal:
„Můj drahý nebožtík ji znal. Býval duší společnosti a pamatoval její manžely, její snoubence – i milence. Bývala to velmi činorodá dáma, ale uměla skvěle zametat stopy. Pan Stein, jakožto výkonný šéf vlastní firmy, žil mimo okruhy jejích známých. Obávám se, že můj drahý nebožtík přítel právě tím směrem vaši mamá postrčil.“
Anabel pokrčila rameny. Nedivila se ničemu, protože právě tím prošpikováním světa všemi možnými databázemi a určováním identit se člověku s kreditem a konexemi otevírala okna pro dvojité i četnější existence. Když si připomněla jisté vzhledové nedostatky svých sester, nebylo divné ani to, že se zatím nevdaly. Chronické vředovatění kůže se léčí pouze v anabióze na oběžné dráze Měsíce a na tyhle legrácky Steinova firma kredity neměla, nemá a nikdy mít nebude. Mamá by se měla poohlédnout po novém manželovi.
Jako by jí četl myšlenky, Admé suše podotkl:
„Vaše mamá je poněkud v pasti. Bez prostředků se dál nedostane, lhát o vašem majetku nesmí a tak zbývá jenom příležitost, jaká nastane jednou za padesát nebo ještě více let. U Maronů se šance opakuje takřka po celém století, protože předchozí vládce impéria plesy nepořádal. On svou nevěstu osobně vysvobodil z vyhnanství. Hm, vedle oficiální formy se ovšem vypráví, že to bylo kruté sexuální otroctví u skupiny specializovaných androidů, jistě mi rozumíte. Každopádně, život s tolika neúnavnými muži? Těžko. Byla by nejspíš hodně utahaná a nenávratně zestárlá. Budou to nejspíš odporné pomluvy… Vraťme se k tématu: Takovéhle zásnuby bez nevěsty se v paláci Maronů velice dlouho nekonaly.“
Anabel přehlédla Admého zasněné přemítání o skutečném původu madam Maron a netrpělivě zkusila debatu posunout dál:
„To jako že Paul Maron zahlídne Lemu nebo Demu a na místě řekne, že si ji vezme?“
„Přesně tak. Veřejný příslib již veřejně neodvolá – nebo jeho odvolání vynese vysoké odškodné. V podobě právě tak velikého jmění, aby vaši mamá zabezpečilo i bez dalších sňatků po zbytek života.“
„Nebo holkám umožnilo léčbu…“
Admé vzdychl.
„Ach, slečno Anabel, s vaší dobrotou srdce opravdu nejste připravena opustit obchodní velín! Vaše mamá již dávno zbytečně neutrácí ani na očistné kúry svých dcer. Nevšimla jste si položek ve vyúčtování? Hm, možná vám kapesné nepředkládá…Rybelky je dnes očišťují pouze od špiček prstů po lokty a kolena, injelky nanášejí nejobyčejnější odstředěnou mléčnou emulzi páté kategorie. Bez jediného intrakožního vpichu, prosím! Víte,“ Admé opět ztišil hlas, jako kdyby ho mohl někdo slyšet a udat za vyzrazování intimních detailů z provozu služby, „já si právě kvůli vašim sestrám původně sehnal i kokon s možností oplachu opravdovou ledovcovou vodou, dokážu vyrobit hojivý bylinný odvar, ale nakonec to používám pro tři jiné zákaznice – a ty mívají zcela čistá období! Všechny se vdaly, všechny vděčně mlčí. Recidivy mám jako špičková klinika, ale jsem dvacetinásobně levnější.“
Anabel přikývla. Admé má zase pravdu. Jediným způsobem, jak by mamá přišla k samostatně obhospodařovaným penězům, by byly úspory z kapesného. Před třemi lety jí pořádně seškrtala část proplácených výdajů, takže mamá musela omezit holky. Poněkud tvrdé od matky, ale mohla něco říct, holkám by očistu dopřála, o to hojení. Trochu jo. Tajná léčba Anabel nepřekvapila. Čistá voda je už padesát let určená výhradně do nápojů a k přípravě jídla. Časy, kdy se lidé mohli kdykoliv a kdekoliv ponořit do vody, aniž by jim tělo zpuchýřnatělo, jsou už dávno minulostí.
