Byli mladí. Byli krásní. Byli vzdělaní.
Usmívali se. Byli úspěšní. Museli však být ještě úspěšnější.
Školicí místnost se postupně zaplňovala mladými lidmi v oblecích tmavých barev a v kostýmcích barev pastelových. Jejich naučené úsměvy prozářily místnost. Jejich ostré pohledy varovaly.
V čele místnosti seděla za stolem stará psycholožka. Pozorovala snažení mladých kohoutků a mladých slepiček a ptala se sama sebe, zda má tohle zapotřebí. Pak se usmála. Majitel firmy byl její starý přítel. Proto je teď tady. Bude tohle mladé hejno školit.
Na stolech se objevily kvalitní notebooky a mobily. Úsměvy zmizely. Tváře se soustředěně nořily do obrazovek počítačů. Pohledy občas sklouzly k mobilům a vzápětí se znovu soustředily na obrazovky. Lidé v místnosti byli výkonní, rychlí, soustředění, vzdělaní, draví, ambiciózní a ovládali moderní technologie. Přesto se při důkladném personálním auditu ukázali jako problém, který firmu táhne ke dnu. Jejich rozhodnutí vycházela z úzkého pohledu, neakceptovala souvislosti. Firma potřebovala jejich výkonnost, jejich dravost, jejich ambice. Firmu brzdila jejich omezenost.
Psycholožka stiskla pevně rty. Marně svému příteli vysvětlovala, že mládí může být tak dravé, ambiciózní a výkonné právě proto, že je hloupé. Moudrost se obyčejně dostaví, pokud to vůbec nastane, až po několika pořádných fackách od života.
„Tak je vyliskej,“ smál se majitel firmy nad kávou v kavárně Bellevue.
Vyliskej. Ono se to lehce řekne, na druhou stranu – možná někteří z nich opravdu potřebují jen popostrčit a začnou přemýšlet…
V devět hodin vstala a zahájila školení.
„Budete pracovat individuálně, tedy každý sám za sebe.“
Část účastníků se zatvářila souhlasně, část vyděšeně.
„K dispozici budete mít své mozky, internet, mobil, prostě to, co běžně u sebe míváte. Na úvod dostanete malý úkol. Až jej vyřešíte, budeme postupovat dál.“
Na tvářích účastníků bylo patrné zvýšené soustředění.
Za velkým zrcadlem v čele místnosti seděly dvě mladé psycholožky a sledovaly reakce účastníků školení. Každá z nich měla pod kontrolou jednu kameru. Ke kvalitní analýze bylo nutné pořídit záznam veškerého dění.
„Představte si tuto situaci: jedete na koni,“ řekla pomalu psycholožka a účastníci školení začali poctivě psát do svých notebooků, „za vámi běží lev. Za lvem běží tygr, vedle vás slon. Před vámi jede dvousedadlové letadlo s pilotem. Je vám zle. Jak vyřešíte svou situaci?“
Účastníci se pustili do práce.
„Žádné další informace nedostaneme?“ zeptal se jeden z mužů.
„Vše, co potřebujete, máte k dispozici.“
V místnosti zavládlo ticho. Měla pocit, že kdyby natáhla před sebe ruku, nahmatala by snažení. Tak bylo silné.
Pozorovala jejich zarputilé tváře, oči těkající v počítačích, ruce s tužkami kmitající po papírech a vytvářející poznámky. Po několika minutách si někteří začali okusovat nehty. Po dalších několika minutách někteří zbledli. Po dalších několika minutách úkol ukončila.
„Takže,“ řekla pomalu, „jaká jsou řešení?“
Přihlásil se mladík v brýlích a s velmi krátkými světlými vlasy.
„Řešení není jednoznačné,“ prohlásil a pokrčil nervózně nos. „Tygr je zcela jistě rychlejší než lev. Pokud by lev byl pomalejší, mohl by…“
„Toto není řešení,“ zarazila ho.
V místnosti zavládlo hrobové ticho.
„Někdo jiný?“
Byli si vědomi toho, že je vše zaznamenáváno. Každý jejich pohyb, každý jejich pohled, každé jejich zaváhání.
„No?“ zeptala se a do svého tónu vložila malou výhružku.
Místností prolétl strach.
„Jaké metody jste volili?“ zeptala se o poznání mírnějším hlasem.
Napětí povolilo. Účastníci se předháněli v prezentaci dokonalých přehledů, zdrojů a tabulek.
„A řešení?“ zeptala se po chvíli řezavě.
Stáhli se do sebe.
