O hloupé princezně a králi skřítků – 1. díl

Bylo jednou jedno království, kde měli šťastného krále s královnou, chytrého prince a tři hezké princezny. Hlavně ta nejmladší Amálka byla hezounká, všem se moc líbila už jako miminko. Měla zlaté kudrnaté vlásky, modré oči a kdykoliv se usmála, objevily se důlky ve tvářích. Narodila se, když už její sourozenci dávno měli své učitele a tak ji všichni chovali jako panenku.

Šly roky a královské děti dospívaly. Amálka se pořád usmívala a lidé si říkali, jak je šťastná nejvíc ze všech a veselá.  Byla to však pravda? Jakmile se zamyslela a zvážněla, už se někdo divil, už jí říkal, že to není správné, že jsou potom smutní ti ostatní. Musela mít pořád svoje ďolíčky od úsměvu ve tvářích, aby kolem ní byli všichni zase spokojení.

O nic víc se nikdo nestaral. Pro bratra a sestry byla dál malá, ještě hloupá holčička, která má sedět, nechat se česat a parádit, jenom se usmívat a mlčet. Prý jejich hrám a starostem nemůže rozumět. Tehdy se Amálka naučila především jednu věc: když se usmívá, víc po ní nikdo nechce, dokonce ani učitelé ne.

Po čase na královském zámku uspořádali slavnou svatbu korunního prince a přijelo mnoho hostů. Amálka už byla dost velká, aby také na slavnostech směla tančit a bavit se s hosty. Jenže ouha! Ke králi a královně se brzy doneslo, že princezna Amálka je – inu, opravdu jenom krásná a milá. Učitelé ji totiž nenaučili skoro nic, neuměla žádnou cizí řeč, nevěděla, odkud kdo pochází a kde jeho země leží, jenom hezky zpívala a tančila. Dokonce se jí po straně posmívali, že moc rozumu nepobrala a přitom je už také skoro na vdávání.

Tehdy se stalo, že mladý rytíř Bronislav z princovy družiny požádal krále o slyšení. Jeho nemocná sestra velice toužila uvidět nádheru královského dvora. Rytíř prosil o svolení přivézt ji, aby uviděla zdejší slavnosti. Král však prosbu zamítl. Amálka o tom slyšela od služebných a nerozuměla tomu.

Pokud si něco málo ze svého učení pamatovala, tak to byla právě vlídnost k poddaným a soucit s nemocnými. Urozené paní se přece mají starat o blaho lidí kolem a pomáhat nemohoucím! Napadlo ji, že by rytířovu sestru sama ráda pohostila. Nemá přece žádnou družku, ani sestry si s ní nepovídají, ba ani mladá bratrova nevěsta na ni nemá čas. Jen dvě dvorní dámy vychovatelky dohlížejí na to, aby příliš s nikým dalším nemluvila a nebyla z toho další ostuda.

Amálka o Bronislavově sestřičce dlouho přemýšlela a pokaždé se vracela k tomu, co ji učili. Sluší se přece nemocné dívce splnit tak obyčejné přání! Nikomu neublíží a rytířskou dcerku potěší.  Šla za tu dívku prosit matku královnu, ale ani ta nesouhlasila.

„Dcerunko, já vím, že to myslíš dobře. Na to ale tvůj rozoumek nestačí, důvěřuj nám. Rytířova sestra je dlouhá léta nemocná, a kdyby nám tady během svateb umřela, přineslo by to stíny do našich slavností. Nehodí se připomínat v časech radosti něčí nemoc a neštěstí. Tvému bratrovi a jeho nevěstě by to přineslo smůlu a to bys jim přece nepřála, že ne?“

Amálka byla poslušná princezna. Nerozuměla vůbec, proč nesmí trochu radosti společně s nimi užít i ubohá rytířská dcerka. Proč matka královna věří na pověry, když i jí učitelé říkají opak, že se člověk musí řídit rozumem. Usmála se však na matku jako vždycky a odešla.  Ano, byla poslušná a na všechny se pořád usmívala, div ji z toho pusa nebolela, ale měla také svůj kouteček, o kterém nikdo nevěděl.

