17 Marie seděla na terase kavárny a hleděla přes ulici na ženu věšící na balkóně kousky prádla na šňůru. Přehodila si nohu přes nohu. Tahle činnost jí nechyběla. Vlastně jí nechybělo vůbec nic. Byla v lázních. Před několika měsíci prodělala operaci. Lékaři radikálně napravovali její bolavé klouby. Prý artróza. Diagnóza jí byla naprosto lhostejná. Bolesti a omezení pohybu, to byl problém. Důvod důležitý nebyl. Proti věku není léku, něco přijít muselo. Třeba artróza.
Teď už pobývala druhý týden v lázních a bylo jí blaze. Snídaně, obědy i večeře dostala, aniž se o to jakkoliv přičinila. Denně chodila do kavárny na kávu a do parku a na kolonádu na procházky. Brala koupele, masáže a zábaly. Večer si v baru dávala vermut. Měla protivnou a ufňukanou spolubydlící, ale to byl jediný kaz tohoto excelentního pobytu. Přestože ji záda ještě pobolívala a klouby se někdy hodně připomínaly, chodila v lodičkách, pantoflíčkách na podpatku, střídala kostýmy, šaty a dlouhý saténový župan. Největší její starostí bylo stihnout mezi procedurami půjčovní hodiny v lázeňské knihovně. Měla moře času na romány, životopisy a monografie o malířích. Jen musela myslet na omezenou půjčovní dobu.
Odpolední slunce prohřálo ulici a rozzářilo cosi, co Marii připomnělo staré časy. Lázeňské domy a hotely přes svou omšelost měly v sobě ještě dávnou noblesu, dobu, kdy si lidé vykali, zdvořile se zdravili, konverzovali, popíjeli kávu a dobrý alkohol, chodili do biografu sledovat celuloidové sny a do šantánu hltat polonahé tanečnice.
Do lázeňských ulic se stlačil svět umělých hmot a technických zázraků, ale Marie v nich ještě cítila stopy nostalgie. Bylo jí v lázních dobře.
Před pár týdny se vdala Eli. Tajně. Malá svatba – jen ženich, nevěsta a svědci. Prý nová móda. Marie pro takový vstup do společného života neměla pochopení. Navíc se ukázalo, že spěch byl opodstatněný – za pár měsíců bude z Marie bába. Eli se vdávala těhotná.
Zapálila si cigaretu. Vdechla kouř a prudce ho vydechla. Eduard přestal kouřit. Marie bude muset přestat taky, nemůže ho dráždit. Najednou se život prudce změnil – nic už není jako dřív. Pravidla, která si dlouhodobě vytvářeli, přestala platit. Bude nutné hledat pravidla nová. A jedno z prvních bude zákaz kouření.
Už několik dní chodil kolem terasy dobře oblečený a dobře vypadající muž a zdravil ji. Odpovídala mu chladně, dnes se na něj usmála.
„Mohu přisednout?“ zeptal se zdvořile. Měl příjemný hlas.
„Prosím,“ přikývla Marie a uhasila prudkým tlakem do dna skleněného popelníku cigaretu. Když zvedla oči, usmála se.
„Vladimír Starý, strojní inženýr,“ představil se muž.
„Marie Kuchařová, prodavačka v cukrárně,“ řekla pomalu a pozorovala jeho obličej. Stín, který mu proletěl přes tvář, byl rychlý, ale Marie ho zachytila. Představoval si něco lepšího. Vypadala jako sachr a vyklubala se z ní rumová pralinka. Poradí si s tím strojní inženýr?
„Nepůsobíte jako prodavačka z cukrárny,“ řekl a objednal si kávu. „Připomínáte mi jeden slavný obraz.“
Pak vedli hovor a Marii s ním bylo příjemně. Musela brzy odejít, protože ji čekala procedura, ale domluvili se, že se zase sejdou.