Mořská voda je tak akorát pro nižší vrstvy, sůl se příliš zažírá do kožních spár a ropné příměsi provokují kožní nádory. Teoreticky by se člověk mohl koupat bez problémů v moři někde u Patagonie, ale kdo by do té ledárny dobrovolně lezl? Máčení ve vodě je zkrátka nepraktické.
Čistou pitnou vodu nebo minerální roztoky na oplachy a jiné procedury smějí používat pouze lékaři s atestem na šetrné využívání, navíc s povinností obhájit spotřebované množství.
„Takže je budu mít furt na krku, ať chci nebo ne. Nejsou mi na nic jiného, než tu reprezentaci, ale stejně žádný ohlasy neregistruju. Jó, kdybych tak já sama…“
„Ano?“
Anabel se lekla vlastních slov i záblesku v Admého napjaté tváři.
„Ale ne. Admé, to je šílenost?! Já mezi lidma nevydržím, roky nejsem zvyklá.“
Nettoyageur ukázal na časomíru a slavnostně se napřímil. Jeho vážný výraz Anabel zaskočil ještě víc. Schoulila se na židličce v očekávání jakýchsi neuvěřitelných hrůz – a naprosto se nemýlila.
„Slečno Anabel, jako váš přítel si dovoluji upozornit, že nejsem pouhý provozovatel očišťovny, nýbrž také špičkový znalec v oboru vizážistiky. Vlastním Cendrillon a do hodiny z vás udělám dámu z nejvyšší společnosti. Můžete se projít slavností Maronů, být u velkých událostí, zasáhnout ve prospěch firmy. Má to ovšem háček.“
Odkašlal si, Anabel se zvědavě naklonila blíž.
„Mé peaupetit, které vám mohu propůjčit, zatím unesou pouze nízkou zásobu energie. Pokud dovolíte, abych vám je – ehm, implantoval, dokáží navodit dojem oblečení, které naprogramuji, dokáží vám pomoci s držením těla a ladnou chůzí, ale pouze na omezenou dobu. Museli bychom se domluvit na přesném čase, kdy opustíte společnost, nasednete do připraveného vozítka a frnk! Zmizíte.“
Anabel se okouzleně usmála.
„To by šlo? Třeba jako že tam jen projdu, podívám se a než mě ty davy zmůžou, uteču?“
„Ještě lépe,“ důvěrně se sklonil k jejímu růžovému oušku. „zadám vám heslo, při kterém peaupetit zapojí maskování. Energeticky dokonce šetrnější proces, než vizualita róby. Stanete se takřka neviditelnou. Pouze ten váš velitelský nátepníček by mohl někdo pozorný rozlišit. Zakryjeme ho, bude vypadat jako šperk.“
„Jéé…“
Anabel pohlédla na minimalizovaný ovládací pultík na svém levém zápěstí. Admého nápad ji dočista okouzlil.
„Mohla bych se podívat, jak to vypadá zevnitř… Vidět všechny ty důležité šéfy v jejich přirozeném prostředí… To by byla dobrá zkušenost, opravdu. Hlavně být nenápadná a nic nezkazit. Ty vaše pjú… ehm, tentononc, implantáty, máte to vyzkoušený? Nebudu mít po odloučení vředy jako holky? Zavrtají se mi hodně do kůže?“
Admé zavrtěl hlavou.
