O Popelce – 1. díl

Byl jednou jeden velmož a ten se podruhé oženil. Vzal si ženu, nad niž nebylo na světě nadutější a pyšnější. Měla dvě dcery a ty byly ve všem po ní. Muži zůstala po nebožce jediná dcera, laskavá a hodná, nikde byste takovou nenašli; byla po mamince, po nejhodnější ženě na světě.“         Charles Perrault

Dalo se čekat, že zase zapomene. Nettoyageur Admé se s povzdechem pustil do příprav na sanitární den. Sotva však přepnul první systém do spacího režimu, zablikalo na recepčním pultu návěstí se šifrou „CEND“.  Na vyhlazené tváři štíhlého, drobného muže neurčitého věku se zelenými vlasy se objevil spokojený úsměv. Pozdě, ale přece! Od dveří letěl její udýchaný hlas:

„Ještě ty svý hejblata nevypínejte, Admé! Už jsem tady, už se svlíkám, už sebou praštím… Jé, tohle tu máte nový, že jo?“

Muž znaleckým pohledem přelétl ošuntělou postavu bohaté dědičky a obchodnice Anabel, která se přiřítila k jeho recepci. Po pozdravu se čile zajímala o novinku, které se jentaktak stačila vyhnout. Zatímco obcházela vejčitý kokon nového zkrášlovadla uprostřed přijímací haly, stanovil bleskovou diagnózu jejího zjevu a potřeb.

Zase nespala alespoň dva dny, pleť zešedla. Ani moc nepila, ale ocenil, že do sebe viditelně přestala cpát multivitamíny a energetika. Spokojeně zaznamenal, jak dívce povyrostly vlasy. Tentokrát ji musí přesvědčit, aby je nechala být. I když to znamená, že je nutně alespoň jednou denně pročísne hřebenem. Ach ne, Anabel a její péče o zevnějšek! Povzdychl, neboť tady vytušil značné obtíže, ale jinak spokojený s výsledkem prohlídky přikývl:

„Vidím, že jste si moje rady vzala k srdci. Mám z toho radost stejně velikou, jako z tohoto prototypu. Není to ještě součást provozu, potřebuje doladit programování. Nechal jsem Cendrillon přijet sem, protože očekávám, že i když sem přece jen přijdete, moje tajemství zůstane v bezpečí.“

„Jé, Admé, zase něco francouzsky? Zní to fakt dost hezky, to bude trhák, i kdyby to lidi jenom dusilo. Má to nějakej přímej buněčnej účinek? Přeprogramujete tím konečně celulitidu naší mamá? A proč je to tak široký, jako pro dva?“

Admé se poškrábal na nose. Anabel francouzsky neumí. I když s obdivem přijala jeho taktiku francouzského podniku, skvěle zabírající na snobskou společnost vyšší střední vrstvy, mohlo by jí jméno nového přístroje přece jenom vyrazit dech. Po chvíli zkroušeně přiznal:

„Název se buněk vůbec netýká, slečno. Můj nový systém se vlastně jmenuje Popelka. Na celulitidu vaší mamá, obávám se, nic nového nemám a dlouho mít nebudu.“

„Počkat, Popelka? Dóóóbrý! Ech… Hm…Prozraďte mi, je to podle tý pravěký pohádky nebo už je fakt zpracovaný využití aktivního popela z toho kráteru po meteoritu ve dvaatřicátým?“

„Vám, slečno Anabel, prostě nic neunikne. Odkdypak se ale právě VY zajímáte o novinky v kosmetické a očišťovací sféře?“

Dívka se zasmála.

„Ta sedla! Jó, dostal jste mne, Admé. No, kosmetický a zkrášlovací trh se nám poslední dobou začíná zajímavě hýbat. Myslím, že na něco přišli, ale všichni jsou děsně tajemní. Víte, co jako myslím. Všichni dělaj´, že ostatní mají jasno, o čem je řeč. Jenže já plavu a nechytám se. Nevíte o tom něco? Smím?“

Když nic nenamítal, přistoupila k namodralému oválu a nesměle se ho dotkla. Admé si oddechl, nevztáhla to na sebe. Možná už ani neví, jak podobný osud s tou pohádkovou kráskou má. Znovu se podíval na zlatavý porost na Anabelině hlavě a spokojeně mlaskl. Dívka vzhlédla, v zelenkavých očích se jí uznale blýsklo.