Byl vzdělaný a hodně cestoval. Vyprávěl o zemích, které Marie nikdy neuvidí, o moři, o slunci, o velkoměstech, a když zaznamenal Mariin obdiv k malířství, provedl ji několika světovými galeriemi.
Scházela se s ním ráda. Jeho zážitky v ní probouzely netušené city. Sama nad sebou se usmívala. Padesátiletá žena těšící se na schůzku, v hrudi příjemný pocit, který bez nejmenších pochyb léčil tak vydatně jako místní prameny. Je nevěrná?
Neměla by chodit na kávu s mužem, který je jí tak příjemný. Ale s kým na kávu chodit měla? S mužem, který jí je nepříjemný? Nebo s protivnou ženou? Možná s nikým. Je vdaná, má tři děti, dvě zcela dospělé a jedno dospívající, tak by asi měla zůstat sama. Její city patří Eduardovi a dětem. Jenže s panem inženýrem je jí dobře, moc dobře. Kdyby v ní byla pravidla církve, měla by to jednodušší. Prostě by si ho zakázala, všechno příjemné kolem něj by označila za hříšné a místo do kavárny by chodila do kostela zpytovat svědomí, trápit se a naříkat, byla by ale čistá a bez pochybností. Nebo nevěra začíná až v posteli?
Pozorovala Vladimíra Starého, jak způsobně pije kávu, naslouchala jeho příjemnému hlasu a splývala s ním. Potápěla se v oceánu citů, o nichž si myslela, že v ní navždy vyhasly. Slunce s panem Starým svítilo radostněji, barvy intenzivněly, city se otevíraly a svět vypadal senzačně. Při jedné z káv pak pochopila, co ji na něm tak přitahuje. Bezstarostná chvíle dalekých krajin a hlubokých zážitků, vůně kávy, klid kavárny a dráždivá přitažlivost muže a ženy. Nesmí zajít ani o kousek dál. Pohybovali se po ostří, každou chvíli mohli spadnout do propasti všední každodennosti.
Když byli spolu poslední den, chytila ho za ruku. Nebyl překvapen. Usmál se. Dívali se navzájem do očí a Marie pochopila, že i on se celou dobu obával toho, že po něm bude chtít víc.
„Připomínáte mi Vrubelovu Múzu…“
Když se líbali na rozloučenou, byla v jejich polibcích nedopovězená vášeň a vděk za otevřený konec.
Marie sama nad sebou žasla.
18 Hovězí maso bylo šťavnaté a plátky z něj velké. Marie je rozklepala a plnila vším, co měl Eduard rád: slaninou, párkem, cibulí, kyselou okurkou a míchaným vajíčkem. Pak je opatrně balila a povazovala nití. Připravovala pro Eduarda španělské ptáčky.
Eduardův třítýdenní lázeňský pobyt skončil a Eduard se co nevidět objeví zase doma. Trochu se jeho návratu bála a trochu se na něj těšila. Když před pár měsíci byla v lázních ona sama, připadalo jí to báječné. Péče, blaho, dokonce i citové setkání. Když byl v lázních Eduard, moc báječné jí to nepřipadalo. Spoutaná každodenními povinnostmi myslela na to, že Eduard je přitažlivý muž a že… Zakazovala si myslet na kavárny, procházky, taneční večery a krásné ženy.
Rozpálila sádlo a opatrně vkládala do kastrolu jednu roládu za druhou. Maso se prudce rozvonělo. Ve vedlejším hrnci bublal hovězí vývar, na stole měla v misce připravená mletá játra na knedlíčky. K tomu rýže a okurkový salát. Oběd pro Eduarda.
