Přinášíme vám rozhovor se spisovatelkou Hanou Mudrovou, která už více jak půl roku přispívá i pro náš internetový magazín. Dnes si ji ale nepředstavíme jako zapálenou sociální pracovnici, v jejichž příbězích se mnozí často vídáme, nýbrž jako úspěšnou spisovatelku, která je známá i pod jménem Anna Šochová.
Pro web i-Senior.cz přispíváte pod jménem Hana Mudrová, vaše knihy ale vychází pod pseudonymem Anna Šochová. Proč a jak jste z Hany přešla na Annu a z Mudrové na Šochovou?
Prvotní byla potřeba literární, ale byla jsem si vědoma, že bych „neměla dělat ostudu“ pod jménem manžela a další rodiny. Nechtěla jsem, aby případné neúspěchy nadělaly nějaké problémy kvůli dalšímu okolí. Další pohnutkou je úcta a láska k prastrýci Šochovi, který byl renesančním člověkem, měl široký kulturní rozhled a zapojoval se do pomoci umělcům. Tu se složil na vydání knihy s kamarády, tu zásoboval potravinami, v pokročilém věku režíroval a hrál loutkové divadlo a tak podobně. Možná se jím nakazil už v časech, kdy jako učeň holíval na Ořechovce samotného Jiráska. A Anna vychází ze stejného hebrejského základu jako Hana.
Občanské jméno je vyhrazeno pro publikování, se kterým jsem kdysi ani nepočítala. Od fejetonů v novinách v 90. letech po osvětové a odborné články včetně populárně naučné publikace „Potřebujeme se“. Veselé ej to při osobním vystupování na přednáškách – tam uplatním obě jména, podle zaměření přednášky.
Jak jste se dostala k psaní? Jaká byla vaše první povídka, která viděla světlo světa, a jaká byla první kniha, kterou jste vydala? Slavila jste úspěch už s prvními texty?
Psala jsem si do šuplíku od třetí třídy. Pohádky, příběhy, básničky. V páté třídě jsem se pochlubila učitelce a nakonec mají někde v Kremlu přeložených pár řádků o Leninovi. Když jsme si ve škole četli, jak úžasný to byl člověk, spáchala jsem poklonu. Kvůli okupaci se to z politických důvodů všem okolo náramně hodilo, jak uvědomělá dítka vychovávají. Rodiče byli vyděšení, ale ani přes jejich vynadání jsem psaní nenechala.
První povídku? Ani nevím, kdy jsem uveřejnila. Snad v devadesátých letech v místním tisku, tam vyšlo několik povídek, ale šance na vydání byla mizivá. Skončily různé víkendové přílohy, vydávali se hlavně disidenti a známá jména. Jediná oblast, kde navíc byla možná zpětná vazba od schopných kritiků a čtenářů, byla oblast fantastiky. Tehdy ještě pořád všichni četli všechno, co tu vyšlo, horory jsem milovala od páté třídy, neměla jsem problém. Spíše naopak, lákalo mne podívat se občas i na technické věci. Právě proto, že jsme jim moc nerozuměla. Takže jsem se v polovině 90. let dostala na Bohemiacon do Ústí nad Labem, ve sborníku vyšla moje povídka „Cizinec“. Setkala jsem se tu s lidmi, kteří mne přijali jako sobě rovnou – známí spisovatelé, vydavatelé a podobně. Potom jsem se prodrápala do malých časopisů – fanzinů, do Ikarie, Pevnosti, povzbuzovali mne, ať píšu větší věci a hned druhým románem v Ceně Karla Čapka jsem zabodovala. Ten první nehodnotili, jen mi vynadali, jak příšerně to bylo vytištěné. Vyšel později jako samostatná kniha. Tiskla jsem na pile, mrňavými písmenky. Byli jsme dost chudí a neměla jsem na papír, počítala jsem každou korunu. Všechno šlo do jídla a potřeb dětí. Jen málo vytištěných povídek bylo honorovaných, v CKČ šlo spíše o ocenění, za to mám jen autorské výtisky.
Píšete povídky, romány, pohádky i fantasy a horory, kde berete inspiraci? A k jaké literatuře máte nejblíže?
Inspiraci čerpám hodně ze života, ohledně hororů stačilo podívat se na původní pokusy s povídkami o ženách z jiné perspektivy. Je mnoho drsných věcí, které ze ženských kolektivů a svěřování znám, které se v dané době daly řešit jen nějakou zkratkou, groteskně, vyšší mocí. Když jsem jednou musela časným ránem pěšky z města po noční (Něco mi dlužíš), v zimě čekala na autobus (Autobus), viděla zničený hřbitov (Starý hřbitov, Panenka) nebo si vzpomněla na pokus o seanci (Talent od Světlonoše) byla na setkání se spolužačkami (Rozpusť vlasy, otevři bránu), slyšela pověst o místních šlechticích (Karmínový kámen). Poslední dva tituly jsou úspěšné romány.
Fantasy a scifi píšu podle hesla “něco je jinak“, po svém, věci mne prostě napadnou nebo si pohraju se zadáním, jaké nabízí redaktor a vydavatel tematických sbírek. Pravidelně se objevuji v antologiích Vlado Ríši (naposledy Space opera, ale hráli jsme si s časem, steampunkem, roboty…) a rozhodně se nedá říct, že bych si hrála se sladkou romantikou, i když lásce se nebráním. Moje postavy to lehké nemají a občas prostě musejí přijmout, co je.
Doporučila byste fantasy literaturu i našim čtenářům?
