Počasí je šedivé, pohled z okna příliš nepovzbudí, člověk by nejradši nalistoval v kalendáři protilehlou část roku. Že to v životě nejde? Pak je to možné v našem seriálu ukázek z knihy Naivní sezóna (Dauphin, 2017). Letní malířská výprava, o níž je řeč, se ovšem odehrává v roce 1981…
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
Mám takovej prázdninovej pocit, kterej pochází už z nejzákladnější školy. Všichni se o prázdninách jakoby někam vytratí, třeba k moři a na jiný taky pěkný místa, a já zůstanu v městě sám. Je to tak docela i teď, trochu. Nejsme prostě tolik během těch dvou měsíců v kontaktu. Výjimka byla ovšem právě minulej týden, kdy jsme byli s Č. strávit noc na H., což je zřícenina hradu nedaleko toho našeho města. Trochu to sem patří, protože to bylo spojený i s kreslením, a kreslil i Č. a s jeho tvorbou jsme si užili spoustu zábavy. Předem se vzdávám jakýchkoliv snah jeho práci nějak přiblížit, s velkou dávkou velkorysosti bych ho mohl označit prostě za naivistu. Neškodný cizí slovo i jemu vyhovovalo, rozhodně víc, než kdybych řekl, že nemá ani gram talentu.
Na tom hradě jsem byl poprvé asi před třema lety a od tý doby se tam vracím každej rok. I do následujícího života si dávám slib, že se tam budu každoročně vracet. Duch toho místa mi učaroval.
Během tý cesty tam se v každý vsi nachází takzvaný selský baroko. Budu na chvíli předpokládat, že všichni vědí, o co jde. V našem kraji se ho urodilo mnoho, dobře se tu dařilo kulakům. Ještě že si ti lidi toho svýho majetku trochu cení a udržujou to, stát svoje domy si už dávno nahodil na rovno. Tak jsme už cestou kreslili, vzal jsem s sebou skicák a uhly, dali jsme si pár piv a jak říkám, byla u toho docela legrace. Č. kreslí opravdu jako děcko, částečně vážně a částečně si z toho dělá šoufky. Baví mě dávat mu k tomu instruktáž, ano, to je přiléhavý slovo. Po cestě se Č. k tomu dokonce pokouší zpívat! Ovšem je třeba dodat, že tak veskrze umělecky nenadanej člověk by se do interpretace hudby pouštět za žádnejch okolností neměl. Kombinace absence hudebního sluchu, jakýchkoliv hlasovejch dispozic spolu s neznalostí textů vytvářela v krajině absurdní kulisu.
Pití pak jsme koupili v poslední vesnici před kopcem. Spočítali jsme, že abychom se trochu pobavili, musíme pobrat čtrnáct piv, víc by nebylo asi ani únosný nahoru tahat. Slunce nesvítilo, horko bylo vlastníma silama. Trmácení do vršku s tou cinkající zátěží z vyprávění raději vynechme. Byla to samosebou nejútrpnější část cesty, nejvíc pro Č., kterej je, pojmenujme slušně, poněkud korpulentnější. V půli stoupání si vyžádal oddechovej čas, usedl na pařezu, pot z něj řinul. Pořád ale docela je nálada na dobrý úrovni, pořád je hovor. Rusové, říká Č., ti si teď prej budou měnit ten svůj slogan. Prej země, kde dneska znamená hůř než včera, ale lépe než pozítří! Tyhle fórky má z rozhlasovejch stanic, jejichž šíření u nás se nepodporuje, ba naopak vysílání těchto stanic se ruší. Oni na tom jejich venkově ale to ještě nějak naladí, my v městě máme rušičky a klid na práci. Č. má dost často vydařený i svoje vlastní hlášky. Třeba, v takovým tom zvláštním oddělení zeměpisu, o průmyslu a tak, který bych první zrušil, a hned pak hlavně celej zeměpis, nám vyučující tuhle na statistikách dokazoval, jak je Sovětskej svaz ve všem první, konkrétně teď kolik se tam vyrobí dřeva a oceli, a ten vůl polohlasem, kterej bylo slyšet po vší třídě, no jo, když vono v Rusku je všechno dřevěný a ze železa! V kontextu doby malá, ale přesto občanská odvaha.