„Příjemnej matroš, úplně láká. Ať to dělá cokoliv, znám nejmíň tři ženský, který do toho hnedka vlezou celý divý.“

Spiklenecky na Admého mrkla a zasmáli se. Měl rád její smích, který jakoby nepatřil k jinak neuhlazené mluvě. Co on se s touhle mladou dámou už natrápil! Samozřejmě, poněkud chápal, že je to součást jejího uvolnění po hodinách a dnech diplomatické obchodní konverzace. U něj Anabel odhazuje slupku nebo si to přinejmenším myslí.

Dobře si uvědomoval, že právě on, Admé, je jediným dívčiným přítelem, s nímž takto volně hovoří. Bohužel zcela přehlíží, jak on ty její výrazy opravdu nemá rád, jak se tím pro ni obětuje. Nezanedbatelnou stránkou dívčina humpoláctví je totiž fakt, že právě na něm Anabel trénuje samozřejmost mluvy, kterou doma s chutí popichuje nevlastní mamá a nafrněné sestry. V obchodním styku už i Admé zažil, jak je střídmá, spisovná a možná upjatější, než většina androidů v jejím postavení. Jenže ona není android a sebeovládání má takřka nelidské.

„Ještě vám na to nepřišli?“

Anabel skončila s průzkumem předmětu a svou pozornost přenesla na majitele očistného komplexu. Bylo jí jasné, že se Admé šikovně vyhnul přímé odpovědi na funkci Cendrillonu, ale nechala to být. Dnes působil poněkud přirozeněji, živěji, nepřipomínal androida uprostřed cesty mezi mužem a ženou. Sálalo z něj nadšení, kterému Anabel rozumí. Má novou hračku, ale pravděpodobně si není jistý účinkem. Zase všechno zkouší a prověřuje, v tomhle je opravdu zodpovědný a spolehlivý, takzvaně stará škola. Je čas tomu lišákovi zalichotit.

„Jó, musím vám poděkovat, Admé! Sehnal jste mi tehdy skvělej program. Akorát by nikdo neuvěřil, že ta upjatá koza v hologramu jsem zrovna já. No, byla to tehdy fuška celý točit a není sranda hlídat jednotlivý bloky rozhovoru a příkazů, ale jsem fakt ráda, že jste mě překecal. Mám bezva leháro, pohodlně se můžu rozvalit, nohy strčit třeba až na stůl, ale přitom konferovat na úrovni vlád. Zrovna dneska jsem vyfoukla Maronům dost dobrej kšeft. Bylo mi divný, že si toho nevšimli, tak jsem měla docela vítr a jistila se o sto šest. Jo, byla to fuška, ale přesně tohle miluju!“

Tváře jí hořely, rozkládala rukama. Admé přimhouřil oči.

„Že by v tom byly Paulovy zásnuby?“

Anabel znejistěla. Společenské drby vůbec nemusela. Jak o nich mamá nebo sestry spustily, vždycky se okamžitě potřebovala usilovně drbat po celém těle. Copak na to Admé zapomněl? Lehce se naklonil a nevtíravě napovídal:

„Maron, Paul. Budoucí šéf impéria, zkrátka korunní princ. Dámy se ještě nezmínily? Je to novinka horká sotva tři hodiny.“

Anabel se podrbala nad spánkem. Admé nehnul ani brvou, když se jí pod prsty uvolnilo několik šupinek dlouho nečištěné kůže. Za hladkým, leč čistotou se neskvícím čelem probíhala detailní uzávěrka veškerých záznamů komunikace z posledních hodin. Admé nerušil, decentně počkal, až její výkonný mozek všechny detaily utřídí, sladí a vyhodnotí. Během sedmdesáti vteřin měla jasno.

