Konečně se mu podařilo rozmotat dráty vánočního světelného řetězu.
Kdyby se tak snadno dal rozšmodrchat i život, pomyslel si.
V bytě nad ním se mladý muž snažil uvázat si co nejsolidněji kravatu. Čekal ho první Štědrý večer s rodinou jeho milé. Neklidně pokukoval po tašce plné vánočních dárků, po displeji mobilu nelítostně ukrajujícím čas do odchodu z bytu a po svém obraze v zrcadle.
Tahle ne, pomyslel si a znovu uzel na kravatě rozvázal.
Ve vedlejším bytě seděly před televizí dvě děti. Byly už mírně odrostlé a tvářily se lehce znuděně, přesto ztuhlé vlekoucím se časem soustředily své myšlenky k jedinému bodu: Už přijde Ježíšek?
Jejich matka upatlanýma rukama obalovala poslední kousky ryby a jejich otec dokončoval poslední degustaci bramborového salátu. Napětí mezi nimi měnilo podstatu. Kvůli dětem.
V bytě pod nimi si muž nalil skleničku tuzemáku, vypil ji a usmál se.
„Stejně tě mám rád,“ zazubil se na svou ženu a objal ji.
„Ale já tě nesnáším!“ vykřikla jeho žena. „Jak jsi to mohl udělat?“
„Promiň,“ zašeptal jí do ucha.
Nechala se obejmout a z očí jí na tváře skanuly dvě velké slzy.
V horním poschodí domu seděla u okna stará žena, hleděla na sídliště pod sebou a čekala.
Setmělo se.
Za okny se postupně rozsvěcovala vánoční světla.
Ulice zely prázdnotou.
Muž zasunul vidlici do zásuvky a stromeček se rozzářil. Na malou chvíli se rozzářil i mužův obličej.
Zamířil do kuchyně. U stolu seděla jeho žena a čekala na něj. Vánoční koleda, vůně smažené ryby a slavnostně prostřený stůl ve světle svící.
Možná, možná se uzdraví.
Možná zase příští rok rozšmodrchá drát řetězu vánočních světel a znovu rozsvítí vánoční stromeček.
Posadil se ke stolu a zadoufal v návrat svého ztraceného zdraví.
Mladý muž s uspokojujícím uzlem na kravatě, s taškou plnou dárků v jedné ruce a s klíčem od auta v ruce druhé spěchal vstříc své nové existenci.
Děti odběhly od televize. Rodiče je zavolali do kuchyně, začala štědrovečerní večeře. Kuchyní zněly koledy a děti se tvářily lehce znuděně, přesto jedly co nejrychleji, aby už mohl přijít Ježíšek.
Jejich matka posílala telepatické pozdravy kamsi daleko, kde měla jakousi hlubokou lásku.
Před časem kvůli ní chtěla všechny opustit.
Nakonec to neudělala.
Kvůli dětem.
Kvůli dětem?
Neudělala to kvůli sobě. A taky kvůli závazkům, které oba, ona i on, měli, kvůli živým bytostem, které se nedají vyměnit, předělat, opustit. Jsou tady a neviditelná pouta k nim jsou důležitější než ocelová lana nesoucí ty nejdelší mosty světa.
Právě těmito pouty je propojená navždy s mužem, který teď sedí vedle ní u stolu.
V dobrém i zlém.
Možná je v tomto městě, v této zemi, v tomto čase už ta poslední, kdo něco takového cítí.
Její muž nevěděl, co se s jeho ženou děje. Tušil, že něco není v pořádku, ale nedokázal se dopátrat podstaty. Dnes mu připadalo, že to cosi divné snad zmizelo.
Muž ve spodním bytě si chtěl nalít další sklenici tuzemáku, ale nakonec to neudělal. Nasoukal své břicho v slavnostním tričku za vánočně vyzdobený stůl, pohlédl na svou ženu a spokojeně mlaskl.
Jeho žena se pousmála.
Začaly Vánoce.
V horním patře domu se pousmála stará žena.
Sídliště za okny jejího bytu začalo vyzařovat magickou sílu. Když byla mladší, nikdy si toho nevšimla. Spousta práce, zařizování, shánění, starosti. A pak už jen klid, že vše proběhlo. To až v posledních letech dokázala vycítit obrovskou sílu Štědrého večera. Každým kvarkem svého těla vnímala energii, kterou stvořilo úsilí většiny o chvíli dobra.
V jediný okamžik.
Teď.
Zhluboka se nadechla.
Kouzlo Vánoc dorazilo.
povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