S těma jejich statistikama, s těma se dá přímo kouzlit. V těch jejich statistikách totiž všechno stoupá a mají se v nich všichni dobře. Kdyby člověk nemusel vycházet na ulici, mluvit s lidma, kdyby nemusel nakupovat v těch socialistickejch obchodech a věřil by těm statistikám, octl by se rázem v blahobytu. Tak přesvědčivý jsou.
Č. teď ještě praví, můj strejda byl vole v Rusku, a pak povídá, tam už tedy leda s wehrmachtem! Chvíli jsme se pak ještě smáli tomu mongolskýmu kosmonautovi s tím jeho jménem, který si nebylo s to zapamatovat ani Rudý právo, říkám to všecko pro dokreslení našich dobovejch reálií. Prostě, morálka šla odpočinkem trochu zas nahoru. Když jsme ovšem chtěli pokračovat, pařez ho nechtěl pustit, zadnici celou měl od smoly, do konce naší cesty se bude už ke všemu lepit. Přidala se další nepříjemná skutečnost: přestali jsme umět kráčet přímo k cíli. Celou cestu jsme měli hrad jasně před očima, uvnitř kopce ale zmizel z výhledu a cesta se ukázala složitější, než jsme plánovali. Brát se přímo nahoru nebylo zdaleka tak jednoduchý, svah křižovaly cesty porůznu a žádná nechtěla vypadat, že by vedla k cíli. Kde jsme čekali najisto hradby, nebylo zas už poněkolikátý nic. Byl jsem tu už sice, přesto mi předchozí zkušenost nechtěla být nápomocná. Č. mi bylo líto, prdel zpocenou a lepivou zároveň, ale rychleji nás donést na kopec jsem nedokázal.
Teď vynechám možná celou hodinu.
Po tý skoro hodině toho bloudění mě konečně Č. drbne do lokte, a já zvedám hlavu vzhůru a tam ty hradby. Byl nejvyšší čas, nálada už by se dala přirovnat k totální demoralizaci. Vylézáme konečně na silnici a k bráně, která je naštěstí otevřená, i za tou bránou je dřevěná bouda a v ní je řádně zaměstnán kastelán. Hned po vstupu do boudy ale, jako první, za jeho zádama mezi suvenýrama se tyčí police se vzorně vyrovnanejma pivníma láhvema! Koukneme se s Č. po sobě, na tváři se nám zračí, jací jsme volové. Přikoupili jsme tedy každej ještě po třech lahvích, s tím už se dá vydržet noc na hradě. Vysvětlili jsme tomu dobrýmu muži, že jsme jeho pamětihodnost navštívili za ryze uměleckýma důvodama, vyprosili jsme si povolení založit si tu večer oheň pro přípravu jídla a přespat tu, a za útratu poradil nám ten správce ochladit si pivo do hradní studně, kde se má nacházet unikátně chladná voda. A byla to rada velmi poučená a příhodná, vzhledem k panujícím teplotám. Prozatím jen půlku těch lahví, radši, bylo to deset kilo křehkýho skla a neposedný tekutiny, jsme pak skutečně spustili dost riskantně dolů po provaze v bytelný síťovce, obé taktéž jím nabídnutý. Já jsem se pak neprodleně vydal s kreslicím náčiním na zevrubnou prohlídku. Ty kamenný zdi mě přitahovaly jak magnet.
Bral jsem to zgruntu, chtěl jsem celej hrad zmapovat. Vyšel jsem až úplně z hradní brány a kreslil jsem dřevěnej most přes příkop. Dobře se tím uhlem dalo zachytit, jak horní část trámů a celý mostovky je zalitá sluncem a dole jsou černý stíny. Tím mostem pak jsem se pohroužil zpátky do hradu a kreslil jsem ty pěkný brány, tak, jak postupně jsem je míjel. Průhledem jednou tou branou bylo vidět i klenutí brány následující, i tady, kontrastem světel a stínů, kterej se do dálky zmenšuje, se dal vyjádřit prostor a hloubka. Položením uhlu horizontálně na papír se dobře naznačovala struktura zdiva.
