Andrea pozorovala obrovský bílý boeing s červeným nápisem „Flying home for Christmas“. Zpod nápisu hleděl na plochu mnichovského letiště Santa Claus. Možná to měl být německý Weihnachtsmann, ale ten už se Santa Clausem zřejmě úplně splynul. Navíc ten anglický nápis…
Andreu napadlo, že Santa Claus z letadla vypadá jako alkoholik, trochu senilní a hodně unavený. Ošila se. Měla ráda Ježíška a české Vánoce.
Letištní hala se proměnila ve vánoční trh se spoustou světel, stánků a nazdobených jehličnanů. Mnichov nezapíral své bohatství. Naopak. Když byla Andrea mladší, ukázněný konzum přepychu, jaký v Mnichově vídala, ji oslňoval. Teď už příliš uvažovala nad smyslem. Konzum se stal na počátku nového století mocnou a silnou ideologií. Chceš stoupat? Skloň hlavu a přijmi pravidla. Konzum, sladký konzum…
Andrea učila už dvacet pět let češtinu na opavském gymnáziu a neměla ráda laciná gesta a haló efekty. Trvala na každodenní práci, přemýšlela o smyslu a kriticky zkoumala rychlokvašné projekty. Byla trapná před dobou. Nebyla ale trapná sama před sebou.
Přese všechno, co si o moderní společnosti myslela, ji vánoční trh na mnichovském letišti okouzlil. Jemně a opatrně, ale okouzlení to bylo.
Kdyby jí nenapsala teta Trudi, aby přijela před Vánocemi na návštěvu, zřejmě by teď nacvičovala se studenty vánoční vystoupení, pekla perníčky a uklízela byt. Nejdelší výlet by podnikla na městské vánoční trhy, aby koupila jmelí a pár vánočních dekorací. Ale je tady. Na jednom z největších evropských letišť, na jednom z největších evropských vánočních trhů.
Teta Trudi jezdívala z Mnichova na návštěvy do Kravař ve Slezsku, co si Andrea pamatovala. Pokaždé upravená, příjemná, usměvavá a se spoustou dárků. Kvůli tetě Trudi se vždycky sešla celá rodina. Seděli v obývacím pokoji Andreiných rodičů a teta Trudi rozdávala dárky. Každý z rodiny k ní musel přistoupit, mluvit o sobě, usmívat se na ni, ona mu pak dala dárek a nějaké marky a dotyčný pak musel pěkně poděkovat. S tetou Trudi se zacházelo jako s malovaným vajíčkem.
A Andrea už věděla proč. Zvedl se jí žaludek.
Na vánočních stromech zářila světla a mezi stánky voněl punč.
Aby zaplašila nevolnost, soustředila se Andrea na zboží ve stáncích.
„Musela jsem tě pozvat,“ řekla jí včera teta. „Chci ti ještě něco říct, než odejdu.“
Andrea věděla, že teta mluví o odchodu na věčnost.
„Musím to někomu říct,“ pokračovala. Byla klidná a strohá, ale Andrea v ní kdesi hluboko tušila horečku. „Mám tě z celé rodiny nejradši, jsi mi podobná. Odkázala jsem ti peníze. Není jich mnoho, ale není jich ani málo.“
Pousmála se. Pak se odmlčela a vážně se na Andreu zadívala.
„Chci, abys něco o své rodině věděla.“
Andrea zpanikařila. Nevěděla, co uslyší, ale cítila, že to bude něco hrozného.
Teta mlčela. Malá kuchyň, jindy příjemně útulná, mrazila.
Andrea pozorně hleděla na tetu a uvědomovala si, že o ní vlastně vůbec nic neví. Trudi po válce odešla do Německa. Samozřejmý rodinný fakt. Andrea si byla jistá, že idylický obraz hodné tety z Německa se právě hroutí.
„V roce čtyřicet tři jsem se vdala,“ řekla teta.
A je to tady. Teta, bezdětná a bez rodiny, byla kdysi vdaná. Andreu za krkem zašimral mráz.
„Byla jsem těhotná, takže to muselo být. Jenže Herbert šel do války, brali jsme se pár dnů před tím, než narukoval. Brzy po tom, co odjel, jsem potratila.“
Andrea vytřeštila oči. Domnívala se, že téměř padesátiletou ženu, jakou je ona sama, nemůže nic zaskočit. Že už všechno v životě viděla, slyšela a téměř vše zažila. Teď však polykala naprázdno a napětím sotva dýchala.
„V létě přišlo oznámení, že Herbert padl. Utekla jsem. Ne sem,“ rozhodila teta rukama kolem sebe, „utekla jsem na Šumavu. Nemohla jsem to vydržet. Po svatbě jsem bydlela u tchána a tchyně… Když jsem potratila, nikdo na mě skoro nepromluvil. A když přišlo oznámení o smrti… Neumíš si představit, jak mi tam bylo. Tchyně se pořád modlila, tchán hodně pil… Na Šumavě to bylo lepší. Nastoupila jsem do lesa jako dělnice, bydlela jsem na jedné posteli na velkostatku a víc jsem nepotřebovala. Začala jsem znovu dýchat.“
Teta se odmlčela. Andrea neměla odvahu na cokoliv se ptát.