„Jo tak proto! Něco novýho je v luftě, to jo. Vyskočil mi požadavek na krytí výdajů. Zadaly to do reprefondu a přidaly poznámku, že jde o událost století. Myslela jsem, že kecaj´ jako vždycky. Ale měly štěstí, ty cajky jsem jim sehnala docela originální v Malajsii a nejdražší je na nich doprava. Teď se hrabou v dokumentaci a hádají, co si která vezme. Hm. Takže ty dva kontejnery hadrů a doplňků možná nemusejí stačit…“

Admé se pousmál, ale v duchu zašklebil. Výdaje na reprezentaci pily Anabel krev od chvíle, kdy před lety převzala otěže rodinné firmy. Jen a pouze svého majetku, zatímco vdova po jejím otci a dvě nevlastní sestry před světem figurovaly jako skutečné majitelky. Nechaly se živit a hýčkat geniálním dítětem, které od třinácti pracuje s výdrží dvou specializovaných androidů. Během sedmi let všichni dokonale zapomněli, že existovala jakási malá Anabel, děcko s doktoráty z ekonomie, politologie, práv a už tehdy specialistka na volné trhy.

Byla podivným úkazem ve vrstvě, kde mají dívky jediný úkol, tedy vyrůst zdravě a být schopné donosit alespoň jednoho výkonného a inteligentního dědice manželově rodině. Ovšem, samozřejmě, patří k dobrému tónu vystudovat a získat nějaký titul, ale obvykle se to dívčí nadělení povdává už během šesti měsíců po promoci. Proto existují ve firmách pouze stážistky a nikoliv mladé ženy v jakékoliv trvalé pracovní pozici. Samozřejmě od střední třídy výš. O lidech zdola se v těchto souvislostech nemluví, ti se sotva stačí reprodukovat a uživit.

Snad proto se rychle přestalo mluvit také o samotném zaměstnání Anabel a nevhodný výstřelek podivínského pana Steina vůči zvyklostem byl odsunut daleko mimo vhodná témata ke společenské konverzaci.

„Snad bude skutečně vhodné, poohlédnete-li se ještě včas po nějakém dalším výprodeji. Zásnuby pana Paula Marona se odehrávají po velice dlouhé době. Navíc jsou pro zaběhnutý společenský úzus poněkud novátorské. Nebo velmi staromilské, těžko povědět.“

„Šmánkote, to snad ne,“ vyděsila se upřímně Anabel. „Co tomu výkvětu společnosti vlezlo do palice? Mladej pán snad netuší, k čemu existujou  geňáky? Do prkýnka dubovýho, to je takovej problém vytáhnout ze sítě kompletky kdejaký nány, co geneticky vyhovuje?! Každá by zachrastila kostma a byla poctěná, dostat se k Maronům do hnízda. Jak já k tomu ale přijdu?! Dyk já tu jeho srandu musim platit!“

„Je to Maron, slečno. Kdo jiný, než on, si může dopřát volbu manželky podle doplňkových kritérií?“

„Ehe? To jako co?“

Admé se rozhlédl a ztišil hlas.

„Důvěrné zdroje tvrdí, že se chce zamilovat. Setkat se nezávazně s mnoha dívkami a vybrat mezi nimi jedinou, ke které se na první pohled vzplane.“

„Cha, na první pohled! A potom mu doma vyloupnou voči nebo co?“

„Nikoliv. Bude se té vyvolené dvořit a získá její náklonnost a budou šťastni jako jeho otec s matkou, dědeček s babičkou a vůbec všichni Maroni před nimi.“

„Á jéje. Všecko je mi jasný. Mně bylo divný, že Maroni umírají docela brzo, celý generace kolem padesátky. Nějaká demence nebo tak něco, rodinný takemství, že jo? Dost likvidující rodový zvyky, řekla bych. No, to ještě užijeme srandy kopec, milý Admé. Radši si už lehnu, ať mě ty vaše brebery voňoupou. To bude tak nejrozumnější, co s tím teď udělám.“

Admé úslužně ukázal na kabinku. Anabel se odešla svléknout a za chvíli se na řídícím panelu objevil signál ulehnutí do boxu. I když byly veškeré hodnoty dívčina organismu zobrazeny v číslech a grafech, majitel očistné stanice si spokojeně olízl rty. Je čistá, je krásná, je dokonalá. Bude ještě víc, jestliže se mu podaří využít příležitosti. Nemůže být náhoda, že se k němu seběhly nitky černého trhu tak šikovně, že svůj Cendrillon dokončil právě teď!

