O lásce a čarování – 2. díl

zdroj: pixabay.com

Princ Ondřej odjel, žádnou zprávu neposlal a v posmutnělém klidu uplynuly celé dva dny. Třetího dne, právě když si Bohunka zkoušela nové šaty a švadlenka hledala, co ještě bude třeba upravit, zatočil se v komnatě vítr a milá princezna byla rázem někde v lese, v kopci. I s nůžkami a jehelníčkem v ruce, které švadlence držela.

Reklama

Než se stačila rozhlédnout, objevil se mezi stromy jezdec. Seskočil z koně a Bohunka poznala prince Ondřeje. Uklidňoval svého koně a  rozhlížel se, ale Bohunku uviděl až za chvíli. Ve stejném okamžiku se mezi nimi objevila stařenka z lesa. Ondřej vytasil meč.

„Co je to za čáry?! Kde jsou moji lidé? Mluv, čarodějnice!“

„Ne, neubližuj jí, prosím,“ snažila se Bohunka Ondřeje zarazit. Stará kouzelnice jí kývla na pozdrav.

„Děkuji, princezno, Ty, pane, vezmi si svůj sedlový vak a vše, co považuješ za nutné,“ přikázala Ondřejovi tak přísně, že hned poslechl, ale meč držel dál. Jednou rukou uvolnil vak a stáhl ho na zem, druhou mířil na starou ženu.

„Pojďte ke mně, princezno, ať vám neublíží, já už bojoval s různými nepřáteli!“

Stará žena se usmála. Bohunka si pomyslela, že by jistě dovedla nějak způsobit, aby mu meč vypadl z ruky a také se o ni nebála. Byla zvědavá, co se stalo. Kouzelnice však Ondřeje pochválila:

„Tak je to správné, princi, chraňte ji. Ale ode mne vám nebezpečí nehrozí. Kouzlo vás jen odneslo daleko od zrady, která by vám oběma mohla ublížit. Zůstanete tady ukrytí, jak dlouho bude třeba.“

Než domluvila, mávla rukou a kůň zmizel, jako kdyby tu vůbec nebyl. Potom stařena ukázala vzhůru po svahu:

„Tam nahoře jsou trosky hradu, který dobyl a rozbořil tvůj praděd, Bohunko. Zůstala tam studna a několik koutů, kde můžete přebývat. Běhá tu plno zvěře, je léto a zraje lesní ovoce, máte všechno, co potřebujete.“

Bohunka poděkovala a poprosila kouzelnici o pomoc pro otce a všechny dobré lidi, aby nepřišli k úhoně.

„Neboj se, princezničko. Když se nemusejí starat o tebe, lépe si poradí.“

Zmizela, jako když foukne. Co mohli dělat? Princezna si vykasala sukně a statečně začala lézt do kopce. Ondřej sebral své věci a šel za ní. Teprve, když vystoupali až k hustému houští, předběhl Bohumilu a vysekal v něm průchod. Skutečně brzy stáli před bránou zříceniny.

„Prohlédneme to zbořeniště opatrně, aby na nás nespadlo kamení. Je to nebezpečné, půjdu první,“ rozhodl Ondřej.

Bohunka šla za ním. Tušila, jak daleko od zámku jsou, o tomhle hradu a jeho loupeživém pánovi slyšela hodně pověstí. Prý tady straší duch zlého loupežníka, který tu střeží svůj poklad. Lidé sem prý vůbec nechodí. Nejdřív se báli strašidel a potom snad zapomněli. Hrad na vrcholu hory je ukrytý za borovicemi a jedlemi a daleko od nejbližších lidských sídel. Prý ani uhlíři tady v okolí nežijí.

*

Stará kouzelnice zvolila jejich úkryt dobře. Byla tu polozřícená věž. V jejím patře našli komoru, která ještě měla strop a jediné malé okénko. Prach a staré listí zakrývaly hromady nepořádku, ale důležité bylo právě to, že mimo holé trosky starých zdí a hradeb tady našli opravdové obydlí. Bohunka se rozhodla, že tu budou moci přebývat pohodlněji, než někde v koutě venku.

„Nevím, jak, ale nějak odtud vymetu špínu. Mohli bychom tu již dnes v noci spát.“

„Nač tolik námahy? Já bych sem jenom nanosil chvojí a roztáhl na něm plášť.“

Bohunka zaváhala.

„Co když v tom listí něco žije? Žížaly, myši nebo hadi?“

Otřásla se. Možná jsou tu dokonce kosti dávných loupežníků, ale to nechtěla nahlas říkat, aby třeba nepřivolala některé strašidlo. Kdepak, dokud nebude vidět podlahu, ničemu neuvěří! Ondřej zavrtěl hlavou.

„Buďme rádi, že jsme nezůstali v lese.“

„To je pravda, jenže na hromadě špíny žít nemusíme,“ nesouhlasila Bohunka a špičkou střevíčku šťouchla do nejbližší hromady. Vykutálela se rozbitá hliněná miska. Ondřej pokrčil rameny a šel obhlédnout zbytek hradu.

Bohunka se bezradně rozhlédla. Samozřejmě, že znala nějaké ty domácí práce, ovšem už dlouho žádnou z nich dělat nemusela. A navíc si dobře pamatovala, že k uklízení se nehodí krásné šaty, které měla na sobě. Krásné šaty s vlečkou, všech dvacet spodniček, spodní košili. Bylo jí pořádné horko, vždyť v teplém letním dnu vylezla do prudkého kopce!  Jak si uvědomila, co všechno má na sobě, hned věděla, co s tím. Venkovské ženy mívají sotva jednu sukni a košilku, proč ne ona? Jednu spodničku rozloží a svrchní šaty do ní zabalí, aby se neušpinily. Další spodničky může položit na chvojí a ještě se jimi přikrývat. Na život v horku stačí jen jedna jediná místo sukně a je to. Má jehly a nůžky, když bude potřebovat něco upravit, poradí si. A jestli se jí Ondřej bude smát, tak ať!

Ondřej se neposmíval. I jemu bylo horko, svlékl si kabátec i košili. Objevil, že je ve studni čistá voda a našel i džber s provazem, kterým už vodu nabral. Za bránou osekal několik stromků, z jejich větví bude pohodlné spaní pro oba.

Když uviděl Bohunku ve spodním oblečení, pochválil, jak je to rozumné. Dokud ji neuviděl bez těch krásných šatů, ani si prý neuvědomil, že schovávat se ve zřícenině s princeznou, která určitě nikdy nebyla sama ani v lese, nebude jednoduché.

Bohunka se tomu zasmála. I princezny přece znají spoustu věcí, jaké dělají obyčejní lidé! Jak jinak by věděla, co mají sluhové a služky dělat?

Reklama