„Řešení je jednoduché,“ řekla do ticha. „Počkáte, až se zastaví kolotoč.“
„Cože?“
„Počkáte, až se zastaví kolotoč.“
„Ale to přece…“
„Ale to je…“
„Co tím…“
Účastníci školení zapomněli na to, že každý jejich pohyb, každý jejich pohled, každé jejich pohnutí, vše je zaznamenáváno. Několik se jich usmálo a zahledělo se zpět ke svým poznámkám. Většina se začala vztekat.
„To snad ani nemůžete myslet vážně,“ pronesl mladík v brýlích, „měli jsme řešit úkol a ne se stát obětí vaší zlomyslnosti.“
„Řešením tohoto úkolu je počkat, až se zastaví kolotoč,“ řekla klidně.
„Ale my se máme pohybovat v realitě a ne…“
„Co je reálného na situaci, kdy je kolem vás lev, tygr a slon a před vámi malé letadlo s jedním pilotem?“ zeptala se.
Mladík vztekle hodil tužkou před sebe.
Někteří se k němu přidali.
„Chtěla bych protestovat,“ postavila se tmavovlasá žena v zadní lavici. „Máme se školit v dovednostech, které budou přínosem pro firmu. Ne řešit takové nemístné vtipy.“
„Možná to je jen vtip, ale…,“ pohlédl na psycholožku mladík v první lavici. „Chtěla jste, abychom zapomněli na tyhle krámy,“ máchl rukou kolem sebe, „a použili vlastní úsudek, že?“
Místnost ztuhla. Znovu si uvědomili, že každý jejich pohyb, každý jejich pohled, každá jejich emoce, vše je zaznamenáváno.
„Výborně,“ řekla psycholožka. „Uděláme si nyní krátkou přestávku a pak budeme pokračovat.“
Rozpačitě odložili tužky a pomalu se trousili z místnosti.
Psycholožka zaklapla svůj notebook, vzala ze stolu svůj mobil a zamířila do vyšších pater budovy.
Prosklený výtah ji elegantně zvedal do blízkosti pana generálního. Zahleděla se na hladkou lesklou plochu s číslicemi označujícími jednotlivá poschodí. V dobách, kdy ve výtazích místo dotykových senzorů byly knoflíky a dveře kabinky se otevíraly ručně, také byla dravá, vzdělaná a neomylná. Psycholožka s čerstvým diplomem, bůh mezi lidmi.
Zavřela oči. Nesměla myslet na omyly, kterých se tehdy dopouštěla. Nesměla myslet na lidi, kterými ve své hlouposti manipulovala. Nesměla myslet na neštěstí, která svou omezeností způsobila. Mladíčci a slečny, které dnes školila, páchají materiální škody. Ona škodila lidem.
Výtah se zastavil a dveře se tiše otevřely. Vystoupila. Její černé lodičky proplouvaly měkkým šedým kobercem a nesly ji ke dveřím pana generálního. I on byl kdysi mladý a…
Zahleděla se na elegantní jmenovku vedle dveří. Co lidi tahá z hlouposti a omezenosti? Vůle? Štěstí? Pracovitost? Inteligence? Možná genetická výbava? Nebo sociální zkušenost?
Už padesát let zkoumá lidskou psychiku. Už před padesáti lety četla spousty knih, podle kterých měla mít jasno.
Už padesát let sleduje, jak na trhu přibývá příruček s návody na život, jak se plní ordinace psychologům, jak roste spotřeba antidepresiv…
Prošla pracovnou asistentky a uvelebila se v mohutném křesle naproti stolu, u něhož seděl pan generální.
„Víš, že máme ohromné štěstí?“ zeptala se ho.
Překvapeně vzhlédl od obrazovky počítače.
„Kdysi jsme byli taky tak chytří jako ti tvoji mladí. A vyhrabali jsme se.“
Na chvíli se zarazil. Hlavou mu prolétl film vybraných vzpomínek. Rozesmál se.
„Máš pravdu. Máme ohromné štěstí.“
Nebo je to pracovitost, vůle, temperament, inteligence, genetická výbava, sociální zkušenost…, dodala v duchu. Jednou by se chtěla dobrat podstaty. Bude ale žít dostatečně dlouho? A bude jí, jestli pochopí, někdo naslouchat?
Přivřela oči. Kolotoče se pořád roztáčejí. Stále přicházejí noví mladí všeznalci, kteří mají jasno. Agresivně ovládají hybná místa a derou se vpřed, dokud jim život neudělí své lekce, a oni nepochopí… Jenže to už tady jsou nachystaní noví mladí, chytří, draví a ti… Člověk přestupuje z kolotoče na kolotoč. Začíná pomalým, pak hledá rychlejší a rychlejší, až chce v určité chvíli zpomalit a vnímat okolní svět.
Otřásla se. Bezpochyby teď i ona sama na nějakém kolotoči jede. Usmála se. Možná je tohle její poslední jízda.
Povídka spisovetelky Evy Tvrdé