Spustil první fázi procesu, peelingové odstranění povrchových šupinek kůže. Zaslechl slabé chichotání, lechtalo ji to jako vždycky. Však právě u ní si dával záležet, aby růžové kosmetické rybelky oždibovaly veškeré nánosy nečistot z těla co nejněžněji. Tak jemně, jako by to sladké tělo Admé sám vlastní dlaní pohladil.

Zatímco robotické rybelky o velikosti středního nehtu postupovaly od hlavy směrem k nohám, programoval Admé o něco menší injelky. Tihle nažloutlí broučci tentokrát neošetří odkrytou Anabelinu pokožku pouze přírodně mléčnou vrstvou. Admé konečně, pomocí sedmi specializovaných skupin robůtků s různou náplní bodců, zajistí rozkvět dřímající Popelčiny krásy. Cítil se jako dirigent ohromného orchestru. Jako kdyby během úchvatné souhry obřího hudebního tělesa házel na pultíky notový záznam přímo z hlavy. Nejen jako, vždyť Admé takřka slyšel bouřit vlastní verzi Osudové a měnil se v největšího génia umění!

Mírně dívku omámil, aby nerozeznala změnu v proceduře. První vteřina invazívního zákroku injelek zabolí každého. S napětím čekal na sílu reflexní reakce. Ta potvrdí, nakolik nezkušený tenhle organizmus je. Jak se dalo čekat, tělo sebou zaškubalo, Anabeliny paže prudce vylétly k víku. Desítky injelek přitom popadaly, ale hbitě se vrátily na své místo a zařídily, že dívka na kratičkou bolest ihned zapomněla.

„Šikovný holky,“ ujelo spokojenému šéfovi. Sotva se jeho hlas odrazil od okolí, zamračil se.  Je přece Admé, navenek úslužný android s francouzským přízvukem a programem. I pro tu malou tam vzadu je zároveň vrcholným estétem vzhledu, chování i řeči. Jeho roky mezi póvlem jsou minulostí, nesmí se nechat strhnout ani takovouto chvílí!

Jenom Anabel ví, že on šidí svět podobně, jako ona sama. Přiznal jí, že ovdověl po příteli, po majiteli skutečného očišťovatelského androida Admého, ale ten zkolaboval dřív, než se dědic vzmohl na lepší klientelu. Admé lidský si obarvil vlasy, přizpůsobil tvář a převzal podnik osobně.

Naštěstí malá Anabel měla už tehdy ponětí o spletitosti lidských vztahů, třebaže její vrstva přísně dbala na klasické párování mužů a žen. Pochopila, dokonce prohlásila cosi o správném životním rozhodnutí a právech – ale hlavně a především: o skutečnosti, že se o všechny ty bohaté ženy stará skutečný cizí muž, taktně mlčela.

***

Anabel se rozmrzele zatahala za vlasy. Nebyla zvyklá nějaké nosit. Jenže Admé tvrdí, že se bude brzy muset nahrát nová sada hologramů, protože ta stará končí. Navíc to sedí i časově, to ona uznává. Androidi přece také stárnou, z místa obchodních ředitelů odcházejí zhruba po pěti letech na nižší vedoucí místa. Bude prý vhodné, aby se pro další roky nechala univerzálně nalíčit a učesat. Paruky a příčesky by hologram prozradil, něco tak trapného nemá Anabel zapotřebí. Její firma potřebuje reprezentanta na úrovni…

Admé to celé pořád vysvětloval a objasňoval kolem dokola, jako kdyby Anabel byla úplně jinou klientkou. Jako kdyby byla naprosto blbá. Argumentoval vždycky strašlivě dlouho, takže přestávala poslouchat a spolehla se, že bohapustě neblábolí. Mohla si zatím myslet svoje. Byl to dobrý trénink, neboť v této chvíli podobně pozorným způsobem naslouchala „mamá“. Na ni stačil starý otcův fígl, který odkoukala: Opakovat sem tam nějaké slovo, které by její štíhlá nevlastní matka mohla považovat za důležité. Jako například nyní:

„…Je to vrchol sezóny, ale to ty asi nepochopíš. Doufám, že tvůj obchodnický mozek rozumí propagaci firmy, společenskému renomé…“