V převlékárně mezi šaty se vždycky na chvilku posadila a byla chvíli vážná. Jen tak, pro sebe. Teď smutně přemýšlela, co je vlastně na tom všem špatně, přestože jí to matka nějak vysvětlila. Ztěžka si vzdychla. V tu chvíli vyběhla z koutku myška a u Amálčiných nohou se proměnila na skřítka.

„Princezno Amálko, často tě tu slýchám vzdychat, když si ostatní myslí, že se jen parádíš. Dneska jsi ale opravdu hodně smutná. Copak se stalo?“

„Jejda, tak to ty tady vždycky šramotíš? A jsi hodný nebo zlý skřítek?“

Skřítek se uklonil a pravil:

„Někdy jsem hodný a někdy zlý, podle toho, co mi náš král uloží za úkol. Ale tebe se ptám jen tak, protože mi tvoje povzdychnutí přišlo divné. Všichni na zámku se radují a tancují a ty sis přišla smutně vydechnout.“

Amálka skřítkovi poděkovala a pověděla mu, co ji trápí. Jak je pro všechny hloupá a teď ani nerozumí tomu, proč by nemohla na několik dnů hostit sestru princova druha. Vždyť je to bratrův přítel!

„To je těžká věc, princezno Amálko. Mocní lidé často musejí rozhodnout jinak, než by jim radila dobrota srdce. Vím ale, kdo by nám to mohl lépe vysvětlit a možná pomoci. Chytni se mne za ruku a já tě zavedu do naší říše. Zeptáme se našeho krále.“

Amálka opatrně podala skřítkovi ruku. Měla strach, aby mu přitom neublížila, protože byl opravdu maličký. Sotva se ho ale dotkla prstem, už byla stejně malinká jako on. Než vklouzli do myší díry, zarazila se:

„Co když mne budou hledat? Moje dámy a služebné mne mají na očích ve dne v noci, stále rozhodují o tom, co je pro mne správné a co ne, ani se mne na nic neptají…“

„Nic se neboj, princezno, jen co přijdeme ke králi, rozprostře nad celým zámkem kouzlo. Nikdo si ani nevzpomene, že tě chvíli neviděl.“

To se Amálce líbilo. Spěchala tedy se skřítkem klikatými chodbičkami do podzemí, až vstoupili do veliké síně. Byla vyložená zlatem a hedvábím a plná skřítků. Podobala se velké královské síni v zámku nahoře. Byl tu také trůn na vysokém stupínku a na něm seděl skřítek s korunou na hlavě. Vypadal jako nějaký mladý král, dokonce byl docela hezký, ale malinký jako malíček. Vlastně v tuto chvíli byli stejně malí oba. Amálka se mu hluboce poklonila. Král skřítků ji přivítal, jako by ji odjakživa znal.

„Vím, co tě sem přivádí, princezno Amálko. Právě v tuto chvíli jiný můj skřítek pověděl nemocné rytířské dcerce o králově rozhodnutí a utěšuje její pláč. Pověz mi, opravdu bys chtěla splnit její přání, i kdybys pro to ty sama musela přinést nějakou oběť?“

Amálce bylo moc líto, že ta nemocná chudinka někde pláče. Potěšilo ji ale, že skřítčí král poslal někoho, kdo dívku utěšuje. Nyní se jí ptal, jako kdyby ona, hloupá Amálka, měla právo něco rozhodnout. To ji naplnilo radostí, že takový moudrý skřítek právě na ni spoléhá. Sice se hned ozval varovný hlásek všech jejích dam a chův a vůbec každého, koho kdy musela poslouchat, že by ji mohl král skřítků ošidit, ale zvedla hlavu a usmála se.

