Ve vzpomínkách pražského soukromého detektiva z roku 1932 dnes budeme pokračovat v obchodech a obchodních domech. Praktiky škůdců se příliš nemění. Jistě se tedy leccos opakovalo dál a znovu, třeba i v Bílé labuti, o které máme i starý pamětnický film O. Vávry Šťastnou cestu (1943). Tento slavný obchodní dům byl otevřen pouhé tři dny před obsazením zbytku ČR německými vojsky. Dejme však nyní prostor tajemnému detektivovi.
O „bílých týdnech“, kdy se zboží prodává v sériích za nízké ceny, jsou obchody nabity. Je zde tedy zároveň dobrá příležitost pro poberty všech kategorií. Zajímavé jsou obzvláště triky, které používají obratné zlodějky ve velkých obchodech při svém nekalém řemesle.
Ženám při krádeži nechyběl důvtip a obratnost
Zde postačí posaditi se nenápadně stranou a prohlížeti osoby, které přicházejí a odcházejí. Málokdo si uvědomí, že jeho kroky jsou zde nenápadně střeženy. Zatížené ženy ani nenapadne, že jsou pozorovány při výběru látek, krajek a stuh. Dáma vyndá zrcátko z tobolky, shlíží se v něm, ale bystře pozoruje okolí. Ve chvíli zmizí pár rukavic v rukávu pláště, jiná pod svým drahým kožíškem zapomene hedvábný šál, třetí chce odejít s novým kloboukem, který si zkoušela. Ten starý šikovně odloží. V takové chvíli je dáma upozorněna, aby šla s námi do kanceláře závodu.
Nejčastěji se stává, že při prodeji některé osoby zaměňují štítek levné ceny s tím, který je na drahém klobouku. Zvláštní obratnost v tom mají ženy z vyšší společnosti, které například i při výběru skvostů zaměňují klenoty za bezcenné napodobeniny. Mnohé jsou tak obratné, že berou při placení zpět peníze svoje i s těmi, které jim byly vráceny!
Při výprodejích se přistihne dvacet až třicet kupujících dam, které braly zbytky krepdešínů, brokátů a žoržetu. Ty odvážnější uzmuly celé stručky, několik metrů látky najednou. Jsou jich dva druhy. Některé kradou z profese, jiné proto, že množství barevných látek neodolatelně láká jejich chtivost. Menší kusy látek strkají do rukávů, deštníků a tašek, na větší mají pod vrchním kabátem kapsu. Při práci bývají dvě, jedna horlivě rozkládá látky proti světlu a činí všemožné pohyby. Mluví, chválí a smlouvá, zatímco druhá tiše vkládá látky, které její společnice zakrývá, pod kabát.
Nejčastějšími zlodějkami byly zámožné dámy
Je zajímavé, že to bývají nejčastěji zámožné dámy, nóbl, které nepotřebují krást. Když jsou přistiženy, dávají se do lítostivého pláče. Jedenkráte přistihl jsem ženu jednoho známého stavitele. Ovšem, že vše zaplatil. Omlouval se šéfovi závodu a říkal: „Bojím se, abyste ji nezapsali na policii. Do krámu ji už nepustím, všecko vyřizovati bude služka.“ Opravdu, příště do obchodu chodila jen služebná. Nedalo nám a po čase jsme se jí zeptali, jak se daří milostivé paní. Řekla: „Už je jí lépe, teď krade jenom laciné věci.“
Snad nejzajímavější byl případ mladé krásné dívky, která kradla jenom u pultů, kde byli příručí. Obloudila je krásou, spletla úsměvem a přitom kradla, až se hory látek zelenaly. Když byla před soudem, dala se po vynesení rozsudku do srdceryvného pláče. Pan předseda senátu se ji snažil utěšit: „Pročpak byste plakala, sedm let uběhne jako voda a pak vás ty krádeže přestanou bavit. Nikdy není pozdě vést řádný život!“
Pokud si vzpomenete na předchozí soudničky, možná vás překvapí těch sedm let žaláře. Tak velký trest? Inu, tato krásná zlodějka měla nejspíš na svém kontě velikou škodu!
Krádeže v obchodních domech nejsou ani dnes výjimkou
Zajímavé pro nás je srovnání se zkušenostmi, podle nichž Émile Zola psal svůj román „U štěstí dam“. V něm popisuje všechny tyto jevy ve smyšleném pařížském obchodním domě. Nechává o fintách bohatých dam hovořit majitele závodu – a čirou náhodou jsou přítomny i ženy, které budou brzy přistiženy. On sám rozložením a množstvím zboží samozřejmě mnoho těchto dam schválně mámí a provokuje jejich chtivost laciných nákupů i dalšího vzrušení během krádeží. Émil Zola popisoval tehdejší realitu – včetně krásných zlodějek u jeho příručích. Ti však také v románě sami napomáhali krást svým milenkám nebo naopak krásné zlodějky vydírali, aby se jejich milenkami staly.
Ani současnost není oproštěná od zlodějů v obchodních domech. Ztrácí se zboží za desetitisíce, navzdory ochrankám, prodavačů i možnému pískání rámů. V síti kriminalistů uvízly před časem i některé prodavačky a prodavači v centru Prahy – zloději od nich dostávali požadavky na konkrétní značku a velikost, která obchůdku chyběla, ale u konkurence ji jistě mají. A prodavači prý zároveň touto spoluprací chránili své vlastní zboží. Byli na tenkém ledě, protože pokud by ze sítě vypadli, přestali brát zboží a platit, škodu by měli příště oni. Vždyť zloději, často dobře vypadající narkomani, spotřebovali denně i několik tisíc na drogu. Kde na to měli brát, když pracovat nevydrželi.
Zdroj: Hana Mudrová, Zpravodaj