„Mají nožičky podobné, jako injelky nebo rybelky. Přidržují se zároveň pomocí lehkého podtlaku, prostě se přisají. Peaupetit samy o sobě jsou i velice krásné, perleťové. Možná je škoda, že při zahřátí na pokožce zprůhlední. Nemocí se bát opravdu nemusíte. Vředovatění totiž závisí na předchozím promoření organismu infekcemi a zbytkovými stopami starých antibiotik, které lidská těla absorbovala v nekontrolovaném životním prostředí, mno, předměstí. Jak víte, vysoká úmrtnost nižších sociálních vrstev a naopak jistá opatrnost v dataci věkových struktur již ve střední a vyšší střední třídě společnosti…“
„Jasně, chápu, seděla jsem si trochu na vedení. Měla jsem bohatýho tatínka, to si uvědomuju,“ nenechala ho dlouho vysvětlovat. Ona předměstím projít nemusela, mamá se vyškrabala z póvlu. Rozpačitě zrudla, Admé se shovívavě usmál a znovu očima ukázal na časomíru. „Pokud skutečně chcete vyzkoušet Cendrillon, musíme začít. Hodina příprav, sedmdesát minut aktivity peaupetit. Prosím, vyberte si, jak chcete vypadat.“
Ukázal na velkou obrazovku, kde se ihned objevilo sedm variant oblečení na štíhlé postavě a hned poté se přidaly účesy, lehce naznačená podoba. Výsledkem byla řada několika podob takřka nadpozemského stvoření. Anabel polkla, ale potom si uvědomila, že Admé možná nepřehání. Není dnešní a už jí hodně ze svého umění předvedl na sestrách a mamá. Pravda, sice se při jejich dnešním zkrášlení nevyšvihl až do takto hvězdných výšin, ale zázraky s nimi provedl, to jo.
Prohlížela si ty krásky jednu po druhé a usoudila, že se nic nemá přehánět. Hodlala zapadnout do davu, nikoliv zářit. Ukázala na zelenkavou přiléhavou róbu s celkem cudným výstřihem, ale vysokým rozparkem.
„Tohle vypadá rozumně. Jenom bych nerada, aby mi bylo zespoda vidět až někam do krku.“
Admé přikouzlil jakýsi průsvitný šál, který posadil pod pas a převázal právě nad začátkem rozparku.
„Výborně, slečno, přivedla jste mne na skvělou myšlenku. Výsledkem je velice cudný model s lehkou dráždivostí tušeného. Dovolím si přidat jemně zpracovaný šperk tady na uzel, tím se šál jakoby udrží na místě. Mám k němu i něžný náhrdelníček, prostý platinový řetízek s kamínkem v barvě vašich očí. A pro tu vaši kouzelně svěží pleť jsem si dovolil vybrat precizně vytvarované osazení v podobě motýla…“
„Dost, Admé, dost! Já si ani nevěřím, že bych mohla takhle vypadat! Počítáte opravdu s tímhle?“
Dotkla se pochybovačně svých vlasů. Admé pokrčil rameny.
„Kdo nezkusí, neuvidí. Pokud jste se rozhodla, Cendrillon čeká. Naprogramuji zatím své vozítko. Je to napohled starší model, ale s jistými vylepšeními. Například má těžko identifikovatelné znaky. Cokoliv se stane, nikdo vás tedy nepozná a nikdo nebude spojovat neznámou mladou dámu v těchto šatech s firmou Stein.“
Anabel se definitivně rozhodla. Třikrát se zhluboka nadechla a vykročila k vyznačené kabince, kde se svlékla a ulehla do rozevřeného velikého kouzelného kokonu. Nebo spíš nějaké mušle? Tam prý taky vhodíš kousek písku a vytáhneš perlu…
***
Když dorazila na místo, zbývalo Anabel na okouknutí společnosti a návrat k Admého tříkolce přesně padesát minut. Rozsáhlý palác v zahradě zářil do noci, dívka se statečně vydala k širokému schodišti.
Slyšela nádhernou hudbu, která jí připomínala dávné doby dětství, kdy tatínek hrával v salonu s maminkou a několika přáteli. Cítila na sobě Admého vynález, šla vzpřímeně a sebejistě, vystoupala po šesti, sedmi stupních prázdného schodiště k rozevřeným dveřím… A prudce zahnula doleva. Ztratila se mezi piniemi a bez ohledu na nepohodlně vysoké podpatky, bořící se do trávníku, obcházela palác Maronů, přitahovaná dozadu, ke světlu velikých oken sálu.
Srdce jí bušilo a nedokázala ovládnout strach při pouhé představě, že se na to výhrůžně opuštěné schodiště vrátí. Ovšemže si byla vědoma, že jde o jakousi nelogicky hloupou paniku, ale přitom si ji okamžitě odpouštěla. Vždyť pozorovat společnost může zvenčí, osmělit se, přijít třeba ještě zítra…
„Také se vám nechce dovnitř? Poslali vás, abyste tu zkusila štěstí?“
Klidně pohlédla na muže, který vystoupil z keřů naproti ní. Očividně na tom byli podobně, on si zrovna uvolňoval příliš těsnou košili u krku. Žádný ulízaný panák, normální… Kluk? Už ne, bylo mu kolem třicítky. Pokud se tedy neomlazoval jako nějaká ženská. Přikývla.
