Římská říše představovala velkou společnost, která pro své fungování potřebovala řadu pravidel. Jaké bylo společenské rozložení v Římské říši?
Římané byli rozděleni do tříd, napřed do dvou, později vznikla třída třetí. Patricijové byli římskou aristokracií, privilegovanou třídou. Byli to bohatí lidé, kteří vlastnili půdu a mohli prokázat svůj původ, svou rodovou náležitost k římským šlechtickým rodům. Patricijské rody ovládaly jak politický život města a říše prostřednictvím senátu, tak ekonomický život prostřednictvím svého vlivu na rozdělování půdy. V období pozdní republiky se v patricijské oligarchii projevily významné rozdíly. Hrstka nejstarších rodů – gentes maioros – Valeriánové, Fabiové, Cornellové, Claudiové a některé další vytvořila patricijskou aristokracii. Další patricijové, zvaní nobilové, vytvořili širší, ale stále senátorskou skupinu, jejíž členové si zakládali na tom, že některý z jejich předků zastával funkci konzula.
Všichni obyčejní svobodní lidé byli nazýváni plebejci. Plebejové tvořili velkou skupinu v římské společnosti, byli to původně řemeslníci, dělníci a drobní zemědělci, kteří zpravidla neměli žádný majetek. V roce 287 př. n. l. si plebejové vydobyli některá politická práva. Mohli volit, ale zastávali pouze nižší funkce ve vládě. Plebejové měli právo volit každoročně deset úředníků, kteří se nazývali tribunové, a hájili ve vládě jejich zájmy. Římská společnost byla společností otrokářskou a otroci se postupně stali hlavní a velmi levnou pracovní silou pro zemědělství a průmysl. Plebejové tak nemohli konkurovat levné pracovní síle otroků a mnozí z nich se stali nezaměstnanými, závislými na státu. Tak například od roku 2 n. l. jen v samotném městě Římě bylo 200 tisícům plebejců každodenně rozdávána strava a jejich počet neustále narůstal. Plebejové však měli právo volit, a proto tato městská chudina byla od státu zásobována panem et circenses – chlebem a hrami. Tato degradace původních řemeslníků a dělníků na městskou chudinu byla později jednou z příčin úpadku a zániku Římské říše.
Equité byli vedle patricijů druhou skupinou vysoce postavených římských osob, byli to zpravidla obchodníci. Equité, neboli jezdci, museli být natolik bohatí, aby mohli armádě poskytnout jednoho koně a jízdní výstroj. Císař Augustus dovolil každému svobodnému bezúhonnému muži, aby se stal equitem za poplatek 100 tisíc stříbrných denárů. Ne každý dospělý obyvatel Říma mohl volit. Toto právo neměly římské ženy a taky otroci.
V Římské říši žilo taky mnoho miliónů otroků, kteří byli levnou pracovní silou pro zemědělství a průmysl a byli taky oporou městského přepychu. Otroctví udržovaly při životě války, které zajišťovaly přísun miliónu zajatců, a později i systematické obchodování s pochytanými otroky. Tak například, Julius Caesar prodal po jediné bitvě u Atuatie (Namur), 53 tisíc galských zajatců. Otroci byli velmi levnou pracovní silou, pracovali vlastně jen za skromnou stravu. Jak ubohé bylo postavení otroků v římské společnosti, nejlépe dokumentuje římský spisovatel Marcus Terentius Varro. Ve svém spise o zemědělství rozlišuje nářadí do třech typů: mluvící, to jest otroky, bučící, to jest dobytek a jiná domácí zvířata a konečně němé, což jsou pluhy, vozy a další zemědělské nářadí.