„Renomé je zásadní, to je jasnačka. Projela jsem obchody s módním zbožím, očuchala frmol kolem návrhářů. Ty tvoje kontakty, mamá, byly obsazený už po deseti minutách od vyhlášení pozvánek, ale vyhrábla jsem jistou Filipínku…“

„No to snad ne! FILIPÍNKU! Co TY víš o módě?!“

Anabel ponechala macechu, aby vyjádřila celou škálu své nedůvěry až k čirému opovržení. Potom se pohledem zabodla do její mladistvé tváře a nevzrušeně pokračovala:

„… která v jisté slavné firmě už pět roků navrhuje róby pro dámy z Bahrajnu. Znáš, jak to funguje, ne? Stárnoucí génius bez nápadů zaměstná nadějné mládí a přisvojuje si všechny zásluhy…“

Vychutnala si úžas té věčné dvacítky, měnící se až v nelíčené nadšení. Radši už ale mamá nepustila ke slovu.

„Je – ano, čtyřicet osm minut – na cestě. Odvolávali ji z návštěvy rodičů, takže jsem jí poslala letenku. Věřila bys, že z Bahrajnu si cesty domů musela platit sama? Už jsme spolu probraly základy a společně ověřily, že vám současnej materiál bude stačit na pět akcí. Zbytek doobjednáme podle jejích požadavků. Ještě něco, mamá?“

Už mluvila s jejími zády. Ufff, to by tedy bylo. Anabel konečně může v klidu do kanclu a dělat pořádnou práci. Maron se už vzpamatoval, ale taky se tam něco děje. Od rána jejich nákupy a prodeje vykazují nové znaky postupů. Jestli vyměnili androida ve vedení, udělali zároveň dost podstatnou změnu v jeho naprogramování. Nebo překopali strategii se starým? Že by jí něco uniklo? Vyskytly se nové informace? Anabel cítí začátek potíží a také vlastní vzrušení. Podobná změna se udála ve vedení Toma Industries těsně před jejím nákupem deseti poledních stáčíren pitné vody v Evropě. Na jakou komoditu by tak asi mohli mít Maroni zálusk? Moc toho nezbývá… Prokoukne jim to, dokáže se prstíčkem vloudit, malinkej drobeček pro Steina uhrábnout? Byla by sranda, jednou jim pořádně naklepat zadek!

Anabel zasedla za milovaný velín, sjela poslední změny a potom spustila přímou analýzu. Soustředila se, nechala před sebou proudit čísla a značky ve čtyřech pásech najednou. Spoléhala se na svoje oči a mozek, který nějak sám o sobě dokázal hledat souvislosti. Nezklamal. Naklonila se, stopla běžící data, vrátila. No ovšem! Zasmála se. Dobrý, Maroni, jste pilný jako včeličky. Takže stahujete kruh kolem Malajsie? Jen tak, pro trochu legrace v předsvatebním reji, vám právě tady uděláme průlom… Jestlipak vůbec někdo tuší, kolik tu mám spících kontaktů?

Hbitě začala vyjednávat, tancovala mezi firmami a akciemi jako mezi střepy nebo, jak říkával tatínek, v orosené trávě. Nepadla jí ani kapka k zemi. Určitě ne. Měla firmy v oblasti omotané kolem prstu dřív, než se Maroni zmohli na jedinou reakci. Vychutnávala si vzedmutí shonu na šanghajské burze. Oslovila své dva lidi v Tokiu, potom si střihla mezi Londýnem a Madridem. Madrid prohrál. Zametla po sobě stopy přes Británii a spokojeně si objednala mísu zeleninového salátu.

Bylo to jen malinké poškádlení kolosa, osvěžující hra, ale přinejmenším ušetřila za hedvábí na vlečky svých repredam. Patřily jí teď všechny náklady koření a čaje na lodích v Tichém oceánu plus obsahy příručních zavazadel sedmi leteckých kurýrů. Ty klenoty madam Maron sice jednou opravdu uvidí, dokonce na slavnosti, kterou pořádá, jenže ne na sobě.

Anabel pokrčila rameny. Je přece známo, že ona sama se ve špercích nevyzná, takže jí nikdo nemůže zazlívat, když se řídí vkusem první dámy společnosti. Ta si přece ještě pořád může vybrat z ostatních dvaceti nabídek…

Reklama