Když stavěli ty památky, uvědomovali si ti lidi tady tenkrát, v jaký žijou kráse? V samejch přírodních materiálech, žádnej vlněnej plech a eternit. Žádný paneláky, kde se plánuje, že za třicet let doslouží, a lidi, kam půjdou pak? Ty tlustý zdi, kdyby to někdo udržoval, hradní pán mohl tu žít dodnes, i na věčný časy. Pořád lepší, než co tu máme dneska. Ať všichni co nejvíc chodí po těch památkách, říkám, ať pak líp vidí mor, co zasáhl současnou architekturu, která se neštítí postavit doprostřed historickýho náměstí špinavej obchodní dům z umělý hmoty, kde zítra opadají všechny dlaždice a pozítří bude leda ke zbourání, ale stát tu bude pořád.
Č. jsem pak nemohl nikde najít. Ukázalo se nakonec, že prý vylezl až kamsi do toho zdiva nahoru a kreslil tubus hlavní věže. Jak on to zachytil, musel by na ten válec hledět shora. Nezkoumal jsem, jestli je možný někde vylézt do takový výšky, ale vím bezpečně, že Č. o nějaký perspektivě netuší zhola nic a k artistickejm výkonům má hodně daleko. Nejvíc ze všeho to působilo, jako by na tý kresbě byla zachycená plechovka od chalupářskýho guláše, co jsme ji tu měli s sebou k večeři. Vyslovil jsem svý mínění nahlas a on se urazil.
Kdo nezažil noc na hradě, tomu to nemůžu než doporučit. Sedět u ohně, na něm ohřát plechovku, a pořád u toho popíjet pivo, pivo, pivo, který mělo z tý středověký vody vskutku řádnej říz, hledět na siluetu věže a hradeb černajících se proti tmavnoucímu nebi, a pomalu se začít vznášet a v tom všem se ztrácet. A doporučuju být tu s jedním z největších kamarádů. Z každýho póru toho zdiva je cítit něco, co se vzpírá racionálnímu popisu. Potom, dokud jsme toho ještě schopní, bereme pár lahví a vydáváme se na tu věž, kam nás vynesou dřevěný vrzavý schody. A tam nahoře, tam se tak krásně postává a popíjí, až mi to úplně bere slova. Na západě se ještě klene bledej přísvit, kudy odešlo světlo, ten postupně tmavne, rozžínají se hvězdy nahoře a dole lidský sídla, blikají tam v nekonečnejch pásmech lesů. Je na světě nádherně. Pokuřujeme k tomu cigarety C., který se teď v ČSSR kouří asi nejmasověji, ty ovšem letos mají zrovna nějakej výkyv v kvalitě, což je pro dobu ostatně i příznačný. Musí se z nich totiž permanentně sát kouř, jinak oheň okamžitě hasne. Tady nahoře ve větru je obtížný zažehávat ten nepovedenej tabák sirkama pořád a pořád. A tak v jednu chvíli, kdy mě přemáhá síla tý chvíle, se obracím k Č., v ruce pivní láhev, z huby mi trčí jeden ten vyhaslej páchnoucí špaček, a nadšeně pravím. Kurva, Č., to je romantika! On se na mě dívá jak na zjevení a chechtá se a chechtá, a já nechápu doteď čemu.
S přibývající nocí, kdy se ve studni koupaly ještě čtyři poslední láhve, jsme shledali, že už jen sotva budeme v stavu je beze škody vytáhnout a ještě vůbec vypít. Sice jsem naléhavě trval na tom výlovu, ale Č. pravil rázně, a čím si ráno vyčistíme jinak zuby! Jediná kapalná voda se tu nacházela právě jen v tý studni, stejně jako ve středověku. Skutečnost, že tedy aspoň zbude pití na ráno, mě uchlácholila ke spánku, ke kterýmu jsme se odebrali do přízemí věže, přímo nad někdejší údajnou hladomornou.