Když se ona sama vrátila z lázní, dojala ji Eduardova snaha vést řádně domácnost. Připravil jí na uvítanou řízky s bramborovou kaší a meruňkovým kompotem. Rozechvělá city k Vladimíru Starému bála se návratu domů. Bála se, že barvy kolem ní pohasnou, city se uzavřou a svět zčerná. Ale všechno bylo jinak. Přitulila se k Eduardovi a cítila, jak je rád, že je zpátky. Oto měl v očích výčitky – proč byla tak dlouho pryč? Nahlas ale nic neřekl a Marie viděla, jak září spokojeností z jejího návratu. Čekala ji spousta práce, nebylo snadné zvyknout si z lázeňského luxusu na každodenní život, ale cítila zvláštní štěstí. Jako by měla Eduarda víc ráda, prožívala fyzické souznění s Otou. Vladimír Starý v ní něco otevřel, vnímala svět v jiné rovině a bylo jí v ní líp. Jen občas bolestně zatoužila po novém setkání, občas jí bylo nesnesitelně líto, že s Vladimírem Starým nemůže být. Pak ale nahlédla do propasti každodennosti a zděsila se toho, že by mohla ztratit důvěrně známé prostředí, Eduardovu blízkost, svoje děti… Táhla za sebou svých padesát let. Padesát let zvyků, vztahů a pout.
Opekla rolády ze všech stran, podlila je trochou vody a přiklopila kastrol poklicí.
Ve chvílích lítosti a úzkostí jí pomáhaly karty. Kladla si otázky a v kartách hledala odpovědi.Odpovědi pak přinášely nové otázky. Nad kartami si uvědomovala nebezpečí, nad kartami přemýšlela, jak dál. Bylo to jako pohled do zrcadla. Bez zrcadla se mohla domnívat, že nějak vypadá. Šaty, které na ramínku v Bredě vypadaly nádherně, leckdy na Marii vypadaly směšně nebo uboze. Kdyby si je nezkusila a nepodívala se na sebe do zrcadla, neznala by skutečnost. Bylo jí líto, že mnohé krásné oblečení není pro ni vhodné, ale nakonec se dokázala se sebou smířit a koupit si to, co jí zrcadlo poradilo. Bez karet by duše zrcadlo neměla. Postupně objevovala zrcadlo i v lidech, které potkávala a se kterými žila, a ve vztazích, které navazovala, ale tam tápala. Byly to jen drobné postřehy, které k ní promlouvaly. Cítila, že k tomu, aby jim rozuměla, musí ještě zestárnout.
Přidala k játrům strouhanku, vajíčko a koření a pečlivě míchala tmavou kaši.
Mladý člověk je tak hloupý, nic kolem sebe nevidí. Vnímá jen sám sebe a to, co chce. Mládí je zaslepené pudy. Marie se pousmála. Někomu pudy zůstanou navždy. Připadalo jí to komické. Polapit mládí a držet si ho zuby nehty… Zůstat navždy mladý, hloupý, zaslepený… Dívat se a myslet si, že vidím. Teprve stáří otevírá oči.
Dnes bych Annu s Václavem samotnou nenechala, pomyslela si Marie.
Stáří otevírá oči…
I teď jsem hloupá, blesklo Marii hlavou v zápětí. Za deset let budu vědět, že teď vím tak málo…
Nedokázala si vzpomenou, kdy si všimla, že myslí jinak. Bylo zlomem opuštění kostela? Nebo to byl úraz, když spadla z kola? Nebo Únor? Nebo provalení Eduardovy nevěry…Bylo toho tolik, co se za život nastřádalo… Asi to přicházelo postupně. Omezené vnímání se pomalu probouzelo a až bude vědět všechno, umře.
Měla by svá poznání někomu předat.
Komu?
Eli zcela podlehla době. Nevěří v Boha, nevěří v tradice, nevěří v ženu. Každou částečkou své duše se snaží vyrovnat mužům. Ženství ji trápí. Vložila do ní Marie málo ženské energie? Byla jí špatným příkladem? Nebo za všechno může doba?
