Amálce bylo na místě Anastázie dobře. Překonaná dlouhá nemoc omluvila různá její zaváhání a neznalosti. Zapomněla prý tohle a tamto, ale to nevadí, znovu se všechno naučí, slyšela kolem sebe. A byla tomu ráda. Život na hradě byl pestrý a velmi zajímavý. Na zámku se Amálka nedostala nikam, nesměla ani do kuchyně nebo do stájí. Tady naopak musela znát všechno. Amálka se učila hospodařit a nikdo ji neokřikoval, že se nehodí, aby na něco sahala nebo dělala. Naopak, paní rytířka chtěla, aby rozuměla všemu, co se na hradě děje.
„Paní hradu musí rozumět svému domu,“ říkala. „Kdo hrad brání před útokem, když rytíř není doma? Jeho paní. Kdo rozděluje zásoby a hlídá, aby bylo co jíst? Paní hradu. Kdo se stará o hospodářství a kdo dohlíží čeleď, aby se řádně starala o všechen dobytek a havěť?“
Na to už Amálka znala odpověď: Paní hradu. Brzy přišla zpráva, že se princezna ptala na zdraví Anastázie a že ji zve k sobě na královský zámek jako svou družku. To bylo radostné překvapení! Jenom Amálka se příliš nedivila. Stázince se jistě stýskalo po tatínkovi a mamince stejně, jalo jí po bratrovi a sestrách. Na zámek byli pozvaní i rytíř s manželkou. Amálka uznale na Anastázii pomyslela. Je chytrá, vždyť jen ona mohla tohle zařídit!
Za měsíc se obě dívky konečně setkaly. Po uvítání v hlavním sále požádala princezna svou novou družku, aby ji doprovodila do zahrady. Procházely se a mlčely. Měly toho tolik na srdci a přece se ostýchaly.
„Je zvláštní pozorovat sama sebe zvenčí, cizíma očima,“ pronesla konečně Anastázie. „Jsem vám velice zavázaná, výsosti, že jste mi dovolila poznat váš krásný zámek.“
Amálka se začervenala. Anastázie by se jí už málem uklonila, ale Amálka ji zadržela.
„Pšššt, to ne! Prosím, princezno, povídejme si tak, jak vypadáme. Vy jste Amálie a já Anastázie. Lidé by se divili, kdyby si toho všimli. Vždyť i tak se můžeme mnohokrát prozradit. Já, když znám zámek, zahrady a dvořany, vy zase, když jste tu vítala svého tatínka a maminku.“
Anastázie si vzdychla.
„Měla jsem sen, že pro mne přišel skřítek a odvedl mne ke svému králi. Ten mi pověděl o vaší laskavosti. Musí to být hodně těžké, žít najednou na našem hradě, bez toho pohodlí a přepychu!“
Amálka se usmála.
„Všichni mne u vás mají rádi a věří mi. Nemusím se pořád usmívat a být spokojená. Jsem šťastná jenom tak, protože chci. Věřte mi, jsem šťastnější tím víc, doopravdy.“
Povídaly si dlouho a domluvily se, že spolu na zámku zůstanou. Královna nejdříve váhala, ale když jí dvorní dámy pověděly, že se princezna vedle Anastázie začala dokonce doopravdy učit, mohly spolu dívky zůstat.
***
Stalo se, že princ musel splnit přátelskou smlouvu a vyrazit na pomoc bratrovi své nevěsty, sousednímu králi. Ten bránil zemi proti silnému nepříteli, který vtrhnul na cizí území. Rytíř Bronislav odjel s princem a z války brzy přicházely zprávy o statečnosti všech rytířů. Štěstí ve válce se ale vždycky na statečnost a odvahu neohlíží. Válka rostla a byla zlá. Vtrhla i do zdejšího království. Tehdy Amálka požádala královnu, aby se mohly s Anastázií vrátit na malý hrad, který byl daleko od hranic. Jistě tam v bezpečí přečkají zlé časy.
Králi se to nelíbilo, ale musel odjet do války a vládu svěřil své paní. Když však nepřítel dobyl první velké město a blížil se ke královskému sídlu, královna opravdu poslala dívky do bezpečí. Na svém rodném hradě mohla zase Stázinka Amálce ukazovat, co a jak dělat, co ještě Amálka neznala. Rytířka byla překvapená, jak šikovné obě dívky jsou. Připadaly jí jako sestry. Chvílemi si nebyla jistá, která z nich je princezna a která její Stázička. Třebaže byla doba zlá a zprávy jim dobré nepřicházely, bylo všem na hradě dobře.