„Pak jsem se zamilovala. Opravdově. Gustav byl největší láska mého života. Pracoval na velkostatku v kanceláři, byl raněný na frontě a to ho vyřadilo z armády, špatně chodil a měl velké bolesti v zádech… Vzala jsem si ho. Chystali jsme se po válce odejít sem, do Mnichova, a začít nový život. Jenže pak přišel ten hrozný dopis. Herbert se z války vrátil. Nepadl, byl jen raněný a pak byl v zajetí.“
Tetiny oči se zaleskly.
„Svatba s Gustavem byla neplatná. Dopustila jsem se cizoložství.“
„Byla jsi přece vdova…,“ zašeptala Andrea.
„To jsem si taky myslela. Když jsem se vrátila k Herbertovi, čekali na mě. Tchán, tchyně, švagři, švagrová a Herbert. Seděli za kuchyňským stolem jako soud. Já jsem až teprve ve chvíli, kdy jsem stála před nimi, pochopila, že jsem se neměla nikdy vrátit. Nadávali mi, řekli mi, že jsem děvka, plivali na mě. A pak… Tchán podal Herbertovi řemen a Herbert… Doufala jsem, že mě neuhodí, že řemen zahodí, obejme mě, že bude rád, že jsem se vrátila… Zmlátil mě. Pak si řemen vzali i ostatní, ale to už jsem moc nevnímala…“
Andrea vzlykla. Teta si jí nevšímala.
„Omdlela jsem. Když jsem se probrala, sebrala jsem kufr a doplazila se domů, do toho domu, kde jsi ty pak bydlela s rodiči. Myslela jsem si, že doma mě pochopí. Víš, co se ale stalo? Zbili mě taky. Prý jsem pošpinila celou rodinu. Vlastní otec a vlastní matka…“
Andrea si uvědomila, že její babi a její děda zbili dospělou tetu Trudi. A zbili ji tak, že radši utekla. Představila si své rodiče, jak ji bijí za to, že…
„Na druhý den jsem se přihlásila do odsunu. Bylo mi jedno, kam půjdu, hlavně jsem chtěla od všech pryč. Nakonec jsem se nějak vzpamatovala. Herbert zemřel pár let po válce, takže nakonec přece jenom vdova jsem.“
Teta upřeně hleděla do stolu.
„ Jezdila jsem do Kravař jen proto, abych všem ukázala, že jsem dost silná. Kupovala jsem si vaši přízeň. Rozdávala jsem dárky a marky a dívala se na to, co nemůžu mít. Ponížili mě, ale nezničili. A jsi tady ty. Jsi mi tak podobná…“
Teta Trudi zvedla oči a konečně pohlédla na Andreu.
Andrea seděla ztuhle na židli, bledá jako stěna. Po chvíli tiše promluvila.
„Odešla jsem od svého prvního muže, protože mě bil.“
„Andreo,“ zašeptala teta.
„A první dítě jsem potratila.“
Obě ženy dlouho mlčely.
„Nikomu jsem to neřekla. Stydím se,“ přerušila po chvíli ticho Andrea.
„Proč tě bil?“
„Já nevím. Začalo to maličkostmi. Pak už jsem se bála. Strašně. Později jsem se bála i o Anetu. Byla malá, ale mohlo ho napadnout… Utekla jsem.“
„A teď?“
„Lukáš je úplně jiný. Někdy mám strach, že mě opustí, protože spolu nemáme děti a stárnu. Někdy mám ale pocit, že mě má opravdu rád.“
„Važ si ho.“
„Já vím.“
Andrea si u jednoho ze stánků koupila kelímek vánočního punče.
Ještě nedávno se domnívala, že všechna svá traumata překonala. Tetino vyprávění ale staré rány otevřelo a ty byly najednou, bez předchozího upozornění, živé. Znovu cítila rány, slyšela nadávky, prožívala úzkost.
„Jak ti to mohli udělat?“ ptala se tety.
Rány od muže, který se měl stát životní oporou, strašlivě bolí. A rány od rodičů?
„Byla válka. Lidi byli strašně zlí…“
Teta potřebovala vyprávět o svém traumatu ještě po šedesáti letech.
Andrea v sobě taky nese příběh, za který se stydí. Bolest, ponížení, útěk.
Otřásla se.
Kam až sahá genetika?
Je ona sama obětí jako její teta?
Nebo by se za určitých podmínek dokázala chovat násilně jako babi s dědou…?
Za určitých podmínek…
Vánočně rozzářený Mnichov sliboval radost a hojnost. Santa Clausové se usmívali, dekorace svítily a punč voněl. Přesto se tady někde pod vším pozlátkem ukrývalo zlo. Tam, kde je člověk, je i zlo. Zažila to na vlastní kůži.
Přesunula se k odletu.
Když se zvedalo její letadlo nad Mnichov, věděla daleko víc než kdykoliv předtím, že právě teď prožívá obrovské štěstí. Doma na ni čeká muž, který ji má zřejmě opravdu rád. Studenti pořád ještě věří tomu, co je učí. A její dcera Aneta je těhotná.
Křivka života se přes všechny hrůzy dere stále kupředu. Andrea doufala, že jde s ní.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