Eli měla nachystanou krásnou výbavu. Marie ji pořídila ještě předtím, než všechno vzali komunisti. Jemnou porcelánovou soupravu pro dvanáct osob, kufr broušeného skla přímo od výrobce, damaškové ubrusy a povlečení, jemná prostěradla, ručníky a utěrky, nerezové příbory. Nic z toho si Eli nevzala. Kvalitní porcelán, sklo a textilie leží uložené ve skříni u Marie a čekají, až Eli dostane rozum. Jenže Eli bydlí v sídlištním bytě a chce být moderní a praktická. Nechce se jí umývat opatrně drahé nádobí a sklo, vyvařovat, žehlit a škrobit kvalitní textilie. Eli chce všechno nejlépe na jedno použití. Marie měla tak trochu strach, že Eli zůstane hloupá a zaslepená navždy. Malá Eli byla hodná a poslušná. Jak Eli rostla, začala být chytrá a ještě chytřejší, až se zdálo, že pobrala veškerou chytrost světa. Moderní věda dávala odpovědi na vše. Eli věděla naprosto přesně, že Bůh není. Ušklíbala se nad Mariinými kartami, vytýkala Marii pověrčivost a přísně ji nabádala k tomu, aby s tmářstvím přestala. Eli pohrdala věřícími, viděla v nich primitivy. Pohrdala muži, viděla v nich otrokáře. Eli byla moderní a sebevědomá žena. Marii připadla hloupá a omezená a měla o ni strach. Čekala své první dítě a při všech zmatcích, které jí vtiskla doba, mohl porod proběhnout všelijak. Jenže Marie na Eli neměla vliv. Tradice se přerušila, kontinuita praskla, Eli se pohybovala po neznámých cestách. Marie doufala, že Eli ví, co dělá, a že bude šťastná.
Eli Marie nepředá nic.
Leo pracoval v Opavě ve strojním závodě a stále nebyl ženatý. V práci se mu dařilo, zastával s maturitou místo inženýra. Stejně jako Eli i on věřil ve vědu, pokrok a poznání.
Zbýval Oto, pubertální kvítko, které zpestřovalo svým starým rodičům život dnem i nocí.
Marie zkontrolovala rolády, trošku je podlila a přihodila do vývaru kořenovou zeleninu.
Možná na svoje pravdy musí přijít každý sám. Co dostala Marie od své matky? Marii připadalo, že jí nic nevnucovala, a přesto převzala samovolně všechno, co kolem sebe viděla a vnímala, a přenesla to do svého nového domova. Eli všechno zpřetrhala a žila nově a nepochopitelně. Možná byla na vině Marie. Utekla z kostela a tím sebrala svým dětem víru. Místo ní její děti přijímají bez výhrad moderní dobu. V něco se věřit musí. A tak její děti věří v pokrok a vědecké poznání. Třeba jim to postačí…
Marie oloupala cibuli, zpěnila ji na sádle, nechala v ní zesklovatět rýži a zalila ji vodou.
Hodina Eduardova příjezdu se blížila a Marie se jí bála. Možná se zcela odcizili, možná se Eduard zamiloval, možná bude všechno ještě těžší…
Začala zavařovat játrové knedlíčky. Stejně nechápala, jak to všechno je. Knedlíčky klesaly ke dnu a zase vyplavaly na hladinu a Marie pocítila zlost. Možná má Eli pravdu. Žena jako otrok muže a dětí…
Marie za sebou zaslechla jakýsi zvuk.
„Co to tady tak krásně voní?“ zaslechla Eduarda z předsíně.
Vhodila rychle do polévky poslední knedlíčky, položila prkénko na stůl a otřela si ruce do bílé zástěry.
„Marie,“ objal ji Eduard.
Mlčela.
Políbil ji do vlasů.
„Oběd bude za chvíli,“ řekla a přitiskla se k němu.
Stáli v kuchyni uprostřed vůní a cítili, jak k sobě neodmyslitelně patří. Mužský a ženský princip. Věčný protiklad, věčný boj a věčné splynutí.
Povídka Evy Tvrdé
www.evatvrda.cz