„Já vím, že jsem jen hloupá Amálka a možná se rozhodnu špatně, ale na dobrém skutku přece nic chybného být nemůže. Ty, pane králi, jsi dost mocný a moudrý, abys té nemocné chudince pomohl a mně neublížil.“

Král pokýval hlavou a všichni skřítkové začali tleskat a provolávat Amálce slávu.

„Vidíš, princezno, všichni moji poddaní poznali, že jsi teď řekla něco moudrého. Máš laskavé srdce, to tady vyváží kdejakou učenost. Naslouchej mu a ono tě bezpečně provede životem. Nyní jsem se rozhodl, že nepomohu jenom nemocné Anastázii, ale i tobě. Na rok vyměním vaše duše. Ty sice budeš ve slabém a nemocném těle, ale se silou své vůle a dobroty sneseš nějaké to nepohodlí. Zároveň poznáš mnoho nového, co ti bude časem k užitku. Záleží pouze na tobě, nakolik se budeš sama snažit a učit.“

Amálka se usmála. Nemyslela na sebe, protože si nedovedla představit, jaké to je být nemocná, ale představila si Anastázii, jakou bude mít radost.

„Moc ráda bych ji viděla a pověděla jí, aby se nebála! Ať si zatančí na našich slavnostech a raduje se s bratrem a všemi dvořany.“

Král pokýval hlavou.

„Nebojíš se, že nebudeš tak krásná, jak jsi zvyklá? Nebudeš mít ani svoje krásné šaty a šperky. Možná tě bude něco bolet, možná budeš muset pracovat, jak to dívky na hradech dělají. Navíc se musíš chovat tak, aby nikdo nic nepoznal. Jediné slovíčko nesmíš prozradit!“

Amálka přikývla:

„Neprozradím, slibuji. Bolet, to neznám, ale když to snesla Anastázie, možná to bude tak, jak jsi řekl, vznešený králi skřítků: že jsem dost silná, aby to jejímu tělu prospělo, než nás zase vyměníš.“

Skřítkové Amálce zase zatleskali a ta se rozpačitě začervenala. Nebyla zvyklá na takovou chválu. Král vstal a mávl paží. Všichni se ztišili.

„Slyšte mé rozhodnutí. Na celý rok si duše Amálie a Anastázie vymění svá místa. Jedné splníme, aby ještě před smrtí poznala dvorské zábavy a nádheru. Té, která obdarovává, dáme příležitost poznat život bez přísných dvorských pravidel a rozmazlování.“

Zazářilo oslnivé světlo a všechno zmizelo.

***

Amálku probudila tíha na prsou.  Nemohla dýchat. Posadila se a polekaně naslouchala, jak v ní cosi hvízdá a píská. Rozkašlala se, ale i když už kdysi byla nastydlá a kašel znala, tohle opravdu bolelo. Jak to, že už kolem ní neběhají chůvy, služky a její dámy?

Hned se ale upamatovala na krále skřítků. Dotkla se prsty své tváře. Opravdu nebyla taková, jakou znala. Byla chladná a vlasy nebyly hebké a vlnité, ale zpocené a rovné. Chudák Anastázie! Takhle jí bylo? Nebo ještě hůř? Byla prý nemocná celé roky…

Amálka se rozhlédla kolem sebe. Seděla na posteli ve výklenku, závěsy spuštěné, za nimi byl vidět plamínek svíčky. Když závěs odhrnula, viděla tmavou místnost s pomalovanými stěnami, ale s chudým zařízením. Jaké to tady bude?  Znovu se rozkašlala, až ji na prsou píchalo. Otevřely se těžké dřevěné dveře a vstoupila stará žena v nočním čepci a svícnem v ruce.

