Během povídání společně vyházeli z okna všechno listí a vynesli ven většinu nepořádku. Ondřej dal stranou všechny suché kusy dřeva. V rohu místnosti byl otvor do komína, proto nejdřív očistili tohle místo. Bývalo to ohniště, ke kterému Ondřej kousky dřeva naskládal, podle toho, jak bylo suché. Měl ve svém vaku i křesadlo, kterým večer oheň rozdělají. Potom odešel pro připravené chvojí.
V tu chvíli Bohunka zahlédla u ohniště postavu statného muže, který si ji prohlížel. U pasu měl zavěšený meč a nevypadal moc přívětivě. Lekla se, ale hned si všimla, že postavou prosvítá zeď. Byl to duch. Co teď? Co když se rozzlobí? Co když je vyžene? Snad pomůže pěkně ho poprosit. Uklonila se.
„Nechci rušit tvůj klid, pane. Jenom potřebuji já a princ Ondřej úkryt před nečasem a lidskou zradou.“
Muž přikývl, také se uklonil a zmizel. Bohunka si oddechla. Mohl být rozzlobený právě na ni, když je pravnučkou krále, který ho přemohl! Rozhodla se, že o zjevení pomlčí. Za chvilku Ondřej začal nosit slíbené chvojí, které naplnilo komoru příjemnou vůní. Společně s Bohunkou upravili pohodlné spaní. Rozuměli si při všem tom zařizování docela dobře a nápady, jak se tu pohodlně zařídit, se při práci líhly jeden za druhým. Odpoledne se podívali kolem hradu a našli keře maliní a o kousek dál lesní jahody. Hned měli aspoň trochu jídla. Nad ránem se Ondřej vydal na lov a přinesl z lesa dva zajíce.
Tak začal život prince a princezny v úkrytu. Pekli si maso, sbírali lesní plody, nosili dříví, sedávali spolu u ohně a povídali si. Bohunku mnohokrát napadlo, že právě tohle si přála. Poznávali jeden druhého a věřili, že se spolu nemusejí bát nepohodlí ani nedostatku. Když si Ondřej při lovu natrhl oblečení, Bohunka díry zašila. Když našli starý kotlík, společně ho vyčistili pískem a brzy si pochutnávali i na polévkách. Jistě to nebyl žádný přepych, ale nestěžovali si. Byli vděční za kouzelnou pomoc, která je zachránila.
Někdy Bohunka zahlédla ve tmavém koutě stíny. Princezna se vždycky trochu lekla, ale potom si vždycky hned vzpomněla na ducha, který souhlasil, aby tu zůstali. Tušila, že to můžou být další duchové, kterých se lidé z okolí bojí, ale opět nic Ondřejovi neřekla. Vedle něj se jich nebála, ale co kdyby je on chtěl nějak zahánět a třeba rozzlobil? Vždyť si vzájemně nepřekážejí. Možná ta stará kouzelnice duchům domluvila, aby prince s princeznou nestrašili.
Nejvíc tedy dělalo starost Bohunce a Ondřejovi přemýšlení o té zradě. Jak k ní mohlo dojít? Co se stalo? Vzpomínali na své rodiny a přátele, zda jsou zdraví a živí. Nic ale netrvá věčně. Když se vrátil pátého rána Ondřej do hradu s dalším zajícem, objevila se najednou u ohniště stařena z lesa.
„Vidím, že jste si dobře poradili. Přišel čas, abyste se vrátili mezi své. Měli byste se obléct a pobrat všechno, co jste sem donesli.“
„Prosím, povězte mi, jsou všichni naši v pořádku?“ ptala se hned Bohunka. Stařena přikývla.
„Nakonec se nestalo vůbec nic. Kouzlem vás vrátím do chvíle, kdy jste zmizeli, takže nikdo nic nepozná. Žádná zrada nebyla.“
Bohunka s Ondřejem poslechli. Rádi by si o tom popovídali, ale jako kdyby jim někdo zamkl ústa. Rychle se připravili, na rozloučenou si podali ruce – a už se s nimi zatočil vítr.
