Vážení čtenáři, k příležitosti 31 let od Sametové revoluce přinášíme báseň Modlitba od českého autora žijícího v Austrálii, pana profesora Josefa Tomáše. Básní Modlitba vyjádřil autor své pocity, jak závěrem roku 1989 vnímal neuvěřitelnou událost, konec komunismu v rodné vlasti.
Dílo ilustruje temné pozadí socialismu, zatýkání jeho kamarádů a perzekuce ze strany StB i tehdejšího režimu, které profesor Tomáš zažil.
Modlitba
Vskutku — požehnaná jsi mezi zeměmi! —
Přesto však — sama — ze své vůle jen —
bys nebyla nikdy dokázala
vyprostit se z ocelového sevření
onoho všezachvacujícího zla,
protože my, tvůj plod, tvoji lidé,
jsme odjakživa sotva napůl požehnaní …
Jako knot lampy jsme: na jedné straně
— nasáklí strachem z nepřežití —
jsme těžcí, hustí, páchnoucí,
a na té druhé? — tam jenom zřídka kdy
zazáříme intenzivním světlem,
sami pak nejvíc překvapeni
tím nečekaně náhlým vzplanutím!
Co jsme to vlastně? —
Ať lehcí či těžcí vždy jen dvojrozměrní
V nohách i v hlavě málokdy přítomní
Mezi dvěma póly věčně kmitající
V hloubku otupění často upadající
Čtvrtý rozměr světa stále nenacházející …
Ty naše země!
Tolikrát už jsi byla zpustošená,
více než zpola vylidněná,
své vlastní řeči pozbavená …
Odkud bereš onu zázračnou sílu
na pozvednutí se ze svých ponížení?! …
Přestaňte konečně naříkat,
vy věčně zachmuření!
Nebylo nám snad přislíbeno,
že pár spravedlivých postačí
k záchraně celého vesmíru?
— natož pak jedné malé země!
Pokoji bílým světlem zalitý!
Oni se modlí oni zpívají
Oni většinu času jen tak prostě jsou
Ale docela jiným směrem zahleděni
Než jak se píše nebo mluví nahlas
Ó ty dobo, kterás dovolila ženám ještě nedávno křesťanským
pochodovat ulicemi českých měst, teď však s rudými šátky,
a povolilas nemytým dělníkům, aby si hráli na vojáky ve zbrani,
a katolické rolníky sis koupila za třicet stříbrných panských polí,
a z ampliónů jsi prohlásila několik hlavních hříchů
– závist, nenávist, pýchu — za nejvyšší ctnosti,
a kdy o pár let později jsem zahlédl u Wilsonova nádraží
pochodovat vojína Františka Šedu beze zbraně,
zato ale s černými výložkami a krvavými mozoly,
a viděl jsem též, jak narychlo sbitým barákem v Dolním Žďáru,
napůl cesty mezi Ostrovem nad Ohří a Jáchymovem,
procházela hraniční čára Rusáky zabraného území
(představ si to, kus mé vlasti, a já měl přísně zakázáno
tam nohou vkročit, a když jsem to na pár metrech ignoroval,
malý český člověk-udavač se ihned udýchaně postaral o to,
abych byl odveden pod českým samopalem na strážnici
a několik dlouhých hodin tam byl vyšetřován — Čechem!),
a z té zakázané strany do toho baráku sváželi k návštěvě
z uranové Rovnosti a Svornosti, a z uranového Bratrství,
české trestance-mukly, a mezi nimi mého dvacetiletého
na patnáct let odsouzeného kamaráda Jirku Mráze,
a to za třeskutě mrazivého ledna na otevřeném náklaďáku
a v dusném horkém létě v uzavřeném autobuse —
na to měli, na takovou zlomyslnou sviňárnu,
ty vymiškované mozky komunisticko-českých bachařů —
já jsem toho svědek, já tam dvakrát byl,
a to bylo ve stejném roce, kdy jsem v ulici Celetné
fyzicky pocítil hypnotickou přítomnost zla — protoplazmu zla:
uhrančivě na mě zírala ze zrůdně šedivé barvy
příruček marxisticko-leninského pseudo-učení …
Pro toto všechno snad, a ještě pro mnohem mnohem víc,
jsem už za mlada dokázal rozpoznat, kde zlo přebývá,
a kudy a jak vstupuje do strachem připravených českých hlav,
aby pak s jejich pomocí zaplavilo nejprve stověžaté město —
Věže prázdných chrámů — ruce nesepjaté
Okna zanedbaných domů — žití prázdné
Ruce potratných lékařů — životy zabité
Oči ustrašených rodičů — úcto uprchlá
Slova prodejných učitelů — mysli znásilněná
Projevy zrádných vůdců — činy zločinné
a z něho nakonec i celou českou zem —
Louky zaorané — vy broučci mrtví
Pole poprášená — ty půdo mrtvá
Lesy otrávené — vy ptáčci mrtví
Řeky znečištěné — vy ryby mrtvé
Chlévy zanedbané — vy dobytčata mrtvá
Obydlí ohlušená — ty lásko mrtvá
Prozraď mi tedy, jak ses dokázala osvobodit
od tolikerého všezničujícího zla? —
Odkud se v tobě vzala ta druhá síla,
ta nejprve námi zrazená a brzy nato jím potlačená
síla dobra? — že by těch několik studentů? —
Těch pár, jen na krátký čas spravedlivých,
zanedlouho však opět malověrně cynických? …
Ó ne, ne! Ta síla musela přijít zcela odjinud!
Jedině láska jejich matek to mohla být —
anebo, ještě spíše, ta obava matek:
„Bijí naše děti! Bijí naše děti!“…
Ale to jsi potom byla vlastně ty,
ty Země, naše Země!
Ty, která se přece ztělesňuješ v matkách! —
Ano, nic jiného nežli ty,
ty dobrá, veliká, mohutná Země!
Tvá barva byla přece
barvou všech velkých matek:
matky Kršny, matky Buddhy, matky Krista.
Ty modrobílá, vtělená do všech matek!
Museli jsme odletět až na měsíc,
abychom tě konečně mohli takto spatřit:
Vznášení modrobílé
V osamělosti nepředstavitelné
Prázdnotou černočernou
Vesmíru neohraničeného
Nyní konečně rozumíme těm několika citlivcům,
kterým ses tady už odedávna zjevovala;
a pokaždé jako nebeská královna,
a vždy nad pramenem své vody,
a se stěnou své skály za sebou …
Jako modrobílá nebeská královna —
Věži ze slonové kosti
Archo úmluvy
Bráno nebeská
Dome zlatý —
se slzami v očích varující nás před zkázou,
nabádající nás k pokání, k polepšení!
Ó zůstaň s námi! Neopouštěj nás!
— ora pro nobis pecatoribus
et nunc et in hora mortis nostris
A oni se nadále modlí …
V pokoji zalitém bílým světlem …
Docela jiným směrem zahledění …
OM MANI PADME HUM
Josef Tomáš