Ráno bylo krušný. Tvrdá dřevěná podlaha nenabízela mnoho pohodlí, jako i celej středověk, ten spánek spolu s důkladnou kocovinou bolel na těle i na duši. Mě držela v trochu přijatelný mysli vidina toho piva, co se tam v hradní cisterně přes noc vznášelo. K tomu pivu jsme si i skutečně pak cídili zuby.
Teď už se pomalu dostávám k tomu hlavnímu na celý věci, bylo tu totiž jakýsi další dá se říct kulturní vyvrcholení. Už jsme měli popakováno, hradnímu pánu jsme vrátili výstroj na chlazení nápojů a vyjádřili mu svůj dík, když se na nádvoří objevili turisti. To je sice jev v památkovejch objektech běžnej, ale do úplně jinýho světla situaci stavělo to, že postarší pár spolu komunikoval v plynný rodilý němčině. Mrkli jsme s Č. na sebe a rozuměli jsme si beze slov. Vytáhl jsem desky a rukou třesoucí se vzrušením i kocovinou jsem rozdělal improvizovanou minigalerii na lavičce, kterou návštěvník v podstatě nemohl minout. Ten vůl si tam chtěl k tomu rozbalit i ty svý diluviální kresbičky, to jsem ale naléhavě zarazil. Pak jsme po očku sledovali ty zahraniční návštěvníky, telepaticky jsme jima kormidlovali k lavici. Ploužili se, prohlíželi si jakoby každej kámen zvlášť. Pak Č. sykne, poď vole! Kam? Přece podívat se, čím přijeli! Běžíme přes všechny nádvoří ke vstupní bráně, i Č. opravdu běží, což vidím v životě snad poprvé mimo povinnej tělocvik, ještě si cestou stačím položit otázku, co on si od toho vlastně slibuje, a už se nám otvírá pohled za bránu. A vskutku tam stojí auto. To je přece wartburg! Zblízka to víme podle tabulky ještě určitěji: DDR. A je po nadějích, zklamání by se dalo krájet. Supíme zpátky, tam na tom posledním nádvoří on pořád ještě zkoumá ty starý zdi, ona sedí na lavičce a vedle ní ty kresby. Pomalu je sklízím, váhám, cosi se mi nezdá a najednou to vím. V ruce mám šest kreseb, přece přesně vím, že jich bylo dohromady sedm! Rozhlížím se, kresby je mi líto, že by jednu věc stopili? Už si přehrávám v hlavě, jak se na to tedy přeptat, bez znalosti aspoň toho nejelementárnějšího jejich jazyka, strašnýho. Napadá mě jen bitte, jinýho nic. A v tu chvíli, když už si strojím na ten cizí jazyk mluvidla, najednou to vidím, jak tý dobrý ženě čouhá zpod toho macatýho zadku cíp bílýho papíru. V tu chvíli vím, jak to vypadá, když se o člověka pokouší mrtvice. Vymáčknu tedy ze sebe ty jediný dvě slova, co mě napadly, bitte, bitte, ukazuju na ten bílej rožek, vykukující ztama, ona skutečně vstává a já vidím a nevěřím tomu, opravdu si ten papír ta prostá duše obrátila kresbou dolů a použila k tomu nízkýmu účelu. Uměleckej pánbůh mě tedy letos nešetří. Mele omluvně cosi naprosto nesrozumitelnýho, je toto ještě vůbec nějaká němčina? Odebírám se z těch míst s kocovinou a docela zpráskaně, pak cestou v jedný vsi si dáváme ještě dvě piva a pak i já se docela tý příhodě už můžu smát. Stejně ale ten smích nezní moc upřímně, v duchu mě hlodá, jestli je to opravdu dobrý, že se právě toto stalo. Tomu se bez všech zábran může smát jedině ten vůl Č. Doufám, že tato nejapnost se udála bez nějakýho vyššího důvodu, že to není nějaký znamení. Ukažte mi někdo nějakýho malíře, komu se stávaly takový příhody.
Knihu si lze objednat v nakladatelství Dauphin nebo v e-shopech dobrých knihkupectví.
