Vážení čtenáři, přinášíme vám a vašim vnoučatům knižní ukázku z pohádkové knížky Jak skřítek Lesánek vařil Pelandu, kterou napsal pan Jiří Glet. Věříme, že se ukázka bude vám i vašim vnoučatům líbit.
Bylo již deset hodin večer. Lesní skřítkové přiložili do ohně buková polena, aby oheň dlouho vydržel a slova se ujal skřítek Javorníček, který vyprávěl pověst O dřevaři Pilčíkovi z Velkých Karlovic.
Dřevař Pilčík měl pěknou dřevěnici ve Velkých Karlovicích, kterou si sám postavil. Valašští dřevaři nebyli jenom dřevorubci, ale vyznali se taky v jiné práci se dřevem. Dokázali postavit roubené chalupy a hospodářská stavení a někteří z nich taky dovedli vyrábět dřevěný nábytek.
Dřevař Pilčík byl zvlášť šikovný, dokázal ze dřeva vyřezávat hračky pro děti, všechny ty koníčky, vozy, ovce a kravičky. Chudé děti dřevařů a pasekářů ho měly rády a žadonily o dřevěnou hračku. Pilčík vždy nosil po kapsách nějaké ty vyřezávané hračky, kterými děti potěšil.
Práce dřevaře, to byla pořádná dřina. Brzy ráno chodil Pilčík se svými druhy dřevaři do hlubokých lesů v okolí Malého a Velkého Javorníku, kde káceli smrky, jedle, duby, buky, javory a borovice podle příkazů nadlesního. Žádné motorové pily tehdy nebyly, dřevaři měli jen sekery a pily.
V létě a na podzim byly klády rozváženy na povozích do Vsetína a dále na Hanou a na jižní Moravu, kde bylo lesů a dřeva nedostatek. Některé klády byly před rozvozem rozřezány na desky a fošny, přímo na pile ve Velkých Karlovicích.
V zimě byly klády naskládané u řeky Bečvy. Při jarním tání, kdy stoupla voda v řece Bečvě, byly klády po vodě posílány až do Přerova a některé pak pluly po řece Moravě až na jižní Moravu.
Dřevař Pilčík měl ženu a dvě děti. Léta ubíhala a starší syn se oženil. Za ženu si vzal dceru jednoho pasekáře ve Velkých Karlovicích. Pilčík pomohl synovi postavit valašskou dřevěnici na pasece na okraji lesa. Na pile si koupili bukové, dubové a javorové desky a Pilčík z nich zhotovil krásný nábytek.
Na stole, židlích, postelích a skříních byly vyřezány figurální a rostlinné motivy. Však na nich dřevař Pilčík pracoval několik měsíců, vždy když se vrátil z práce v lese domů. Na nábytku byla vyřezána jelení a srnčí zvěř, ptactvo nebeské, stromy a nechyběli ani valašští chalupníci a pasekáři.
Nic podobného na Valašsku nikdo neměl. Vyřezávaný nábytek chodili obdivovat nejenom pasekáři a chalupníci, ale taky měšťané a řemeslníci z Vizovic, Vsetína a Meziříčí. Na nábytek se taky přijel podívat sám správce ze zámku ve Vizovicích a moc se mu líbil.
Pak správce vizovického panství Pilčíkovi řekl:
„Pěkný nábytek si dřevaři vyrobil, uměl by si vyrobit taky nábytek pro panské úředníky?“
„Myslím, že ano pane správce,“ odpověděl dřevař.
„Tak zítra přijď na zámek, budeš vyrábět nábytek pro 15 panských úřednických rodin. Nebudeš už do lesa chodit kácet stromy a dostaneš dvojnásobnou mzdu, šest zlatých týdně.“
Dřevař se velmi zaradoval, o takovém štěstí se mu ani nesnilo. Dva roky vyráběl Pilčík nábytek pro úředníky vizovického panství. Nábytek zase zdobil vyřezávanou lesní zvěří a ptactvem nebeským, ale už do nábytku nemohl vyřezávat chalupníky a pasekáře, o to panstvo nestálo, musel tam vyřezávat myslivce, panské úředníky a jejich paničky. Za svou práci byl dobře zaplacen a panští úředníci mu za zhotovení nábytku podle jejich představ dávali ještě nějaké zlatky navíc.
Když ukončil práci na výrobě panského nábytku, do lesa se už nemusel vracet. Měšťané a řemeslníci z Vizovic, Vsetína a Meziříčí mu dali tolik zakázek na vyřezávaný nábytek, že měl práci na několik let.
Taky mladší dcera už dospěla a dřevař ji dal věnem tisíc zlatých, takže se mohla vdát na statek. Staršímu synovi dal taky tisíc zlatých a ten prodal svoji chalupu na pasekách a zakoupil si menší statek.
Dřevař Pilčík žil v blahobytu a potvrdilo se tak staré české přísloví, „že řemeslo má zlaté dno.“ Jinak se dřevař vůbec nezměnil. Ve volných chvílích dále vyřezával krásné dřevěné hračky, nosil je po kapsách a daroval je dětem.
Ukázka z knihy Jak skřítek Lesánek vařil Pelandu, kterou napsal spisovatel Jiří Glet. Knihu vydalo nakladatelství Kosmas.