Princezna byla zase doma a švadlenka jen kroutila hlavou, cože si to udělala s šaty a spodničkami. Bohunka nic neprozradila, byla jako ve snu. Když se vzpamatovala, hned i napadlo, že je stařena obelstila, aby jí splnila přání. Nezlobila se, kdepak. Byla vděčná, že se tatínkovi a všem, které měla ráda, ztratila jenom na okamžik. Otec se o ni nemusel strachovat a všichni na jejich zámku byli zdraví a v bezpečí.
Myslela i na Ondřeje, že se již nemusí smutně ptát, kde by měl hledat zradu, zda u mladšího bratra nebo některého strýce. Nechtěl věřit, že by někdo mohl usilovat o jeho život. Bohunka si schovala umolousanou spodničku ze zříceniny do truhly a každý večer se na ni chodila dívat. Jestlipak Ondřej tuší, že na hradě spolu byli doopravdy, že to nebyl jenom sen? Možná zapomněl.
Třetího dne dorazil posel, který králi oznamoval, že se princ Ondřej vrací. To se už po něm Bohunce hodně stýskalo. A také srdce ji bolelo steskem, až z toho pobledla. Když princ Ondřej konečně znovu projel branou královského zámku, vypadalo to stejně slavnostně, jako poprvé. Když však nyní pozdravil pana krále s Bohunkou, viděli dvořané, jak těm dvěma zajiskřily oči a jak princezně opět zčervenaly tváře. Všichni z toho měli radost a hned si špitali, že by bylo dobré nechat co nejdříve péct svatební koláče.
Ještě toho dne se Bohunka s Ondřejem setkali v zahradě a mohli spolu promluvit o samotě.
„Měl jsem sen, princezno, velice zvláštní.“
„Opravdu? Vyprávějte mi o něm.“
Bohunka se začervenala, protože doufala, že ví, o čem jí bude vyprávět. Ondřej ji nezklamal.
„Ocitl jsem se v rozbořeném, strašidelném hradě a skrýval se tam s velice milou a statečnou dívkou, kterou ani procházející duchové nevyděsili. Ale možná jsem je viděl pouze já?“
Bohunka se usmála.
„Také jsem měla sen. Nějaké kouzlo mne ukrylo před zradou na hradě, který dobyl můj praděd a loupežníky pochytal. Přesto když jsem promluvila s duchem, který se mi tam zjevil, postava se uklonila a od té chvíle se duchové míhali jen jako stíny v tmavých koutech.“
Ondřej zůstal koukat.
„Nebála jste se jich? Já se snažil nedat nic najevo, abyste si jich nevšimla.“
„Byla jsem vyděšená z té zrady a opravdu se mi ulevilo, že tam smíme zůstat. Já se naopak bála, abyste odtamtud kvůli duchům nechtěl odejít nebo je dokonce vyhánět.“
Chytli se za ruce a smáli tomu, jak jeden druhého před strachem z duchů chránili. Vzpomínali, jak dobře se jim na hradě žilo, i když se jim přece jen trochu stýskalo po kousku chleba a sladkých koláčích.
„Navěky už budu vděčný všem kouzlům, ba i těm duchům, že jsme tam mohli být,“ slíbil Ondřej. Bohunka posmutněla.
„Chtěla bych dopřát klid všem duším, které hradem bloudí. Že to byli loupežníci, to už je dávno a byli přece potrestaní. Pomohli nám – ale jak se dozvíme, co by pomohlo na oplátku jim?“
„To nebude těžké,“ uslyšeli za sebou známý hlas. Otočili se a hned děkovali staré kouzelnici, která se tu objevila.