Když se blížil ke konci rok, vyměřený králem skřítků, přece jenom se válečné štěstí přiklonilo na stranu obránců a nepřítel začal ustupovat. Starý král za to vítězství zaplatil vlastním životem, ale Amálčin bratr už byl zkušený válečník a spolu s Bronislavem nepřítele vyhnali ze země i ze sousedního království. Královna povolala svou dceru zpátky. Určila, že se po korunovaci mladého krále Amálka stejně jako její sestry stane nevěstou některého ze statečných rytířů nebo spojenců z jiných království.
Děvčata se lekla. Jak to teď udělat? Nesmějí přece nikoho urazit tím, že by princezna odmítla svatbu, ale vdávat se v cizím těle také není správné. K tomu je těžké souhlasit se svatbou, když ani jedna nevěděla, kdo by měl být tím ženichem. Společně přemýšlely, jak to udělat, až je napadlo jít ke skřítčímu králi.
Zavřely se v převlékárně jako kdysi Amálka, seděly a vzdychaly. Navíc sem ale přinesly talířek se sladkou kaší, jak se to dělávalo na hradě. Za chvilku skutečně přiběhl skřítek a smál se, jak jsou důvtipné. Zavedl je ke králi skřítků obě. Ten je vyslechl a k překvapení dívek se zatvářil přísně.
„Copak žádáte? Myslíte si, že se takovéhle kouzlo může jenom tak změnit? Kdepak, milé princezny, ještě zbývají celé čtyři týdny! Jen se vraťte na místa, která jsem určil, a poraďte si samy.“
Ukázal prstem na Amálku, která tady na chvilku měla zase svou tvář a tělo:
„Ty, Amálko, možná lituješ, že tě pokládají za hloupou. Je tedy nejvyšší čas přemýšlet, jak z té bryndy ven.“
Potom se otočil k Anastázii:
„Ty, Stázinko, jsi vždycky snila o tom, jaké by to bylo, žít v přepychu na zámku, užívat si ve zdraví plesů a radovánek. Je správné, abys poznala také odvrácenou stranu života princezny.“
Děvčata na sebe pohlédla. Měla obě pláč na krajíčku. Amálka uviděla, že Stázinčina tvář rychle bledne. Jako kdyby se jí s duší vrátila ta těžká nemoc! Objala ji a cítila, jak se o ni slábnoucí přítelkyně opírá.
Tehdy si Amálka vzpomněla, co kdysi král skřítků řekl: že Stázinka po návratu do svého těla zemře. To je kruté! Polkla slzičky, statečně zvedla hlavu a králi skřítků odpověděla:
„Králi skřítků, já nevím, jestli na něco přijdu, ale chci tě požádat o něco důležitého. Moje duše posílila zdraví Stázčina těla, ale co bude za ty čtyři týdny? Prosím, pomoz jí, ať může po návratu domů zůstat silná a zdravá, jako teď.“
Král skřítků se zamyslel.
„Dobrá, splním ti ještě tohle přání, pokud obstojíš. A protože přání se mají plnit po třech, jedno smí mít i Anastázie. Pověz, co by sis přála ty?“
Stázka pokrčila rameny.
„Nevím, králi. Princezna dvakrát chtěla to, co bych si přála já sama. Nevím, čím bych jí prospěla já. Smím si svoje přání rozmyslet?“
„Jsi moudré děvče, Stázko. Až budeš vědět, co si přát, přijď za mnou. Cestu znáš.“
V převlékárně se obě děvčata kouzlem ocitla tak rychle, jako kdyby se jim to celé jenom zdálo. Zase byly vyměněné. Co teď?
***
Jak král skřítků určil, bylo na Amálce, aby něco vymyslela. Napadlo ji, aby šla za paní rytířkou a zeptala se jí, co si myslí o princezně a jejích vdavkách. Vždyť je ze všech nevěst opravdu nejmladší!
„Co by bylo? Je krásná a milá. To ženichovi bude stačit. Vždyť je navíc princezna! Princezny se jinde vdávají mnohem dříve, než v šestnácti nebo sedmnácti letech.“
Amálka se lekla. Najednou, jako kdyby jí to někdo pošeptal, zeptala se znovu:
„Maminko, a vy byste chtěla takovou nevěstu pro Bronislava? Aby mu stačilo, že je krásná a milá. Je přece velký hrdina, vedl princova vojska, sousední král mu daroval velké panství, ale princezna by tam nikoho neuměla ani pozdravit.“
Rytířka se lekla.