Celý fantastický žánr je tak široký, že ho znají všichni. Starší lidé znají Jakuba Arbesa, četli Čapka, viděli filmy a divadelní představení jeho her. Do žánru zabrousil dokonce i pan Škvorecký a další. Před rokem 1989 jsme snad všichni četli cokoliv, co vyšlo, včetně fantastické literatury. Sice jsem se setkala mnohokrát s opovržením, že „je to všechno o blbých Marťanech“, ale to je velké zjednodušení, založené na šestákových románech. Velikáni žánru právě vždy přemýšleli také o své práci, o vizích budoucna, o problémech, které si užijeme. Vědec A. C. Clarke je klasickým příkladem – vynalezl princip stacionární družice. Mezi autory u nás najdete lékaře, techniky, diplomaty, jaderné fyziky (i jadernou fyzičku!), geology a další. Ostatně, pokud jde o horory, málokdo tuší, že Dracula Brana Stokera je ve skutečnosti kvalitní společenský román – a klasika E. A. Poea jistě nemusím příliš rozebírat.
Nyní se rozvíjí možnost pořídit si audioknihu, tedy knihu čtenou nebo mírně zdramatizovanou, jako bývaly pořady v rozhlase. Právě u Vesmírných honáků J. W. Procházky autora potěšil vzkaz od seniorky, které se kniha velice líbila. Mnoho mých známých ve vyšším věku miluje Kinga. Takže ano, doporučuji nebát se šuplíku „fantastika“ a užít si příjemnou zábavu.
Za své psaní jste dostala celou řadu cen, je některá z nich pro vás důležitější než ty ostatní? Je pro vás ocenění vůbec důležité?
Ceny jsou příjemné, ale záleží také na štěstí. Například druhou Zlatou zebru ne a ne získat, protože se o tu hezkou sošku začali zajímat naši přední spisovatelé a tím pádem mi ji poslední dva roky těsně vyfoukli. A já bych tak chtěla páreček! Cena Karla Čapka je hodně důležitá, jde o velmi zásadní ocenění, protože jednu práci přečte ne nějaká porota pěti lidí, jak je tomu jinde, ale třeba i šedesát lidí různého věku a zaměření ve svém volném čase. Přidělí nebo nepřidělí body, ty se sečtou. Je pravda, že i v takovém množství porotci mohou mít slabost pro autora, kterého prostě poznají. Myslím, že jsem objektivitu soutěže dostatečně prokázala povídkou „Zlaté české ručičky“ před několika lety, kdy až do ohlášení mého jména většina porotců netušila, kdo to spáchal! Dala jsem si záležet, aby nebylo poznat ani pohlaví, ani styl. Tu povídku jsem navíc poslala do CKČ již jako hodně známá autorka. Jindy mi porotkyně přísně zkritizovala povídku, aniž by tušila, že jsem její autor. Takže tady žebříčkům hodnocení dost věřím. Vysoké hodnocení potěší, sběratelsky bych chtěla něco rozmnožit, ale ráda si hraju, a tak s chutí přispěji do malé soutěže na nějaké téma nebo s podmínkami (třeba využití slova zebra v textu).
Jaká vaše kniha (povídka) slaví největší úspěch?
Nedávno jsem musela pro náročného vydavatele udělat velký přehled. Sice to přesně neodpovídalo, sečetla jsem jen to, co mám v elektronické podobě, ale mám stovky povídek, čtyři romány knižně, několik elektronických, asi tři novely ve sborníkách Mlok, další jsou nabídnuty nakladatelům a po internetu se potulují práce pod mým jménem, které byly zveřejněny bez mého vědomí, korektur a podobně. Tedy ukradnuty, včetně pracovní verze románu na pokračování, staženého z mých stránek. Jak k tomu mí čtenáři přijdou, že kvůli nějakému hamounovi nemůžou číst druhý díl?!
Úspěch tak velký, že se mi z něj tajil dech, jsem zažila při dramatizaci (ne)pohádky Studna pravdy v divadle v Šumperku. Úspěšné jsou vlastně všechny knihy, i když například romány v Knižním klubu vyšly bez reklamy a v časech krize na trhu. Prodávají se stále. Jistě je velkým úspěchem Karmínový kámen, historický román z Ašska konce 17. století, který prošel i rukama historiků. Není běžné dostat do vydání regionální věc, v té době se říkalo, že mimo kraj nebude zájem. Původní náklad se vyprodal za čtvrt roku, stále se tiskne.
Máte v současné době něco rozepsaného v šuplíku?
Každý správný autor má něco rozepsaného a nevydaného, nejsem jiná. Bohužel tu nemáme literární agenty, kteří by obstarali vydání, aniž bych musela někde rajzovat a vyjednávat. Navíc, pokud si laskaví čtenáři všimli, jsem trochu zarytá ve své profesi. Mám tedy políčeno na to, aby mé jméno proniklo do angličtiny, byť jedinou povídkou. Zadala jsem nějaké práce do soutěže CKČ, byla požádána o něco do sborníku, po odstavcích dopisuji několik věcí. Potřebuji si udělat čas na reálie r. 2013, protože vypršela lhůta na práva na elektronický román „Až sroste kámen“ o tom, jak přišel historický Vlad Tepéš do Čech v čase předpokládaného konce světa (2012), a chci děj trochu dotáhnout do současnosti, protože moje hrdinka si dál píše blog. Sice ho poslední dobou fláká, ale při těch třech dětech se jí nedivím.
V rámci profese dopisuji knihu o práci se seniory „Vzpomínej, poznávej, uč se“ a teď si chystám jednu přednášku v Praze o Ašsku a vystoupení na konferenci v březnu o dvě čtvrti dál.