„Jen mne nechte domluvit,“ usmála se. „Chcete osvobodit duše loupežníků? To jste už napůl udělali. Jejich prokletí mohlo zlomit jen to, jestliže po tolika zlých činech, které způsobily hodně bolestí, pomohou někomu ke štěstí. Jakmile zazní vaše svatební zvony, najdou ty duše věčný klid.“
V tom princ s princeznou neviděli nic těžkého. Ondřej se hned zeptal Bohunky, jestli mu již věří natolik, aby se stala jeho ženou. Tentokrát Bohunka zamilovaného Ondřeje neodmítla, ale hned také zvala kouzelnici na svatbu. Ta však odmítla.
„Já zmizím spolu s nimi. Celé roky jsem hledala dívku, která by dokázala, co ty. Ty první jsi odmítla snadnou cestu k pomíjivému štěstí. Obstála jsi tváří v tvář duchovi, snažila se ochránit klid všech. Prokázala jsi statečnost i laskavé srdce.“
„Kdo jsi, paní? Proč odcházíš i ty?“
Kouzelnice zvážněla.
„Byla jsem kdysi krásná a pyšná, toužila po bohatství a moci. Naučila jsem se kouzlit a nakonec, když mne otec tvého praděda odmítl a vybral si ženu podle svého srdce, mstila jsem se mu. To můj syn byl tím strašlivým loupežníkem, který děsil půl království. Vychovala jsem ho k nenávisti a pomstě. Také moje byliny a kouzla lidem škodily. Proto jsem i já musela napravit, co bylo napácháno. Nyní mohu odejít za svým synem a jeho zbrojnoši. Vaše láska nám všem přináší odpuštění.“
„Tak snadné to je?“
Bohunka nemohla uvěřit. Kouzelnice přikývla.
„Vaší svatbou přece začíná víc, než pouze štěstí vás dvou. Můžete vládnout mnoha spokojeným lidem ve kvetoucí zemi, můžete znovu usmířit rozhněvané sousedy a můžete se postavit i nepříteli, který mezi zdejší panovníky úmyslně zaséval spory. Když dokážete, aby poznal marnost svých snah a zastavili ho, bude se všem žít klidněji. Tehdy zmizí poslední vzpomínky na zlé činy, které se tu staly.“
Bohunka s Ondřejem na místě kouzelnici slíbili, že se o to všechno budou snažit ze všech sil.
„Věřím vám. Jen o jednu laskavost vás ještě požádám: dobrých sto roků jsem neviděla políbení z upřímné lásky.“
Tohle splnili kouzelnici hned a jistě se mohla na jejich líbání vynadívat dosyta. Políbili se jednou, podruhé, potřetí, ani si nevšimli, kdy zmizela. Objímali se tam, zasypaní plátky rudých růží, které se na ně snášely z nebe. Jako by je jimi obdarovali všichni, které se rozhodli vysvobodit.
Svatební zvony se rozezněly hned druhý den. Když vyšli novomanželé z kostela, opět je zasypaly plátky růží. Bílé, růžové, žluté, rudé, všech barev, jaké růže mohou mít.
Všichni jásali a viděli v tom veliký příslib štěstí nejen pro ty dva zamilované, ale i pro jejich země. Pověst o tom se rozlétla do celého světa a skutečně všichni naslouchali rozvážným slovům mladého krále Ondřeje a jeho královny Bohunky.
Dokonce i ti dva mocní králové z východu a severu od svých dalších dobyvačných plánů ustoupili. Naloupit bohatství na dobytých územích je rychlé a snadné, ale starat se o jejich rozkvět a prospěch, čelit nespokojeným lidem, prosazovat právo a pořádek, to už je jiná. I mocní vládci potřebovali smlouvy s jinými králi, aby pěstovali řemesla a obchod.
Tak Bohunka s Ondřejem našli své štěstí, slovo dané kouzelnici dodrželi, a v jejich království bylo po dlouhá léta dobře každému, kdo se o to poctivě snažil.
