Igor vztekle otevřel skříň s kancelářskými potřebami a pátravě se rozhlédl po regálech. Měl za sebou rozhovor o dotykovém mobilu a měl chuť vraždit.
„Pane Urbane, přece si nemůžete koupit zase tak levný a zastaralý mobil,“ napomínal Igora před necelou půlhodinou muž, který spravoval skupinu mobilních telefonů Igorovy firmy. „Jak já budu vypadat! Když přece někde vyndáte takový mobil, každý si řekne, že jdete ke dnu, a přitom patříte k mým VIP klientům…“
„Mladý muži,“ přerušil ho Igor, „mně je srdečně jedno, co si kdo řekne. Já mám telefon na telefonování, maximálně ještě tak na posílání textových zpráv. Nic dalšího mě nezajímá. Nepotřebuji fotit, ani viset na internetu a kdovíco ještě. Toto je,“ poklepal na mobil, který mu dosluhoval, „pracovní nástroj, nic víc.“
Mladý muž, který se usídlil u Igorova jednacího stolu, se nadechl k dalšímu proudu slov, ale Igor ho zarazil:
„Chci obyčejný tlačítkový telefon, kterým se dá telefonovat a ze kterého odešlu textovou zprávu. Tečka.“
Mladík zhnuseně vyklidil pole. Svému VIP klientovi zanechal na stole nový tlačítkový mobil s minimem funkcí.
Igor Urban jako dlouholetý klient objemem telefonních hovorů své firmy významně přispíval k plnění pokladny jednoho z mobilních operátorů, ovšem prodat mu špičkový přístroj s nejnovějšími funkcemi byl nadlidský výkon.
Mladík netušil, že toho dne je už druhý, kdo dovedl Igora ke stavu potlačované nepříčetnosti. Hodinu před ním seděl u Igorova jednacího stolu jiný mladík. Měl v Igorově firmě na starost počítače a snažil se Igora přesvědčit, že dotykové ovládání počítače je perspektivní a že myš už má téměř odzvoněno. Igor však vytrval. Ano, chce špičkový ultrabook, ale chce k němu myš. Malou myšku, která bude přesně klikat tam, kam má.
I prodejce počítačů opouštěl Igorovu firmu lehce znechucen.
Znechucen však byl i Igor. Táhlo mu na šedesát a měl pocit, že už třicet let ho zdržuje od pořádné práce neustálé zvykání na nové technologie. Akceptoval moderní svět, akceptoval moderní technologie, ale nehodlal se jim klanět. Na prvním místě zůstává myšlenka.
Igor byl právník. Jeho kancelář nebyla malá. Zaměstnával tým právníků, koncipientů a administrativních pracovnic a jednoho auditora. Kromě právnické praxe ho zajímal i systém řízení lidských zdrojů, takže spolupracoval jako konzultant s několika personálními odděleními středně velkých a tří velkých firem. Práce a přemýšlení až nad hlavu. Pokud je ale práce pro někoho koníčkem, není to žádný děs, je to spíš příjemné. Ovšem jen do okamžiku, než je nutné užít moderní technologie.
Moderní technologie u Igora spolehlivě blokovaly tok myšlenek. Ve chvíli, kdy koupil nejnovější špičkový počítač, věděl, že je už zastaralý, protože do roka bude na trhu nový, výkonnější, lépe vybavený. Přesto se musel naučit ovládat všechny nové prvky, které nový počítač obsahoval. Takže věnoval spoustu času a energie zvládnutí novinek, aby v okamžiku, kdy je ovládá, musel zase všechno změnit. Už třicet let stále dokola totéž. Ale to nestačí. V okamžiku, kdy se Igor opravdu potřeboval na technologie spolehnout, selhávaly. Jako teď.
Potřeboval vytisknout svou práci o právních aspektech podnikání v českých podmínkách se zaměřením na řízení lidských zdrojů. Svátečně naladěn zapomněl na všechny prodejce a technologie, usedl k počítači a zadal tisk. Chtěl se potěšit s každou stránkou textu, na kterém velmi dlouho pracoval, chtěl text ukládat plynule do složek a pak ho odnést k prvnímu připomínkování nakladateli. Krásnou chvíli mu překazila tiskárna. Došel papír. Proto teď rozladěně stál u skříně s kancelářskými pomůckami a polohlasem nadával na všechny nesmysly světa.
Prudce vytáhl balík kancelářských listů a chystal se prudce zavřít skříň, když mu padl zrak na tři roličky papíru do faxu. Co tady proboha ty roličky dělají?
Otočil se, aby někomu vynadal za nepořádnost, ale pak se zarazil. Pomalu se obrátil zpět ke skříni a znovu pohlédl na tři roličky.
Fax. Jeden z přístrojů, který mu kdysi dokonale otravoval život. Nesnášel faxování a nehodlal se ho učit. Faxovaly jeho podřízené. Už tenkrát byl nabroušený na vynálezy, které…
Usmál se.
No, kde je teď fax a kde je on sám?
Dnes už si na fax vzpomínají jen starší lidé. Fax zanikl. Skončil na smetišti dějin.
Igor ještě stále žije, stále podniká, stále studuje, stále pracuje.
Pomalu zavřel skříň a s náladou vyladěnou do nejvyšších hladin zamířil ke svému pracovnímu stolu.
Vložil do tiskárny dávku papíru a spokojeně pohlédl na svůj nový tlačítkový mobil.
Pak usedl k psacímu stolu.
„Já vám dám!“ zahrozil do obrazovky počítače a radostně kliknul myší.
Cítil, jak se mu tělem příjemně rozlévá vlna adrenalinu.
Povídka Evy Tvrdé