„Stázičko, copak je? Jen klidně lež, já ti natřesu polštář a dám pít lipového odvaru.“

Amálka se napila, poděkovala a opravdu se jí na načechraném polštáři leželo mnohem lépe. Žena ji pohladila po tváři a políbila na čelo.

„Teď spi, moje malá, brzy už bude svítat. Povím tvojí mamince, že je ti lépe. A skřítkům dám za tebe sladkou kašičku, aby měli také radost.“

Amálka se usmála. Poznala, že se o ni stará chůva. Bylo milé, jak ji pohladila a políbila, to její chůvy už dlouho neudělaly. A dámy vychovatelky? Ty už vůbec ne. Chůva jí odpověděla spokojeným úsměvem a dalším pohlazením.

„Jsi naše zlatíčko, Stázinko. Teď bude všechno lepší, když se na mne takhle směješ!“

Amálka se podruhé probudila, až když byl bílý den. Slyšela za závěsem šustot sukní, posadila se a znovu vyhlédla ven. Hned se rozkašlala. Chůva spráskla ruce.

„Copak nevíš, že mne máš nejdřív zavolat? Nenamáhej se tolik, Stázinko!“

„Vždyť je den, musím se obléknout a pozdravit otce a matku a…“

Chůva přiskočila, položila jí ruku na tvář a čelo.

„Namouduši, všechna horečka je pryč!  Musíš být ještě opatrná, holčičko, moje. Samozřejmě, když si to přeješ, dovedu tě do síně. Pomohu ti a potěšíme tvé ustarané rodiče.“

To bylo radosti, když Amálka přišla mezi ostatní! Dozvěděla se, že Anastázie ležela v posteli nepřetržitě už dva týdny a celý hrad se bál, že víc nevstane a možná dokonce umře. Tak to asi myslel král skřítků s tím, že moje duše má hodně síly, vzpomněla si Amálka a byla spokojená, že skřítčí kouzlo všem způsobilo takovou radost.

To ještě nevěděla, jak šťastný bude z uzdravování Anastáziin bratr Bronislav. Přijel smutně oznámit, že sestřino přání nesplní – a ona zatím zesílila! Večer vyprávěl o tom, jak se roznesla zpráva o princeznině přání, že chtěla Anastázii pohostit.

„Znovu jsem viděl, jak se někteří dvořané potajmu smáli, že je princezna pořád jako malé dítě, ale já si poprvé uvědomil, jak dobré má srdce. Vždyť ji nikdo nezná! Dvě její dámy za ni říkají, co prý chce princezna povědět, její sestry ji nepustí ke slovu a ani princova nevěsta s ní ještě nepromluvila víc, než několik zdvořilých vět. Každý jenom chce, aby se smála.“

Amálii slova rytíře Bronislava potěšila. Nikdy by nevěřila, že někdo prohlédne, jak musela žít. Uvědomila si však, že je teď Anastázií. Co by asi nemocná dívka svému bratrovi řekla?

„Bratříčku, měla jsem dnes v noci sen, že vidím princeznu a paní královnu, jak spolu hovoří. Prý se vladaři někdy musejí rozhodnout jinak, než by jim velelo dobré srdce.“

„To musel být velmi živý sen,“ podivil se starý rytíř, pán hradu. Amálka přikývla. Sice lhala, ale ne úplně. Nesměla přece vyzradit, jak to doopravdy je.

„Měla jsem z celého toho snu takovou radost, že se mi hned lépe dýchalo.“

Bronislav se usmál a políbil sestru na čelo.

„Říká se, že její úsměv přináší radost, ale nevěděl jsem, že i její dobrota má takovouhle moc!“

Starý rytíř souhlasil a připil princezně na zdraví.

„Ať se o princezně říká cokoliv, dobré srdce je hodně důležité. Zvláště u takového dítěte, které slýchá jenom lichotky a nemusí se o nic starat. Bronislave, vyřiď princezně naše veliké poděkování,“ požádala svého syna rytířka.

 

Reklama