„To máš pravdu, dítě moje! Možná by královnu napadlo Bronislava odměnit rukou své dcery. Povídá se, že její starší sestry už mají domluvené ženichy, ale toho Amálčina královna ještě neprozradila. Pravda, princezna je hodná a mám ji opravdu ráda, ale to u panstva nestačí. Měla by se honem spoustu těch vznešených věcí naučit, jinak bude nešťastná a to by pro našeho Bronislava nebylo dobré!“
Od rytířky šla Amálka poprosit o slyšení u královny. Měla na paměti, že nesmí prozradit ani slůvkem, že není obyčejná rytířská dcerka. Zatím se s matkou potkávala jen mezi ostatními dvořany, kde bylo lehké se uklánět a tvářit uctivě. Nyní ji královna matka přijala o samotě. Byla v černém, stále ještě oplakávala svého manžela, ale přitom musela řídit běh země. Amálka v tu chvíli pochopila, kolik má asi její maminka starostí. Kdyby ji tak mohla obejmout, jako se to dělá v rytířské rodině!
„Copak tě ke mně přivádí, děvče? Snad tě moje dcera neposílá kvůli nějaké hlouposti?“
Amálku to zamrzelo, ale uklonila se znovu a sklopila oči.
„Výsosti, všichni mluví o tom, že brzy provdáte všechny dcery, ale Amálie se doslechla, že přes svou krásu nebude tou správnou odměnou pro žádného rytíře. Všichni říkají, že je hloupá a ji to hodně mrzí,“ smutně dodala. Královna přikývla.
„Ano, je to tak. Moje dcera nic důležitého neumí, ale přesto si myslím, že za poslední měsíce ve tvé společnosti trochu dospěla. Je to tedy i tvoje zásluha, Anastázie, a jsem tomu ráda. Určitě jsi však nepřišla jen proto, abychom si povídaly o tom, jaké mám já nebo Amálie trápení.“
Amálku královnina slova bodala jako jehly. Tolik by chtěla svou matku potěšit! Vyhrkla:
„Prosím, dopřejte princezně ještě trochu času. Je přeci tak mladá! Pět nebo šest týdnů, aby se naučila alespoň trochu mluvit nějakou cizí řečí, osvojila si, co princezna musí umět. Já budu s ní a pomůžu jí. Už si spolu i čteme a…“
„To velice ráda slyším! Opravdu jsi ta nejlepší družka, jakou mohla mít. Budiž, přijímám tvůj návrh a hned zítra ustanovím, co se budete učit. Musíte to ale dokázat přesně za čtyři týdny! A nechci slyšet ani jednou, že jste odmlouvaly nebo se protivily učitelům! Teď můžeš jít. Jestli se to Amálii nebude líbit, vyženu ji.“
Amálii vyhrkly slzy do očí nad tou přísností, ale hned ji potěšilo, že jim královna určila právě ten poslední měsíc. Správně ji předtím napadlo, aby chtěla delší čas, než potřebovala, takže když z něj královna matka ubrala, stále ještě se svatba odkládá, až bude Amálka Amálkou!
Přesto se začala bát, zda obstojí. Už se s Anastázií opravdu učila, ale bavilo ji jenom něco. Stázka jí příliš pomoci nemohla, všechno učení pro ni bylo úplně nové. Jenže pokud Amálka obstojí, splní král skřítků druhé přání a Stázku úplně uzdraví. To by byla věc! Něco takového by možná ani Amálčiny sestry nedokázaly, i když si jedna dopisuje s učeným alchymistou a druhá s ještě učenějším filosofem.
Na druhý den musely dívky vstát už za úsvitu, už od rána měly napilno. Přišly těžké časy. Ani Stázku učení mnohdy nebavilo, ale Amálka se snažila za obě. Bála se, aby král skřítků nemohl říct, že neobstály. Nechtěla Anastázii ztratit, ale pamatovala, že nesmí nic prozradit. Stále přítelkyni utěšovala, že ani jí se to trápení neztratí. Vždyť je dnes hezčí, než většina zdejších urozených slečen a s vychováním, jaké jim teď vtloukají do hlavy, bude brzy žádaná nevěsta.