„Prý si musím zvykat na společnost, čekají mne povinnosti naší třídy. Nepočítala jsem však právě s tímto večerem. Uvolnil se mi program…“
Přerušilo ji pobavené zasmání.
„Takže největší událost roku, možná staletí – a vám náhodou zbyla chvilka času? Madam Maron tím určitě nepotěšíte.“
Lekla se, nepřišla nikoho urážet. Naštěstí už z ní lezla automatická zdvořilost jako při obchodním vyjednávání. Přidala spokojený úsměv a muž ho oplácel.
„Nebudu ji tím obtěžovat. Nezaslouží si kvůli mně pokazit večer, který jistě probíhá v plném lesku a slávě. Nechci vypadat nevděčně.“
„Takže žádný lov na prince?“
„Ne, proč?“
„Pohleďte,“ vedl ji k dál, na terasu, k francouzským oknům. „Tam uvnitř je nějakých sto padesát androidů s tváří Paula Marona. Mají bavit tisíc tři sta padesát osm dívek, které přišly toho nešťastníka okouzlit. Vidíte výkvět ženské krásy ze tří světadílů. No a protože každá pozvaná dívka s sebou směla přivést doprovod v počtu až deseti osob, je tu nakonec dívek mnohem víc. Raději to ani nepočítám.“
Anabel pozorovala taneční rej. Zazdálo se jí, že mezi tanečníky skutečně zpozorovala několik podobných tváří, ale nejspíš se jí trošku točila hlava. Tisíce lidí! Jak se tam vejdou? Zvedla oči a ohodnotila objem budovy. Lehce zavrávorala, neznámý ji přidržel. Bylo to příjemné a pomohlo jí to vzpamatovat se. Vzpomněla si přitom na sestry a jejich řeči u příprav. Ty by tedy s sebou žádnou další dívku nevzaly. Nejspíš dokonce ani ji samotnou, kdyby o to stála.
„Podivuhodná velkorysost od všech těch dívek, nemyslíte? Často slýchám, že ve věcech zásnub a lásky mají být kamarádky a všechny možné rivalky odstrčeny co nejdál, aby vyvoleného pána neodloudily.“
„Zahanbujete mne, našla jste cosi velice hezkého i na téhle bláznivé štvanici. Zatančíme si?“
Ukázal k terase před vysokými okny. Hudba ze sálu tu zněla tiše a nevtíravě. Tady již z Anabel spadl všechen strach a tíseň. Šaty, tvořené Admého implantáty, jako by našeptávaly nejen pohyby, ale i ladnost každého jejího kroku. Poddala se jim stejně, jako náruči svého tanečníka.
Líbilo se jí to celé, i ten muž – nebo mladík? Zvláštně, velice příjemně voněl a jeho blízkost hřála. Dlouho se jí nikdo tolik nedotýkal, pokud se ovšem nepočítají očišťovací rybelky a mírně protivné injelky. Napadlo ji, že sestrám tajně dopřeje Admého kúru. Když mají rády společnost, vředovatící tajemství pod jejich šaty je musí bezmezně trápit. Její společník se tou dobou zaobíral méně praktickými problémy:
„Prozraďte mi, odkud sem přilétl tak nádherný motýl?“
Než stačila odpovědět, zablikal varovně nátepník. Anabel byla zvyklá dodržovat harmonogram, pokud se ovšem neprotáhly důležité obchodní transakce. Přestala tančit, odstoupila, významně poklepala na své zápěstí a lehounce se uklonila. Bez zbytečných řečí odcházela zahradou zpátky ke schodišti. Mezi obchodníky není nutné nic dalšího vysvětlovat.
„Počkejte, vy zlá! Přijdete zítra?!“
Udiveně se otočila, ale dřív, než si odpověď rozmyslela, slyšela vlastní hlas:
„Ano, nashledanou.“