„Vždyť nejsem princezna, Amálko, já budu žít na nějakém hradě. K čemu mi tam bude dvorský tanec nebo latina?“
„Stázko, já přece vím, že se vyznáš ve vedení hospodářství, umíš lovit a znáš spoustu věcí, co jsem se u vás ještě nenaučila. Jenže dnes už nejsi obyčejná rytířská dcerka, jsi družka princezny a budeš mou dvorní dámou. Vydrž to, prosím, kvůli nám oběma, aby král skřítků neřekl, že jsme selhaly.“
Stázka si připomněla, za co již Amálce vděčí, a zahanbeně se pustila znovu do učení. Vzpomněla si, že jí Amálka u skřítka vyprosila i zdraví, když si dokážou poradit. Co by si ale měla přát ona sama, to ještě nevěděla. Na to je čas, usoudila. Vždyť nejdřív musejí završit celý rok té kouzelné výměny!
Tak se společně dívky povzbuzovaly a navzájem chlácholily, kdykoliv je popadla úzkost nebo přišla královna matka a přísně zkoušela. První týden nebyla příliš spokojená, ale pochválila je za píli. Druhý týden viděla, jak jsou unavené, protože ještě dlouho po setmění cvičily cizí mravy, ale uznala, že už něco umí. Třetí týden si nechala číst z latinské knihy. Zkoušela jenom domnělou princeznu, ale Amálka hned v duchu překládala každé slovo a měla velikou radost. Vůbec jí nevadilo, když se Stázka několikrát zakoktala. Vždyť ta se vdávat nebude. Nebude muset, dokud nebude chtít.
Povzdechla si. Pozapomněla, že s návratem do svého těla přijde ještě ta veliká povinnost stvrdit svou rukou královské přátelství. Tak to bývá, každá princezna musí plnit své povinnosti. Který z rytířů, knížat, hrabat a princů to bude? Dokáže ho mít ráda stejně, jak to píšou ve starých příbězích? Slyšela, že se její sestřičky obě zamilovaly a na svoje svatby se těší.
Královna, jako kdyby slyšela Amálčiny myšlenky, po té těžké zkoušce děvčatům oznámila, že začínají velké slavnosti korunovace. Nyní budou obě chodit do společnosti. Procvičí se ve vznešeném vystupování a také všem ukážou, že z těch dětských způsobů a hlouposti princezna Amálie opravdu vyrostla.
„Také ty, Anastázie, můžeš pomýšlet na to, že o tvou ruku požádá některý urozený pán. Za to, jak věrně stojíš po boku mé dcery, si zasloužíš dobré věno.“
Obě se uklonily a děkovaly. Královna je poslala do zahrad, aby si trochu odpočinuly. Tam je potkal Stázinčin bratr Bronislav. Pozdravil princeznu a objal Amálku, až celá zrudla. Nemohl vědět, že to ve skutečnosti není jeho sestřička. Pochválil, jak jí to sluší. Potom se uklonil princezně znovu a poděkoval, že si vybrala za družku právě jeho Anastázii.
„Nikdy jsem nepochyboval o vašem laskavém srdci, princezno.“
Amálka zrudla a málem se prozradila. Stázka rozpačitě odpověděla, že naopak ona vděčí Bronislavově rodině za mnoho šťastných dní na hradě. Obě se červenaly, bylo jim nepříjemné lhát. Ale to už tu byly obě princezniny dámy a vysvětlily Bronislavovi, že není vhodné s dívkami mluvit o samotě, i když je Anastázie jeho sestra.
„Princezna má před svatbou a neznáme jméno ženicha. Nebylo by správné, kdyby si mohl myslet, že jste nějací přátelé.“
Amálka si vzdychla. Zase o ní rozhodovaly! Jako rytířská dcerka ale mohla něco dámám odpovědět.
„Můj milý bratr princezně pouze poděkoval. Sám mladý král si jej váží, a proto se jistě nikdo nemůže zlobit dnes ani v budoucnu, že se potkali v zahradě, kam princeznu poslala sama paní královna.“
Stázka se usmála a přikývla.
„Je to tak, mé vzácné dámy. Jsem vskutku šťastná, že právě nyní mohu osobně pozdravit rytíře, který tak statečně bojoval po boku našeho krále.“
Podala mu ruku a Bronislav ji políbil. V očích mu zajiskřilo radostí a smíchem, když viděl, jak se dvorní dámy tváří nespokojeně. Rychle se rozloučil a dámy dívky odvedly k dalšímu učení. Tentokrát musely poznávat různé květiny a stromy v zahradě a to obě uměly velmi dobře.
